Reaguji na debatu o odpouštění rodičům, která se v minulých týdnech rozhořela na tomto webu hned několikrát. Každému dítěti rodiče mnohokrát ublíží, většinou nechtíc. Děti mají naštěstí obrovskou schopnost odpouštět. Chtějí být přijímané, milované a většinu nespravedlností, příkoří a traumat si ani nepamatují. Proč tedy taková emocionální debata?

Zjednodušeně řečeno zde diskutují dvě skupiny dospělých dětí: ti, kteří odpustili, a ti, kteří neodpustili. Druzí by rádi věděli, jak se to odpuštění dělá, první nechápou, proč to druzí už dávno neudělali: vždyť to je přece jediné skutečně dospělé vztahování se k rodičům.

Tyhle dvě skupiny dospělých, vzpomínajících na svá ublížení v dětství, se principiálně nemohou shodnout. Odpuštění jedněch je totiž nesrovnatelné s odpuštěním u druhých, stejně jako jsou nesrovnatelná příkoří, jež od rodičů zažili. První zpravidla „nedostali zmrzlinu“, druhé rodiče zanedbávali, týrali či zneužívali. (Specifickou skupinou jsou pak ti, kteří odpustili závažné týrání – ti však zpravidla netvrdí, že je to jednoduché a samozřejmé. A pak ti, kteří nedostali zmrzlinu, ale hodlají se kvůli tomu sebelitovat celý život – o nich teď ale nebudu psát.)

Těžce odpouštíme podezřívání, ponižování a manipulaci rodičům, kteří po technické stránce dělali třeba i vše vzorně.

Pokud vám „nekoupili zmrzlinu“, můžete si ji v dospělosti lehce koupit, a koupit ji i rodičům a mít úžasný pocit ze sebe. Pokud vás coby dítě týrali (byť „jen“ tak, že vás ponižovali, zesměšňovali, neměli vás rádi, nenaslouchali vám, nezastali se vás), odnášíte si z toho nejen bolest v srdci, ale pokřivený pohled na sebe, na vztahy, na celý svět.

Hluboko ve vás je zakořeněné přesvědčení, že svět je nepřátelské místo, vás nemá nikdo rád – ostatně proč by taky měl? Jste přece oškliví, hloupí, všem jste vždy byli, jste a budete na obtíž. A to se jen velmi těžko opravuje. Když pak slyšíte, že odpouštět se přece „musí“, že „všichni rodiče dělají to nejlepší pro své děti“ a ani ti vaši to „určitě nemysleli zle“, vcelku oprávněně se bráníte. Cítíte se dotčeni nátlakem a obviňováním – ostatně jste si ho v životě užili až až.

Když týrá dospělý dospělého, je to hrozné. Dospělý však má schopnost určitého náhledu a alespoň nějaké možnosti se bránit. Dítě je nemá. Jako malé je na rodičích ve všem závislé, naprosto podřízené a nesvobodné. Navíc vůbec nemá ponětí, že to může být jinak. Co zažívá, je pro ně norma.

Kdy se odpouští snadno

Vedle závažnosti samotného ubližujícího chování rodiče ovlivňuje lehkost odpouštění i řada dalších okolností. Celkově mám zkušenost, že rodičům lehce odpouštíme, pokud jsme od nich cítili a cítíme přijetí a lásku. Milujícím otcům a matkám nemíváme problém odpustit i tvrdé jednání či dokonce zanedbávání. Naopak těžce odpouštíme podezřívání, ponižování a manipulaci rodičům, kteří po technické stránce dělali třeba i vše vzorně.

Záleží též na současném postoji rodičů: pokud si uvědomují, že nám ublížili, litují toho a snaží se k nám nyní chovat co nejlépe, pomáhá to. Pokud popírají, že nám jakkoli ublížili, a naopak zdůrazňují, jak se obětovali, a vyžadují naši vděčnost, odpouští se hůř.

Nezávisle na rodičích naši ochotu k odpouštění ovlivňují i další okolnosti a faktory naší povahy. Nepříznivé okolnosti výchovy zvládají lépe děti extravertní, komunikativní, zejména mají‑li poblíž jinou citově blízkou osobu, někoho, kdo je má rád a o koho se mohou opřít.

Morální apely

Mrzí mě, když slyším dospělé lidi nadávat na své rodiče. Sršet vztekem, utápět se ve výčitkách a v sebelítosti, ohánět se vlastní bezmocností. Mrzí mě však také, když je odpuštění vyžadováno a prezentováno jako jediné „správné“. K čemuž se bohužel občas uchylujeme i my odborníci.

