Každodenně narážíme na různá rozhodnutí, od banálních po život určující, od rutinních k složitým. A tak je pochopitelné, že často chceme pomoc nebo radu. A rad, doporučení a návodů je dnes spousta – stačí se podívat na internet. Vypadá to, jako by každý člověk s názorem popisoval a naváděl, co mají ostatní dělat, jak se rozmýšlet nebo posuzovat věci kolem sebe – od čištění oblečení po napravování vztahů.

Je velmi snadné rozhodovat se aspoň částečně podle někoho jiného. Slýcháme dnešní dobu označovat jako dobu „návodů a manuálů“. Přes výhody, které další úhel pohledu nebo zkušenost přináší, to ale není jenom dobrá věc.

Mohou být rady vůbec užitečné, když nás ovlivňují pohledy lidí, kteří nemusí sdílet naše hodnoty nebo i cíle? Jsou pak taková rozhodnutí vůbec naše? Podívejme se na jeden starý příběh.

Neuvázaný velbloud

Jednou chtěl duchovní učenec navštívit slavného mudrce, aby se dozvěděl něco z jeho znalostí. Několik hodin za ním jel na velbloudu, ale když dorazil k jeho chýši, nenašel, kam velblouda uvázat. Tak se na setkání těšil, že ho nechal jen tak stát a vešel za mudrcem. Bavili se spolu několik hodin, když ale přišel čas odejít, velbloud byl pryč. Mudrc se ho zeptal, kde má velblouda. Učenec odpověděl: „Nenašel jsem, kam bych ho uvázal, tak jsem nechal na bohu, ať se o něj postará.“ Duchovní přikývl: „To je dobře. Měl bys nechat vše na bohu. A nezapomenout uvázat velblouda.“

Když dáme boha a mudrce stranou, každému asi dojde, že hluboká duševní rada příliš nepomůže s každodenními praktickými problémy. V řadě oblastí to ale tak jasné není.

Jsou rady, které zní moudře a třeba jsou i pravdivé (nechval dne před večerem, zameť si před vlastním prahem atd.) – to ale neznamená, že člověk, který je poslouchá nebo čte, z nich bude mít užitek.

Vezměte si třeba tolikrát proklamovanou pravdu o tom, že je důležité na sebe být hodný a umět se přijmout. Dejte ale takovou radu domýšlivému nebo narcistnímu člověku a pohne ho to spíš k horšímu. Podobně když si chronický flákač přečte o tom, že se nemáme přetěžovat a je třeba dbát na dostatečný odpočinek, povede to u něj jen k dalšímu zhoršení.

Zrada je v tom, že často až příliš rychle skočíme po rychlé radě – čím se řídit, co za nás má problémy vyřešit, nebo je alespoň odsunout – hlavně abychom se zbavili nepříjemného pocitu z rozhodování. Čím jednodušší a snadnější taková „náplast“ je, tím lépe.

Proto je snadné znovu a znovu dělat to, co jsme zvyklí – nezávisle na tom, jestli je to v dané situaci skutečně to nejlepší. Rozporovat myšlenky a hledat jiné cesty totiž vyžaduje námahu. Ne nadarmo se říká: „Když máme kladivo, je snadné vidět každý problém jako hřebík.“

Občas právě nejobtížnější problémy jsou tak náročné jen proto, že na ně jdeme úplně špatně. A pouhá změna přístupu vede k tomu, že jsou najednou hned vyřešeny. Umíme být někdy až překvapivě slepí k tomu, co je třeba dělat. Ideálním příkladem je přístup k rozhodování pomocí emocí a rozumu.

Rozum a emoce

Věta „problémy je třeba analyzovat a řešit s rozumem“ bude znít mnoha lidem dobře. Těm, co jsou zvyklí přemýšlet racionálně, se to může zdát i jako jediný možný způsob. Existuje ale řada problémů, které hlavou vyřešit zkrátka nelze. A v tu chvíli by takový silně racionální člověk tvrdě narazil (podobně jako učenec doufající, že se mu bůh postará o velblouda).

Nejjasnější příklad nabízí právě otázky kolem vztahů. Můžeme zkoumat všechny klady a zápory, ale pokud nevezmeme v úvahu pocit, jak nám s druhým je, pravděpodobně vztah nedopadne dobře.

Nicméně pokud je člověk zvyklý řešit věci jenom hlavou, nemusí mu vůbec dojít, že na některé věci je nezbytné jít jinak. Pak může skončit u analyzování každého aspektu nebo se točit v kruzích zkoumání a argumentování, aniž by byl řešení blíže; ve chvílích, kdy by bylo nejlepší konat a věřit i svým pocitům.

Stejně tak ale nemůžeme rozhodování zjednodušit na pouhé „řiďme se svými pocity“. Taková rada by se nám zase dost vymstila, kdybychom se snažili plánovat nebo dělali cokoliv, kde je větší potřeba analyzovat, nic neopomenout a třeba skousnout i řadu nepříjemných pocitů (výběr domu, bankovnictví atd.). I ve zmíněných vztazích může příliš emocí být na škodu, pokud si vybíráme nefunkční vztahy, a trocha racia by nám pomohla je vyrovnat.

Nejlepší rada na taková dilemata, jakou jsem slyšel, byla „logicky a racionálně projděte všechny argumenty, dlouze se nad nimi zamyslete… a následující ráno udělejte to, co vám velí pocity“.

Jak tedy k rozhodnutím přistupovat?

Na jednu stranu pohled nás samotných může často končit v zaběhlých vzorcích chování a rozhodování, které nemusí vždy fungovat. Narušení starých způsobů myšlení je náročné. Právě tehdy by rada zvnějšku mohla pomoci.

Pohled zvenčí v takovém případě může přinést potřebnou perspektivu, ale zase je zatížen perspektivou a názory rádce, takže nás může zavést někam, kam vůbec nechceme.

Navíc – nehledě na to, co tvrdí různí více nebo méně legitimní experti – většina náročných rozhodnutí jasné řešení nemá a záleží na tom, čeho přesně chce člověk dosáhnout. A právě u takových problémů, kde není jasné řešení, je nejvíc potřeba rozhodnout se podle sebe – podle vlastních priorit a postojů. Jinak riskujeme nejen to, že se budeme řídit podle cizích hodnot, ale i že radu vůbec nepochopíme správně.

U těžkých rozhodnutí může být obzvlášť lákavé zbavit se nepohodlí a tlaku nad tím správně se rozhodnout. Ale nezávisle na tom, kolik rad a názorů si přečteme nebo jak dobrý pocit po rozmluvě nad problémem s kamarádem budeme mít – rozhodnutí je ve finále stále na nás… a také my si neseme jeho následky.