Prominentní psycholog a profesor na Harvardu Steven Pinker se zlobí na výzkumníky z oblasti vývojové psychologie, kteří krmí nebohé rodiče radami a detailními návody, jak formovat osobnost dítěte. Přenášejí tak na ně falešný pocit zodpovědnosti a moci nad budoucností potomka.
Rodiče si věštinou přejí, aby z jejich dětí vyrostlo „něco“, na co budou moci být pyšní. A tak na tom tvrdě pracují. Ti úzkostnější z nich nakupují knížky o pozitivním rodičovství, které hlásají, že osud dětí je v jejich rukou. Naplňují rodiče pocitem zodpovědnosti – musejí přeci své děti připravit na život.
Pokud si rodič koupí více než jednu příručku od více než jednoho autora, může popleteně dojít k závěru, že zatímco svědomitě naplňoval všechny rady z modré příručky, sestavené z nejnovějších poznatků neurověd, zelená příručka mu nabízí rady zcela protichůdné a zaštiťuje se výsledky terénního výzkumu jihoamerického kmene, který nezná deprese ani úzkosti.
Všichni tihle mudrcové hlásají, že první roky života jsou ty nejdůležitejší a nejkřehčí. Že to všechno záleží strašně moc na vás.
Zatímco jedna příručka vám bude tvrdit, že máte dítě stimulovat technologickými novinkami, druhá vám potomka přiváže na tři roky upatlaným šátkem k vydojenému prsu. A poradí, abyste ten šátek nikdy neprali, protože děcko se bude cítit nejlépe v prostředí nasáklém vaším společným pachem.
Všichni tihle mudrcové pak svorně hlásají, že první roky života jsou ty nejdůležitejší a nejkřehčí. Že musíte krmit neviňátko jen nejčistší biomrkví, biocity a biomyšlenkami, abyste neposkvrnili jeho jemnou dušičku a nenarušili jeho zdravý vývoj. Že to všechno záleží strašně moc na vás.
Jako zodpovědný rodič se pak cítíte provinile pokaždé, když upadnete do letargie a místo kognitivní stimulace potomka otupěle zíráte na bednu, zatímco váš malý pavián osaměle bloumá mezi leporelem, olizováním podlahy a týráním netečného psa.
Provinilý rodič
Provinile se možná cítíte už tehdy, když vás prostě jenom nebaví po sto padesáté stavět věž z dřevěných kostek, aby ji ten malý nevděčník mohl s radostným výskotem po sto padesáté shodit. Nicméně s unaveným úsměvem pokračujete.
Představujete si, jak se díky vaší péči a sebezapírání v mozku vašeho budoucího génia rozsvěcují ty správné spoje štěstí, úspěchu a psychického zdraví.
Opravdu máme jako rodiče takovou moc? Opravdu na tom bude sousedovic Káča, jejíž máti šla pracovat čtyři měsíce po porodu, o tolik hůř než vaše pracně vypiplaná Barča?
Výzkumy, které zkoumají vliv různých rodičovských stylů na vývoj dítěte, jaksi opomínají kontrolovat vliv genů.
Steven Pinker, prominentní psycholog a profesor na Harvardu, se ve své knize The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature rozčiluje nad výzkumníky z oblasti vývojové psychologie, kteří krmí nebohé rodiče radami a detailními návody, jak formovat osobnost dítěte. Přenášejí tak na ně pocit zodpovědnosti a totální moci nad budoucností potomka.
Tenhle pocit je však falešný a nepodložený, tvrdí Pinker. Výzkumy, které zkoumají vliv různých rodičovských stylů na vývoj dítěte, totiž jaksi opomínají kontrolovat vliv genů.
Vědci například zjistí, že děti, jimž byly každý večer čteny pohádky, mají v průměru lepší vyjadřovací schopnosti než ubožátka, která trávila večery u televize, zatímco jejich líný rodič pokuřoval na balkoně cigárko. Z tohoto faktu pak nadšeně vyvodí závěr, že čtení pohádek stimuluje rozvoj řeči. Zní to logicky, ale je to opravdu tak? Pointu asi tušíte.
Z koho bude právník?
Představme si následující situaci: jakási paní, která přežívá jen díky tomu, že mezi civilizovanými muži dosud existuje poptávka po nejstarším řemesle, omylem otěhotní při výkonu své práce. V jejím lůně začnou rašit jednovaječná dvojčata, obdařená úplně stejným genetickým kódem. Až se narodí, poputují rovnou do kojeňáku, kde se po pár měsících jejich životní cesty rozdělí: Pavlíka adoptují dva výřeční právníci z Prahy, zatímco Petříka adoptuje upejpavá svobodná sekretářka z okresního města v Krušných horách.
Pavlíkovi rodiče jako správní šprti načtou několik tlustých knih a budou poctivě dodržovat všemožná odborná doporučení, mezi nimi i to o pohádce na dobrou noc. Petříkova nová maminka se místo toho raději spolehne na rady babiček a tetek, kluka občas profackuje a uspává ho televizním večerníčkem.