Na jednu stranu víme a říkáme, že odpuštění nelze vynutit. Jenže vzápětí jako odborníci sami vytváříme tímto směrem tlak. Jeden z psychologů na tomto webu například píše, že musíme odpouštět opakovaně a máme si to připomínat třeba stokrát denně. V odpovědi muži, který se svěřuje s tím, že se mu dělá z matky zle, že k ní má obrovský odpor a nejraději by se s ní vůbec nevídal, se dočteme: „Můžete to překonat, odpustit jí a neopakovat to, jak se chovala ona, nebo prostě od toho všeho můžete utéct. Je to na vašem rozhodnutí, to první je samozřejmě těžší, ale nabízí to nové, inspirativní možnosti.“ Podle další odbornice obviňováním rodičů říkáme, že nejsme strůjci svého života, svádíme na ně své nezdary. Atd. atp.

Lidem, kteří neodpustili, nemáme právo říkat ani jakkoli naznačovat, že jsou méně vyspělí, nezralí či cokoli na ten způsob. Už proto, že prostě nevíme, co zažili.

Víckrát se v textech odborníků objevil názor, že odpuštění je rozhodnutí, že jde o naši snahu a vůli. Domnívám se, že to není tak. Odpuštění se děje z velké části mimo oblast naší vůle, našeho rozumu. Podstatnou součást tvoří naše city.

Celkově v této oblasti považuji za problematické morální apely. Domnívám se, že na traumatizované lidi vytvářejí tlak a vyvolávají odpor. Traumatizované děti často samy chtějí, či dokonce touží rodičům odpustit, jenže se jim nedaří, a takto ještě zvýšíme jejich psychické napětí, frustraci. Lidem, kteří neodpustili, nemáme právo říkat ani jakkoli naznačovat, že jsou méně vyspělí, nezralí či cokoli na ten způsob. Už proto, že prostě nevíme, co zažili.

Překonávat těžkosti

Nemám tedy bohužel žádný spolehlivý návod, jak odpustit. Přesto se pokusím uvést několik skutečností, o nichž se domnívám, že mohou procesu odpuštění (v tomto případě rodičům) napomoci:

• Když si můžeme uvědomit, že to naši rodiče neměli lehké, že „to neuměli jinak“.
• Když se vůči rodičům vymezíme, nastavíme pravidla kontaktu tak, aby pro nás byla přijatelná. A věnujeme se sami sobě, práci, dětem…
• Pokud to došlo až tak daleko, že k rodičům cítíme odpor či dokonce nenávist, není vhodné si je zakazovat či je popírat. Pouze pokud si přiznáme své skutečné emoce, můžeme s nimi pracovat. Můžeme se na ně podívat s odstupem, pozorovat je a zamyslet se, kde se berou. Jaké situace tyto pocity vyvolávají? Možná vyvstávají, když nás rodič k něčemu tlačí, manipuluje, shazuje, vyčítá či citově vydírá? Mohli bychom změnit svoje reagování a tím situaci zvládnout líp? Třeba zjistíme, že onen odpor není nezbytný. A třeba jej časem nahradí pýcha, že to zvládám, že se dokážu rodiči postavit, nenechám se ponižovat, nesesypu se z jeho výčitek…
• Když se nám daří překonávat těžkosti, jež si kvůli chování rodičů z dětství neseme (nízké sebevědomí, nadváhu…). K tomu nám může pomáhat blízký láskyplný vztah, zkušenost, že nám samým partner (přítel, Bůh) odpouští. A také to, že sami sobě odpustíme (dosavadní) neschopnost a případně i nechuť odpustit.

Mnoha lidem se pak podaří odpustit, ani nevědí jak. Prostě najednou zjistí, že místo výčitek cítí vůči svým rodičům shovívavost.

Můžu jim to vrátit?

Cítíme‑li ublíženost a případně i nenávist vůči rodičům, neměli bychom sami sobě tyto pocity zakazovat, ale ani v sobě živit. A rozhodně nemůžeme v jejich vleku jednat. Nemusíme se se svými rodiči vídat, když nám to působí například žaludeční nevolnost. Nesmíme jim však aktivně ubližovat: týrat je jako již závislé seniory, škodit, pomlouvat…

Rodiče nemusíme milovat a není naší povinností jim odpouštět. Uleví se nám však, když se smíříme s tím, co se stalo, když prostě přijmeme, že to tak bylo a přestaneme uvažovat ve stylu: kdyby se ke mně tenkrát chovali jinak, kde já bych dneska byl! Je to podobné, jako když se narodíme třeba postižení.

Můžeme se celý život cítit ublížení a sebelitovat se. A můžeme to přijmout a žít s tím, co máme, nejlépe, jak umíme.