Emoce mají vlastní rozum

Podobné volby mají jednu zajímavou vlastnost. Nelze říct, že by jedna byla objektivně lepší než druhá. I když obvykle máme tendenci snažit se to zjistit. Leckde se dočtete, že si máte napsat pořádný seznam plusů a mínusů jednotlivých variant a rozumný výsledek z toho vypadne.

Jenže…

Seznamy pro a proti to prostě vždycky nezachrání

O krásném příkladu takové seznamové metody píše Nicole C. Kearová v knize Teď už tě vidím. Rozhodovala se o tom, zda si pořídit třetí dítě, když její vada zraku pokročila tak, že byla prakticky slepá.

Na straně záporů měla spoustu rozumných důvodů, proč dítě nemít. Jsem už na to dost stará. Těhotenství může nemoc hodně urychlit. Zašlápnu ho nebo ho ztratím na ulici a neuvidím. Budu mít míň času na své starší děti. Naši s tím zásadně nesouhlasí a budou mi házet klacky pod nohy.

23. – 24. listopadu 2019

Festival Psychologie.cz 2019

Psychologie.cz

Na straně kladů byla jediná věta: Chci ho.

Co byste jí poradili vy?

Hlava se točí v kruhu

Často máme tendenci uvíznout v neustálém přemítání o tom, co by bylo nejrozumnější a objektivně nejlepší. V Praze bude práce náročnější, ale zajímavější, ledacos nového se naučím. V Brně mám rodinu, líbí se mi tu, mám fajn kolegy.

Jenže ani jedna z těch možností možná není lepší. Obě mají své. Jsou tedy rovnocenné?

Je to ještě horší. Jednoduchý myšlenkový experiment ukáže, že ani rovnocenné nejsou. Představte si, že řešíte dilema mezi dvěma zaměstnáními a neumíte si vybrat.

• To první je vaše práce snů a příležitost, která se neopakuje. Ale museli byste se přestěhovat a možná tím ztratit partnera.
  
• To druhé je vaše současné zaměstnání, které máte vlastně docela rádi, i když kdovíjaká hitparáda to není.
  

A teď si představte, že jednu z těch pozic trochu vylepšíte. Třeba vám nabídnou zvýšení platu o tři tisíce měsíčně. Pokud by ty volby předtím byly rovnocenné, teď už by jedna měla být lepší, ne?

Často to tak nefunguje.

Filosofka Ruth Changová, která studuje obtížné volby, říká, že se často necháme chytit do omylu: přemýšlíme o životních možnostech a svých vlastních hodnotách jako o něčem měřitelném a tím pádem i porovnatelném.

Kouzlo člověka spočívá v tom, že pomocí svých rozhodnutí může sám sebe utvářet.

Ve skutečnosti si všichni ke všemu umíme vytvořit spoustu dobrých důvodů. Vzpomeňte si znovu na nějaké důležité rozhodnutí, které jste zvládli udělat. Ani tehdy jste neměli všechny informace, ani tehdy jste nevěděli, co je nejlepší.

Když tedy čelíme těžké volbě, neměli bychom podle ní mlátit hlavou do zdi, abychom zjistili, která alternativa je lepší. Žádná není. Kouzlo člověka spočívá v tom, že pomocí svých rozhodnutí může sám sebe utvářet. Já budu člověk, který jde za dobrodružstvím a poznává svět. Já jsem člověk, kterému záleží na vztahu a rodině víc než na jakékoliv práci.

Rozumná rozhodnutí nevedou vždycky ke štěstí

Existuje dost propastný rozdíl mezi dvěma věcmi:

• Co vážně chci
  
• Co si myslím, že bych měl/a chtít, protože je to rozumné
  

Někteří lidé tak dlouho dělali to, co se od nich čekalo, že už vlastně ani neumí odlišit jedno od druhého. Dále je posune už jen to uvědomění, že je možné a někdy i rozumné dělat na první pohled iracionální rozhodnutí. Protože kompas emocí a těla umí být někdy spolehlivější než ten rozumový. Jednoduše je více v kontaktu s naším jádrem.

Neznamená to vždycky si sobecky prosadit svou, dělat všechno, co vás napadne, vypnout logické uvažování a vůbec nekonzultovat svá přání s rozumem. Aspoň tedy pokud vám není jeden rok. Znamená to připustit, že emoce mívají taky rozum, a že všechno mít racionální zdůvodnění nemusí.

P. S.: Zajímá vás, jak to dopadlo se slepou paní a dítětem? Má ho. A alespoň podle autobiografie výchovu zvládá – a ani na chvíli rozhodnutí nelituje.