Obzvlášť citlivé dítě

Když měla moje dcera asi dva roky, začaly jsme si pravidelně před spaním číst. Oblíbila si nové příběhy Krtečka, což mě bavilo – sama jsem ho totiž jako dítě milovala a novinky mě zajímaly. Jenomže novinky nebyly novinkami dlouho. Dcerka se totiž rozhodla, že nic jiného číst nebudeme, a kontrolovala, jestli Krtečkovy příběhy vyprávím přesně tak, jak jsou napsané. Poznala i špatně intonovanou tečku. Postupně jsem se naučila celou knížku zpaměti a u vyprávění jsem přemýšlela, co budu dělat zítra k obědu a kdy už si konečně přečteme cokoli, jen ne tenhle příběh. Inovace totiž rozhodně nebyly vítány.

Teď je dceři pět. Střídá celkem pět až sedm knížek, jejich soubor pravidelně obměňuje. Občas si i sama vymýšlí, náš vlk v Karkulce proto teď jezdí na skejtu. A já o našem OCD období (OCD je zkratka pro obsedantně kompulzivní poruchu, z anglického obsessive-compulsive disorder) příležitostně s úsměvem vyprávím kamarádkám, které tahle zkouška nervů teprve čeká. A ony se vlastně těší. Je to přece únavné, ale normální. A dá se o tom po letech s úsměvem vyprávět.

Takových období je podle dětských psychologů v dětství a adolescenci několik. Jsou normální. S nimi se ale protínají ty, na které se s úsměvem vzpomínat nedá. Ty, které znamenají, že před námi stojí dítě s obzvlášť citlivou duší, tedy že je dost možná potřeba vytáhnout do boje s OCD.

Dětští psychologové popsali pro takový boj poměrně přesná vodítka. Známe diagnostická kritéria, terapii první volby, vhodná psychofarmaka. Přesto celý tenhle návod občas selže. Moucha z mísy sice na chvíli uletí, ale objeví se o dvě jablka vedle. A jsme zase na začátku. A přitom se tolik snažíme.

Hlava XXII

V mailu mi nedávno přistál kousek příběhu. Je o klukovi s obzvlášť citlivou duší, říkejme mu Adam. Je mu dvanáct. Občas ho ruší, že mu do sebe nezapadají zuby, někdy ho štvou šimrající vlasy, jindy mrkání nebo tvar klávesnice. Trápí se tím. On i jeho rodina se snaží hledat řešení. Vyhledali několik psychoterapeutů, byli za psychiatrem, který jim poradil, ať na to nemyslí. Teď píšou mně.

Několik dní se k tomu mailu vracím, přemýšlím, pokládám si a vzápětí zavrhuji jednu otázku za druhou. Jsem zvyklá na útržkovité informace, na to, že se občas nemůžu doptávat. Teď bych mohla, odesílatele znám. Čím déle nad tím vším přemýšlím, tím víc je mi ale jasné, že otázkami si (a ani jemu) nepomůžu. Že je potřeba vycházet z toho, co mám, protože to je nejspíš nejdůležitější.

Hlavou mi běží spousta věcí. Limity e-mailu počínaje a vlastními kompetencemi konče. Čtu ten příběh pořád dokola a jediné, co je mi jasné, je, že tenhle kluk i jeho rodina už podle těch řádků udělali všechno možné, aby svou situaci změnili. Vlastně si zatím nejvíce pomohli sami. Rodiče totiž napadlo chlapci poradit, aby jim to zkusil neříkat a poradit si s tím sám. A ono to zabralo. Adam totiž zjistil, že v takovém případě dává podnětům méně pozornosti, a tak je mu líp.

A to je přece přesně ono, napadá mě. Jakákoli snaha na něco nemyslet totiž přece způsobuje pravý opak. Jen si zkuste nemyslet na problémy v práci, hádku s manželem, na to, že jsou čtyři ráno a nemůžete spát. To je přímočará cesta k tomu nemyslet na nic jiného. Navíc OCD má velmi citlivé čidlo na to, když se snažíme: Čím více se snažíme, tím víc se hlásí o slovo. Nedá pokoj, dokud celá naše snaha nevede k úplné dokonalosti. A protože měřítko dokonalosti určujeme my sami, tak se vlastně nikdy nevzdává.

Viditelný, ne hlavní motiv příběhu

Uvědomila jsem si, že by mě strašně zajímalo, jak tenhle Adam přemýšlí o světě, o sobě, jaké má sny. Možná bych pak pochopila, o čem jeho problém i celý jeho příběh jsou. A o čem by vlastně mohly (nebo měly být). Co já vím…

Možná by na OCD nepřišla vůbec řeč. Třeba jo. To nevím. Ale třeba by se mi podařilo najít okamžiky, kdy je spokojený, kdy se mu daří zmenšovat prostor vlastnímu trápení. A o tom podle mě stojí za to mluvit. Taky by mě rozhodně zajímalo, co na sobě (a potažmo na druhých) oceňuje – z toho se totiž občas dozvídám docela zásadní věci a ten druhý je dost často vyslovuje poprvé v životě.

Příběhy mě baví. Už proto, že se sem tam ukáže, že jejich hlavním hrdinou vůbec není to, čemu se věnuje největší pozornost. Tak trochu si myslím, že to tak může být i v tomto případě. Vím jenom pár vět, celý ten příběh bude starší, delší, složitější, rozvětvenější a nevím jaký ještě. Co ale vím, je, že mám před sebou obzvlášť citlivé dítě, kterému obecné rady zatím nepomohly, dost mu to myslí, dokáže si všímat toho, co funguje, a má podporu rodičů.

Když si to tak rekapituluju, už se necítím tak bezmocně. Možná bych si troufla i na pár malých doporučení pro (nejen) Adamovy rodiče a jejich obzvlášť citlivé děti. Když nebudou fungovat, vraťte se prosím k prvnímu bodu, případně navštivte někoho, koho bude zajímat váš příběh:

1. Dělejte, co funguje vám, ať už ostatním funguje cokoli.
2. Všímejte si, co všechno stojí vašemu dítěti za pozornost, téměř určitě najdete i něco jiného než nutkavé myšlenky – dejte tomu prostor.
3. Povzbuzujte vaše dítě, aby si všímalo, co mu stojí za ocenění.
4. Vnímejte, jestli v tom, co říká nebo dělá, náhodou není cesta ven.
5. Zmenšete svoji snahu.

Na závěr mám potřebu doplnit poslední věc, co mi běží hlavou. Podstatou OCD je to, že tomu, koho se týká, jsou myšlenky nepříjemné, a zároveň s nimi neúspěšně bojuje. Nemusí být proto vždycky cílem je ze života vymazat. Spíš najít jim v životě takovou míru a místo, aby se s nimi dalo pokud možno spokojeně žít.