Dávají hranice dítěti tvůrčí prostor k učení, nebo nezdravě omezují jeho potenciál?
Vyrostla jsem v autoritářském prostředí se striktně vytyčenými, téměř nepropustnými hranicemi, takže mi liberální výchova přišla jako úžasný vynález. Ovšem jen do chvíle, než jsem sama měla dítě. Ačkoli jsem se od puberty zapřísahala, že jednou budu úplně jiná než moji rodiče, čím dál víc mi bylo jasné, že bez hranic to nepůjde. Nebo že to bez nich prostě neumím. Jediné, co zvládnu, je maximálně je změkčit, trpělivě vysvětlovat, proč tam jsou, a postupem času je i přes velkou úzkost posouvat a uvolňovat s nadějí, že mám dost dobrý odhad o potomkově vyspělosti a odpovědnosti, kterou unese.
Měla jsem velké štěstí, že jsem spoustu výchovných kroků mohla konzultovat se skvělým dětským psychologem Zdeňkem Riegerem, známým svým hlubokým pochopením a empatií. Když jsem se rozčilovala, že dcera nenávidí hraní na flétnu a chce s ním seknout, přestože jí zbývá dohrát jen poslední dva listy v učebnici, zeptal se laskavý psycholog s pochopením, zda bych ty dva listy náhodou nemohla vytrhnout. Pak se mnou chvíli rozebíral, jak jsem vnímala to, že jsem v dětství musela všechno dojídat, dokreslovat, vybarvovat a dokončovat, i když už nebyla chuť, nálada ani důvod.
Došli jsme pak k tomu, že flétna měla být prevencí dceřiných častých bronchitid, s nimiž posléze úspěšně zatočilo závodní plavání, tak proč nemuzikální dítko dál týrat? Že by se kvůli takové rodičovské povolnosti naučilo věci nedokončovat a „zdrhat“ od všeho, co ho nebaví? A co když se naopak díky tomu dozví, že věci, které už ztratily smysl, lze bez úzkosti a lítosti opustit a neztrácet s nimi čas a energii?
Ze všeho, co jsem zažila, mi pořád vychází, že děti (a nejen ony) opravdu hranice potřebují. Devět měsíců se vyvíjejí ve velmi omezeném prostoru matčiny dělohy, která jim dává pocit bezpečí a pevné, ale pružné ohraničení. Najednou jsou z ní vystrčeny do zdánlivě nekonečného světa. I proto naše prabáby používaly zavinovačky, nabízející teplo a bezpečí, a maminky se k nim v modernějším provedení, které děti neomezuje v pohybu, opět vracejí.
Než se novorozenec začlení do rodiny, trvá to zhruba šest neděl, během nichž si zdravé dítě (za pomoci vnímavé matky) vytvoří vlastní rytmus s určitým řádem. A jak roste, řád by se měl přizpůsobovat tak, aby vyhovoval i dalším členům rodiny.
Nejsou hranice něčím podobným jako ohrádka v postýlce, bránící tomu, aby dítě vypadlo? Když je skrz ně vidět a jsou dostatečně měkké a bezpečné, lze se jich držet, stavět se díky jejich opoře na vlastní nohy, trénovat na nich svaly, učit se kompromisům a jednou je i přelézt. O jejich podobě lze také vyjednávat, samozřejmě jen tehdy, pokud vychovatelé netrvají na jejich striktním půdorysu.
Co když si člověk od malička trénovaný pohybem v určitých mantinelech časem lépe poradí i s dalšími omezeními v životě a dokáže je buď překonat, nebo respektovat? Hranice zkrátka mohou být takovou psychickou posilovnou, na níž si dítě trénuje zdolávání překážek i schopnost kompromisu.
Jediným vodítkem k výchově potomků dříve byly vlastní zkušenosti z dětství. Ve druhé polovině minulého století přibyla spousta příruček a v době internetové i nepřeberná paleta názorů a výchovných směrů. Někdo kopíruje to, co zažil, jiný dělá pravý opak, další zkouší chvíli to a pak zas tohle, případně si ze všeho vybere kousek.
Část matek zastává superliberální výchovu, dítě u nich zaujímá pozici Slunce ve Vesmíru. Možná je za tím úzkost, aby mu svými požadavky neublížily, a proto respektují všechna jeho přání. Druhým extrémem je perfekcionismus, kdy děti mají naplánovanou každou minutu, jsou nuceny bezvýhradně se přizpůsobovat autoritě, která je řídí, a víceméně jen plní rodičovské plány. Minimálně polovina rodičů se však pohybuje mezi těmito dvěma extrémy. Snaží se co nejvíc respektovat potřeby svých potomků, ale zároveň jim vymezuje určité mantinely.
Na správné hranice odpovídající potomkově i jejich osobnosti musí přijít rodiče sami. Ideální je, pokud uplatní intuici a zdravý selský rozum, dokážou sledovat potřeby a projevy dítěte, případně si udělají trochu jasno ve svých zážitcích z dětství, klidně za pomoci psychologa. Já šla probrat to, co si o výchově myslím, se zkušenou dětskou psycholožkou Václavou Masákovou z pražské pedagogicko-psychologické poradny a došly jsme k následujícím bodům:
Nic ho nebaví, u online výuky nevydrží, pokud se k ní vůbec připojí. Co s …
11 min
Co všechno musíte zvládnout, abyste mohli pracovat jako psychoterapeut?
17 min
Proč nás vlastně tak vytáčí, když něco není po našem nebo když musíme chvíli čekat?
12 min
Srdce má svá vlastní křídla, která nespoutají žádná nařízení. Tak proč někdy skomírá?
20 min