Hádky ve vztahu

Těmito otázkami reaguje čtenářka Lenka na článek Dospívání ve vztahu.

Ano, Lenko, některé páry to takhle potřebují. Nebo jinak: jejich vztah to unese. Třeba se tak moc milují. Nebo nemají jinou možnost, než to vydržet. Protože nemají kam jinam jít. Jako obecné doporučení pro dlouhodobý vztah ale „strašné hádky“ v žádném případě neberme, prosím.

První fáze: ze zákopu na ošetřovnu

To, že se v dlouhodobém vztahu objevují i vyhrocené slovní konflikty, je normální a podle většiny psychologů pro vztah zdravé. Ve skvělé přednášce Co děti potřebují například psycholog a rodinný psychoterapeut Petr Štípek říká, že odbornou pomoc potřebují spíš manželé, kteří se jeden na druhého nebo na děti rozzlobit neumějí.

To ale člověku moc neuleví od palčivého pocitu, že se zase zachoval jako kretén, když v hádce (s kýmkoli) vyslovil věci, které jsou přes čáru. Ano, je skvělé, když nám to druhý umí odpustit. Je to fajn, když my dovedeme přestřelení odpustit jemu. A sami sobě. Ale bylo by smutné, kdybychom metodu takhle my doma uvolňujeme napětí brali jako konečný, žádoucí stav.

Manželé nebo partneři, kteří si ostré hádky dovolí a ustojí je, mají obrovskou výhodu. (Lidé, kteří emoce vyjadřovat neumí nebo jim neumí čelit a každé jejich vzedmutí je vede k vážným úvahám o ukončení vztahu, mívají vztahy mělké a vratké.) Je to předpoklad trvanlivosti naplněného vztahu: mít možnost se vymezit, pohádat, vyjádřit emoce, stanovit hranice. Mimochodem – představa, že je možné hranice definovat asertivně, bez konfliktu, je jen mýtus, který většinou problémy neřeší, ale způsobuje.

Dalším předpokladem je schopnost partnerů ve vztahu růst, společně dospívat. Projevem takového dospívání je i to, že se vaše konflikty budou měnit. Méně často budou zaznívat zraňující slova. Po hádce si svá zranění dokážete vzájemně „ošetřit“. A příště zraňující kalibry nepoužijete. Nezaútočíte, když je ve slabé chvilce použije druhý. O svých hádkách budete přemýšlet a otevřeně mluvit.

Druhá fáze: pojďme jednat, poznávat se

Takže ne, Lenko, nemyslím si, že umění pořádně se pohádat je návod na udržení dlouhodobého vztahu. Je to výchozí situace ve vztahu, který je teprve na prahu dospělosti. Hádky se ale mohou stát nástrojem, prostředkem vašeho dalšího společného poznávání a vzájemnosti – bez toho byste byli spolubydlící, bavíme se ale o vztahu.

Zkuste si začít uvědomovat a mapovat (ideálně společně, ale pro začátek můžete sama pro sebe), čím se vzájemně zraňujete. Ať je to obviňování, zpochybňování, vyhrožování nebo třeba mlčení, podívejte se na ně jako na objekty, které mezi vámi leží a nejsou ve své podstatě zlé. Zkuste to: nezraňují samy o sobě, ale až když proniknou do vašeho nitra.

Nejspíš na sebe osvědčené útočné i obranné zbraně ještě mockrát ve vzteku vytáhnete, ale už budete trochu líp vědět, co děláte, co to způsobuje vám a co partnerovi. Během dalších měsíců a let by mohly rozklíčované a pojmenované podpásovky ztrácet na síle a frekvenci. Z některých se možná stanou nejapné vtipy, které při vyslovení nezraní, ale naopak uvolní napjatou atmosféru.

V další fázi možná zjistíte, že by se všechny hádky daly zestručnit do velmi jednoduchého scénáře, plného zobecňování a projekcí. Jak je budete poznávat, jak jim začnete rozumět, vaše komunikace se bude měnit. Ne k nepoznání, ale k lepšímu.

Děkuji vám za důvěru, Lenko. Píšu vám o své zkušenosti, píšu ve snaze pomoci tím vám i dalším čtenářům a sám si to takhle občas rád srovnám v hlavě. To doporučuji i vám – nikdy není hotovo, vztah a život je proces od začátku do konce.

Žít v tiché bolesti, kdy emoce potlačujeme, je zoufalý způsob vztahu s blízkým člověkem. Zmítat se v hádkách, které nikam nevedou, je taky zoufalství. Přeju nám všem, ať naše vztahy někam vedou a ať po té cestě jdeme s našimi nejbližšími s láskou a pochopením, i když je to někdy do kopce, někdy s puchýři na obou patách a někdy se jeden druhému ztrácíme.