Za třicet let se tihle dva kluci setkají. A k čemu pravděpodobně dojdou? Že jsou si strašně podobní! Mají podobné zájmy, podobný vkus, podobně se vyjadřují. Dokonce kouří stejnou značku cigaret! Jak je to možné?
Jak je možné, že Pavel i přes veškeré úsilí svých vzdělaných rodičů nepokořil maturitu, zatímco jeho adoptivní bratr, se kterým vyrůstal, vystudoval práva s červeným diplomem? Jak je možné, že si je nejen vzhledem tak podobný se svým biologickým bratrem, i když vyrůstali v odlišných rodinách a nikdy předtím se nepotkali?
Je efekt výchovy zanedbatelný?
Kdyby byl vliv rodiny a výchovy opravdu tak silný a zásadní, jak tvrdí někteří vývojoví psychologové, nevlastní sourozenci adoptovaní do téže rodiny by se měli ve svých schopnostech, charakteru a temperamentu podobat. Jenže výzkumy nic takového nedokládají. Naopak, vypadá to, že dva adoptivní nevlastní sourozenci vyrůstající ve stejné rodině si nejsou o nic podobnější než dva náhodně vylosovaní lidé.
Jednovaječní sourozenci si naopak jsou podobní zhruba stejně. Bez ohledu na to, zda vyrůstají ve stejné rodině nebo ve dvou zcela odlišných rodinách.
Pinker tvrdí, že to, proč se jednotliví lidé mezi sebou liší, můžeme podle výzkumů z 50 % vysvětlit vlivem genů. Vliv rodinného prostředí podle něj vysvětluje ubohých 10 %. Zbytek je jen prostá náhoda.
Taky vás tahle představa znepokojuje jako mne? Pojďme si to vysvětlit trochu podrobněji. S věkem prý vliv genů nabírá na síle. Průměrně nadané děcko se může naučit číst už ve čtyřech letech, pokud ho jeho přehnaně ambiciózní rodiče přivážou k psacímu stolu a budou do něj drtit písmena hlava nehlava. V dospělosti však bude po umělé vyhoněném talentu amen. Průměrné geny stlačí umění takového „cvičence“ do průměrných mezí.
Zkrátka, geny určují naše hranice. Pokud budeme pravidelně cvičit zpěv, určitě se v něm zlepšíme, ale těžko z nás bez toho správného genového koktejlu, který předurčuje talent, bude Lucie Bílá.
Nadbytek podnětů? Házení hrachu na zeď…
Vyplývá z toho tedy, že na rodičích v podstatě nezáleží? Že co neobstará příroda, obstará náhoda, takže můžeme dát nohy na stůl a kašlat na výchovu?
Ne tak docela. Mezi odborníky snad nikdo nepochybuje o tom, že vyrůstat v rodině, která selhává ve svých základních funkcích, je pro dítě zhoubné a mívá to hluboký dopad na jeho fyzické i psychické zdraví.
Týrat jakéholiv živého tvora, odepřít mu přístup k základním potřebám, bez debat ubližuje, brzdí a deformuje jeho vývoj. Odpojit dítě od podnětů, zavřít ho do skříně s nočníkem a ignorovat ho znamená zastavit a pokřivit vývoj celé jeho osobnosti. Dost možná nenávratně.
Na druhou stranu nebylo nikdy prokázáno, že by nadbytek stimulů zlepšoval vývoj, že bychom mohli do dítěte implantovat něco, co v něm není. Že bychom na něj jako na bílý papír mohli napsat náš vysněný příběh a být výhradními designéry jeho životního úspěchu.
Nehledejte ve svých dětech skryté talenty, abyste je mohli rozvíjet. Všechny vlohy se časem projeví samy.
Možná nemáme v našich rukou budoucnost našich dětí, říká Pinker, určitě ale máme v rukou jejich přítomnost. Dítě není plastelína k modelování a dětství není pouhou přípravkou, výcvikovým táborem k dospělosti. Co tedy můžeme pro naše děti udělat?
- Místo toho, abychom děti bez ustání stimulovali k lepším výkonům, utvářejme si s nimi hezký vztah. Místo přípravy na úspěšnou budoucnost si s nimi raději užívejme přítomnosti.
- Nelpěme na detailech, na kterých dost možná vůbec nezáleží. Nestresujme se, že nejsme dokonalí. Ani naše děti nebudou.
- Talent nepotřebuje obsesivní rodiče, kteří zběsile hledají jeho záblesk, aby ho pak urputně trénovali. Pokud nebudeme děcku házet klacky pod nohy, pokud nebudeme před jeho klubající se osobností zákeřně zavírat dveře, všechny jeho vlohy se časem projeví samy.
Buďme pozorní, vlídní, podporující a milující pozorovatelé svých dětí. Chovejme se k nim hezky proto, že jsou to lidské bytosti a každá lidská bytost si zaslouží úctu. Ne proto, že z nich chceme vymodelovat superčlověka, říká Pinker. Souhlasíte s ním?
