Vyrostla jsem v autoritářském prostředí se striktně vytyčenými, téměř nepropustnými hranicemi, takže mi liberální výchova přišla jako úžasný vynález. Ovšem jen do chvíle, než jsem sama měla dítě. Ačkoli jsem se od puberty zapřísahala, že jednou budu úplně jiná než moji rodiče, čím dál víc mi bylo jasné, že bez hranic to nepůjde. Nebo že to bez nich prostě neumím. Jediné, co zvládnu, je maximálně je změkčit, trpělivě vysvětlovat, proč tam jsou, a postupem času je i přes velkou úzkost posouvat a uvolňovat s nadějí, že mám dost dobrý odhad o potomkově vyspělosti a odpovědnosti, kterou unese.