Hranice ve výchově

Měla jsem velké štěstí, že jsem spoustu výchovných kroků mohla konzultovat se skvělým dětským psychologem Zdeňkem Riegerem, známým svým hlubokým pochopením a empatií. Když jsem se rozčilovala, že dcera nenávidí hraní na flétnu a chce s ním seknout, přestože jí zbývá dohrát jen poslední dva listy v učebnici, zeptal se laskavý psycholog s pochopením, zda bych ty dva listy náhodou nemohla vytrhnout. Pak se mnou chvíli rozebíral, jak jsem vnímala to, že jsem v dětství musela všechno dojídat, dokreslovat, vybarvovat a dokončovat, i když už nebyla chuť, nálada ani důvod.

Došli jsme pak k tomu, že flétna měla být prevencí dceřiných častých bronchitid, s nimiž posléze úspěšně zatočilo závodní plavání, tak proč nemuzikální dítko dál týrat? Že by se kvůli takové rodičovské povolnosti naučilo věci nedokončovat a „zdrhat“ od všeho, co ho nebaví? A co když se naopak díky tomu dozví, že věci, které už ztratily smysl, lze bez úzkosti a lítosti opustit a neztrácet s nimi čas a energii?

Hranice jako posilovna

Ze všeho, co jsem zažila, mi pořád vychází, že děti (a nejen ony) opravdu hranice potřebují. Devět měsíců se vyvíjejí ve velmi omezeném prostoru matčiny dělohy, která jim dává pocit bezpečí a pevné, ale pružné ohraničení. Najednou jsou z ní vystrčeny do zdánlivě nekonečného světa. I proto naše prabáby používaly zavinovačky, nabízející teplo a bezpečí, a maminky se k nim v modernějším provedení, které děti neomezuje v pohybu, opět vracejí.

Než se novorozenec začlení do rodiny, trvá to zhruba šest neděl, během nichž si zdravé dítě (za pomoci vnímavé matky) vytvoří vlastní rytmus s určitým řádem. A jak roste, řád by se měl přizpůsobovat tak, aby vyhovoval i dalším členům rodiny.

Nejsou hranice něčím podobným jako ohrádka v postýlce, bránící tomu, aby dítě vypadlo? Když je skrz ně vidět a jsou dostatečně měkké a bezpečné, lze se jich držet, stavět se díky jejich opoře na vlastní nohy, trénovat na nich svaly, učit se kompromisům a jednou je i přelézt. O jejich podobě lze také vyjednávat, samozřejmě jen tehdy, pokud vychovatelé netrvají na jejich striktním půdorysu.

Co když si člověk od malička trénovaný pohybem v určitých mantinelech časem lépe poradí i s dalšími omezeními v životě a dokáže je buď překonat, nebo respektovat? Hranice zkrátka mohou být takovou psychickou posilovnou, na níž si dítě trénuje zdolávání překážek i schopnost kompromisu.

Jak vychovávat?

Jediným vodítkem k výchově potomků dříve byly vlastní zkušenosti z dětství. Ve druhé polovině minulého století přibyla spousta příruček a v době internetové i nepřeberná paleta názorů a výchovných směrů. Někdo kopíruje to, co zažil, jiný dělá pravý opak, další zkouší chvíli to a pak zas tohle, případně si ze všeho vybere kousek.

Část matek zastává superliberální výchovu, dítě u nich zaujímá pozici Slunce ve Vesmíru. Možná je za tím úzkost, aby mu svými požadavky neublížily, a proto respektují všechna jeho přání. Druhým extrémem je perfekcionismus, kdy děti mají naplánovanou každou minutu, jsou nuceny bezvýhradně se přizpůsobovat autoritě, která je řídí, a víceméně jen plní rodičovské plány. Minimálně polovina rodičů se však pohybuje mezi těmito dvěma extrémy. Snaží se co nejvíc respektovat potřeby svých potomků, ale zároveň jim vymezuje určité mantinely.

