Nedávné studie ukázaly, že vzácnost sociální interakce s lidmi, na nichž nám záleží a jimž záleží na nás, nejenže vede k osamělosti, ale je též spojena s řadou škodlivých fyzických projevů. Jinými slovy – nedostatek blízkých přátelství může být zdraví nebezpečný.
Když jsme se se ženou v roce 2001 přestěhovali do New Yorku, právě dostudovaní a čerstvě svoji, nemohli jsme se dočkat nových přátel. Neznali jsme tam skoro nikoho, ale byli jsme si jistí, že si brzy najdeme partu tak dvaceti, třiceti Newoyrčanů, co budou milovat zábavu a spontánně se navzájem navštěvovat – jako v sitkomech Show Jerryho Seinfelda a Přátelé.
Vylíhnul se plán. Po přestěhování do manhattanského bytu jsme naházeli do schránek všech okolních sousedů pozvánky na drink a pak jsme čekali, až se zjeví naše verze Chandlera, Kramera a Elaine. Ale oni nikde. Vlastně se nezjevil vůbec nikdo. Jak tak obsah nádoby na led tál a guacamole hnědlo, nestavil se u nás ani jediný z obyvatel 100 bytů. Ani noha.
Když si tu epizodu vybavuji dnes, byli jsme trapně naivní. Neuvědomovali jsme si, že přátelství v reálném světě absolutně nefungují jako ta z vysokoškolských kolejí, natož z televizních seriálů. Přesto, jak se ukazuje, naše touha patřit k úzké komunitě byla pošetilosti na hony vzdálená.
Umřít pro přátele
Meta‑analýza z roku 2010 posuzovala 148 studií zahrnujících přes 300 000 účastníků a došla k závěru, že slabé sociální vazby ohrožují zdraví srovnatelně s alkoholismem a jsou dvakrát škodlivější než obezita. Spoluautorka analýzy Julianne Holt‑Lunstadová řekla Reuters: „Nedostatek sociálních vztahů je ekvivalentní kouření až 15 cigaret denně.“
Jedna novější studie, publikována v Proceedings of the National Academy of Sciences, zjistila biologickou odezvu na osamělost, jež spouští nemoc. Podle výzkumníků sociální izolace startuje buněčnou řetězovou reakci, která zvyšuje zánětlivost a potlačuje imunitní odezvu těla.
Snad nejpůsobivějším důkazem, že přátelství má vliv na dlouhověkost, je probíhající studie Harvard Study of Adult Development. Od roku 1938 výzkumníci sledovali 724 mužů, jejich fyzické zdraví, jakož i společenské zvyklosti. Robert Waldinger, současný ředitel studie, řekl ve svém nedávném TED Talku: „Nejjasnějším poselstvím této 75leté studie je toto: Dobré vztahy nás udržují šťastnějšími a zdravějšími. Tečka.“
Společensky odpojení lidé jsou podle Waldingera „méně šťastní, jejich zdraví ochabuje dříve ve středním věku, jejich mozkové funkce slábnou dříve a žijí kratší životy nežli lidé, kteří nejsou osamělí.“ Abychom si nemysleli, že 500 facebookových přátel nás může nějak zachránit, Waldinger varuje: „Není to jen počet vašich přátel… je to kvalita vašich blízkých vztahů, na čem záleží.“
Tak co přispívá ke kvalitnímu přátelství? Wiliam Rawlins, profesor interpersonální komunikace na Ohijské univerzitě, který studuje způsoby, jakými lidé interagují v průběhu svých životů, řekl pro The Atlantic, že uspokojující přátelství potřebuje tři věci: „Někoho, s kým se dá mluvit; někoho, na koho se dá spolehnout a někoho, s kým se dá užívat.“
Najít někoho k povídání, spolehnutí a zábavě jde samo, když jsme mladí. Silné vazby si kupříkladu budujeme na škole, když téměř každý kolem rovněž hledá spojení. Ale jak dorůstáme dospělosti, jasný model, jak udržovat svá přátelství, nemáme. Vyjdeme ze školy, rozejdeme se každý svou cestou, snažíme se o kariéru a začínáme žít kilometry daleko od svých nejlepších přátel.
Ani se nenadějeme, a pracovní povinnosti a ambice přetrumfují kamarády a pivka. Začíná být nemožné být spontánní, bez plánování v předstihu týdnů, ne‑li měsíců. Jakmile vstoupí na scénu děti, povznášející noci ve městě se změní ve vyčerpávající noci na gauči.
K smrti vyhladovělá přátelství
Bohužel, čím méně času investujeme do lidí, tím snáze se bez nich obejdeme – až jednoho dne bude příliš trapné znovu navázat spojení. „Když jsme spolu nemluvili tak dlouho,“ myslíme si, „kde bychom vůbec měli začít? Kdybychom ještě byli blízcí přátelé, nemluvili bychom snad spolu doteď víc?“ Takto umírají přátelství – zahynou hlady. Ale jak odhaluje výzkum, dovolíme‑li, aby přátelství vyhladovělo, strádají podvýživou i naše těla.
Názorný příklad: před pár měsíci jsem se ocitl v depce. Žiju teď v San Franciscu a kdykoli se mě někdo zeptal Jak se máš?, mou odpovědí byl standardní pozdrav yuppíků ze Silicon Valley: Dobře! Mám toho moc! Přestože to nebyla zrovna pravda. Neměl jsem se dobře.
Abych to zasadil do kontextu, neměl jsem se ani špatně. Všechno šlo fajn. Podle všech měřítek víc než fajn – měl jsem zdravou rodinu, rostoucí byznys a práci se zajímavými klienty. Nedávno jsem publikoval knihu, která se stala bestselerem Wall Street Journal, a pokud se dalo věřit statistikám mých sociálních médií, měl jsem spoustu přátel a followerů.
