Dospívání ve vztahu

Šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer odpovídá na dotaz posluchačky podcastu Druhé dospívání

Děkuju za naději, že může být líp a život je stále proměnlivý. Druhé dospívání je pro mne velmi výstižné, protože s ohledem k limitům z dětství jsem nyní nejspíš ve druhé pubertě. Jsem taky máma a s tátou svých dětí ve vztahu, který je mi těsný, procházíme krizí. Honzo, zmínil jste vaši krizi. Ano, je to osobní. Nemáte chuť se povrtat v partnerských krizích? Ve vztahových zvratech a rozvratech právě kolem čtyřicítky? Jak je zvládnout a dál žít? Dá se trvale žít v krizi? S vědomím, že vztahy (právě) nejsou tak, jak potřebuji? Jana V.

Milá Jano, ono to je asi znát už z toho podcastu, že jsem té zkušenosti i po letech plný. To překvapení, co nás to potkalo. Ta bolest, že je to skutečné a jen tak se z toho nevzbudíme. Ten šok, co všechno se dere ven za tím vzájemným pocitem, že už se nemáme rádi. Ta úleva, že je velká část u mě a můžu s tím něco dělat. A pak, po dvou třech letech, ta vděčnost, že jsme to zvládli. Takže díky za podnět, rád si zatím zběžně utřídím myšlenky, než se s kolegy po prázdninách pustíme do hlubších vrstev.

Když se potíže ve vztahu objeví, jsme nepřipravení. Všichni. Psychologové se z pochopitelných důvodů do sdílení intimních problémů nehrnou. Jednak by to nebylo moc platné, navrch lidé by jim nerozuměli. Někteří by zveřejnění osobní zkušenosti brali jako profesní selhání. Přitom „druhé dospívání ve vztahu“ nejde obejít, vynechat, přeskočit ani přechytračit vzděláním. Než se nám to stane, bereme vyprávění, články, knížky nebo filmy o vztazích jako více či méně vzrušující zprávy o lidech, které potkalo nějaké neštěstí.

Žádná autorita nás nepřipraví na to, do jakého dramatu naše vztahy zákonitě dospějí a do jakých karikatur naše osobnosti na určitou dobu zdeformují. Zbývají nám dobré romány. Mezi jejich autory a čtenáři panuje tichá dohoda: je to přece fikce. Bez téhle dohody by mnoho důležitých knížek nevzniklo. Jen si zkuste po čtyřicítce znovu přečíst Milana Kunderu!

Popíšu vám, jak moc jsem byl nepřipravený já, i když jsem už nějakou dobu vedl web o psychologii. Byl jsem přesvědčený, že problém není ani u mě, ani mezi námi, ale na straně manželky. Cítil jsem se jako oběť. Viděl jsem úplně zřetelně, že z mé strany je všechno v pořádku. Že jsem se nijak nezměnil. Že se o všechno starám. Že mě jen moje žena najednou nemá ráda. Do podrobností tady nepůjdu, nepíšu román. Kdybych ho psal, jmenoval by se třeba Podrážděnost.

O pár odstavců výš jsem zmínil, jak jsem byl zaskočený, když jsem začínal chápat, co všechno se vlastně děje a co z toho jde za mnou. To začalo probleskovat po mnoha hodinách psychoterapie, společné i individuální. Poprvé v životě jsem si například uvědomil, jak těžkou komplikaci si z dětství nesu do všech vztahů. (Tady se dostávám opět do momentu, ve kterém bych otevřeným sdílením zanechal velký dojem. Ale jak říkám, nepíšu román. Kdyby jo, na obálce by bylo něco jako Chlapec, který věděl příliš mnoho.)

Podobně jsem začal chápat svoji ženu. Její život. Zapeklitost naší komunikace – nedorozumění, omyly, chyby i fauly, které už nějakou dobu byly jejím hlavním obsahem. Ale nebyl to plynulý proces. Něco vám dojde, za týden je to pryč. Něco si vyjasníte, a oba jste mimo. Něco si dohodnete, a ono to nefunguje.

Velkým krokem dopředu bylo po roce odloučení oboustranné smíření s tím, že je po všem. Následovalo rozdělení majetku – v podobě pár čmáranců na papíru vytrženém ze synova sešitu. Už jsme měli termín u advokáta, že nám připraví dokumenty k rozvodu. Jenže jsme se hodinu předtím tak strašně pohádali, že jsme schůzku museli zrušit. O pár měsíců později jsme se k sobě vrátili. A bylo to za námi.

Jano, to jsem asi odpověděl na vaši otázku, jak to zvládnout a žít dál. Tohle je jedna z těch (mnoha) šťastných možností. V dalších měsících se budeme s odborníky na vztahy tomuto tématu věnovat víc. Budu rád za další podněty a dotazy, které nám můžete spolu s ostatními čtenáři posílat prostřednictvím tlačítka Otázka pro autora (zobrazuje se pod článkem po 10 dní od jeho publikování).

A další vaše otazníky: Dá se trvale žít v krizi? S vědomím, že vztah nebo vztahy nejsou tak, jak potřebuji? Vím, že mnoho lidí tak žít musí. Nebo že někdo dokáže vztah nahradit jinou hodnotou. Já ne. Když o sobě víme, že bez souladu s milovaným člověkem žít nedokážeme, musíme umět občas nějak ustát horší časy. Ty se dají přečkat, když věříme, že to není natrvalo (a nevěřit moc tomu, co si zrovna myslíme, znáte to – když trpíme, rádi zobecňujeme, dramatizujeme, prahneme po konečném řešení). Kdybychom už tuhle víru nebo naději neměli, kdyby to opravdu vypadalo, že je to natrvalo, není to už asi naše místo, náš život.

Díky za důvěru, Jan Majer