Na správné hranice odpovídající potomkově i jejich osobnosti musí přijít rodiče sami. Ideální je, pokud uplatní intuici a zdravý selský rozum, dokážou sledovat potřeby a projevy dítěte, případně si udělají trochu jasno ve svých zážitcích z dětství, klidně za pomoci psychologa. Já šla probrat to, co si o výchově myslím, se zkušenou dětskou psycholožkou Václavou Masákovou z pražské pedagogicko-psychologické poradny a došly jsme k následujícím bodům:

1. Rodič by měl citlivě vnímat osobnost dítěte, jeho potenciál a nesnažit se se ho vecpat do své představy o tom, jaké by mělo být, nebo si jeho prostřednictvím plnit vlastní sny.
2. Dětská přání můžeme respektovat jen na úrovni zralosti potomka, který právě díky citlivému rodičovskému vedení bezpečně poznává svět a učí se brát ohled na druhé. Dávat dítě spát v jedenáct v noci, protože dřív se mu „nechce“, není respekt, ale neschopnost nastolit řád.
3. Totéž platí pro školní zralost. Některé matky přicházejí do poradny s dětmi, jimž bude šest až v září a později, s požadavkem, že jejich ratolesti si už moc přejí chodit do školy. Často jen proto, že třeba vidí u sourozence tašku a penál, přitom kolikrát neumějí vzít do ruky tužku ani pořádně mluvit.
4. Rodiče by měli být schopni posoudit, co je pro dítě vhodné, ne slepě vyhovět všemu, co chce. Dítě má mít dostatek prostoru rozhodovat se ve věcech, kde si nemůže ublížit. Když si chce vzít puntíkaté tričko a pruhované kalhoty nebo se jít místo na hřiště dívat na mašinky, jeho věc! Ale zákusek místo oběda prostě ne a čas ukládání do postýlky se posouvá jen ve výjimečných případech.
5. Základními oblastmi, které by měly patřit do pravomoci rodičů, je zejména denní režim (jídlo a čas spánku), povinnosti přiměřené věku a skladba stravy, i když zde je dobře sledovat, co potomek v rámci zdravého jídelníčku preferuje a odmítá.
6. Extrémní dril je velmi rizikový zejména kolem puberty, kdy se děti začnou vymezovat a mnohdy opustí veškeré vnucené aktivity. Najednou nevědí, co se sebou, neumějí si zorganizovat čas, ani se zabavit a logicky začnou „zlobit“.
7. Dítě, které se učí pohybovat v hranicích stanovených přirozenou autoritou bez křiku a trestů, také začíná více vnímat druhé lidi, protože naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. I po takové výchově se dospívající samozřejmě často mohou „utrhnout ze řetězu“, ale když si projdou protestem a dozrají, většinou se vrátí k životu s určitou strukturou, na jaký byli zvyklí a který jim dává klid a jistotu.
8. I když se to nezdá, pro spoustu dětí je příjemné, když dospělý řekne dost. Velký svět bez hranic a neomezené možnosti totiž v dětech vzbuzují úzkost, která se projevuje nejčastěji zlobením a agresivitou nebo stažením do sebe. Dítě díky slůvku dost ví, že ho rodič vnímá.
9. Každé dítě pevnost hranic zkouší. Nemělo by tvrdě narazit ani zjistit, že jsou lehce prostupné, případně že jednou jimi lze beztrestně projít a příště za stejný čin přijde trest.
10. Velkým problémem dotýkajícím se hranic je dvojí výchova, zejména ve střídavé péči. To, co platí u maminky, neplatí u tatínka a naopak. V dítěti to nutně vzbudí zmatek a někdy trvá dva dny, než se po návratu k druhému rodiči přizpůsobí jiným pravidlům. Je proto potřeba, aby se rodiče dokázali domluvit a dohody dodržovali právě s ohledem na společného potomka. Pokud se to povede, dítě se v takové střídavé péči od malička učí respektu a kompromisu.
11. Součástí hranic jsou i rodinné rituály – mezníky, které dělí čas a podporují sounáležitost.
12. Pevné body a přehledný program dávají vnitřní jistotu. Pokud je rodina schopná určité pružnosti a vnitřní svobody a umí měnit rodinné rituály podle toho, jak se vyvíjí život jejich členů, je to ideální. Protože vnitřně svobodný člověk může klidně z řádu občas vyskočit a takové vybočení ho nepohltí.