A stejně depku. Vbrzku jsem identifikoval problém: čím víc profesionálních příležitostí mi přišlo do cesty, tím víc času jsem trávil daleko od mých reálných přátel – lidí, o které mi opravdu šlo. Udržování přátelství s lidmi, se kterými se dá mluvit, na něž se dá spoléhat a s nimiž se lze bavit, zabere čas.
Jako vysokoškolák jsem na přednáškách ekonomie poprvé slyšel termín reziduální benefaktor. Reziduální benefaktor je pitomec, který dostane zbytky po likvidaci společnosti – typicky nic moc. Když si nedáme pozor, z lidí, na nichž nám záleží, se často stanou reziduální benefaktoři: necháváme je nakonec, dáváme jim špetky času, zbylé po našich všemožných jiných aktivitách.
Řešení: kibuc
Jestliže potravou přátelství je společně strávený čas, jak si uděláme čas, abychom se všichni nakrmili? Abychom si s přáteli zůstali vzájemně nablízku, poslední dobou se setkáváme. Zapadá to do našich životních stylů navzdory nabitým diářům a přemíře dětí. Říkáme tomu kibuc.
V hebrejštině to slovo znamená shromáždění. Na našem shromáždění se sejdeme co dva týdny čtyři páry, abychom probrali jednu otázku – něco jako interaktivní TED Talk při pikniku. Otázky se mohou pohybovat na škále od velmi hlubokých (jako Kterou jednu věc, co tě naučili rodiče, chceš předat svým dětem?) k lehčím, praktičtějším dotazům typu Jak si dáváš o víkendech pauzu od iPhonu?
Mít téma pomáhá dvěma způsoby. Za prvé nás to přenese přes povšechné řeči o sportu a počasí a pomůže otevřít skutečně důležitá témata. Za druhé tím předejdeme generovému rozdělení, které nastává, když se ve skupině sejdou páry – muži v jednom rohu a ženy v jiném. Otázka dne nás svede ke společnému rozhovoru.
Naše skupina není tak zábavná ani spontánní, jako pseudo‑newyorčané z televize, na nichž jsem vyrostl. Nicméně se ukazuje, že legrace nebyla tím, co jsem tak postrádal.
Každý druhý týden, ať se děje, co se děje, máme ve svých kalendářích kibuc – důslednost je klíčová. Nemailujeme si tam a zpátky, abychom našli čas. Setkáváme se vždy na stejném místě a každý pár si přinese vlastní jídlo, takže odpadají přípravy i úklid. Jestli některý pár nemůže, nic se neděje, o konverzaci se postarají ostatní.
A co děti? Děti v naší skupině vítáme, ale nenecháváme je kibucu šéfovat. Obvykle si hrají pospolu, ale když nás vyruší, dostane se jim nesmlouvavé odpovědi asi v tomto znění: „Povídám si s přáteli, protože moji přátelé jsou pro mne důležití. Klidně můžeš poslouchat nebo se přidat k debatě, ale pokud to není opravdu nezbytné, prosím nepřerušuj nás.“
Pro dobro našich dětí chceme, aby věděly, že přátelství dospělých je důležité. Nechceme, aby pro pochopení interakcí dospělých musely spoléhat na televizi. Na našem příkladu děti vidí, že být dobrým přítelem znamená poslouchat, když mají ostatní něco ke sdílení, aniž bychom se rozptylovali něčím jiným – nevyjímaje naše mobily, fotbalové utkání, a dokonce naše vlastní děti (pokud neteče krev).
Celá záležitost trvá kolem dvou hodin a z kibucu vždy odcházím s novými myšlenkami a pohledy na věc. A co je nejdůležitější, cítím se blíže svým přátelům. Ne, naše skupina není tak zábavná ani spontánní, jako pseudo‑newyorčané z televize, na nichž jsem vyrostl. Nicméně se ukazuje, že legrace nebyla tím, co jsem tak postrádal – bylo to autentické, pečující přátelství. Teprve to, že jsem si udělal čas a investoval ho do svých nejdůležitějších vztahů, mě konečně vytrhlo z mé depky a poskytlo mi psychologickou výživu, o které jsem ani nevěděl, že mi chybí.
Nejen to. Ukazuje se, že čas strávený s přáteli je také investicí do mého budoucího zdraví. Zapomeňte na diety a nejnovější tělesná cvičení. Nejlepším lékem může být shromáždit své oblíbené lidi kolem stolu a pronést přípitek: „Na přátelství a na zdraví!“
V kostce:
Studie prokázaly, že dospělé přátelství má signifikantní dopad na naše štěstí a pohodu. Účast na kibucu měla v průběhu minulého roku na mé štěstí největší dopad. Takto funguje naše skupina, ale poznatky jsou aplikovatelné na libovolné dospělé přátelství:
- Zarezervujte si čas: vyhraďte si v diáři čas v dohledné budoucnosti – nebudou dohady ani bolehlav z plánování, kdy se zase uvidíte. Naše skupina se setkává ob týden.
- Jděte do hloubky: rozhovor o smysluplných tématech posiluje vaše pouta. Dostaňte se přes povrchní konverzaci. V naší skupině nadnáší otázku dne pokaždé jiný člen.
- Nedovolte dětem, aby vás vykolejily: dětem prospěje vidět váš model dospělého přátelství. Řekněte jim, že mohou poslouchat nebo se účastnit, ale nesmějí vyrušovat, pokud to nebude skutečně naléhavé.
Jak si udržujete přátele nablízku navzdory nabitému rozvrhu? Podělte se o své myšlenky v komentářích pod článkem.
Nir Eyal je autorem knihy Hooked: How To Build Habit‑Forming Products a publikuje na svém blogu NirAndFar.com.
