Když se ve filmu S tebou mě baví svět z roku 1982 rozehrálo téma dobrodružného výjezdu tatínků s malými dětmi na chalupu Apalucha, bavil se celý národ odlišným přístupem otců a maminek k trávení času s dětmi a k výchově vůbec. Byla to exotika. Dnes jsou takové akce docela běžné, mají svůj půvab a podle mě i velký smysl. Co se děje jinak a k čemu je to dobré?

Když jsem poprvé se svými malými dětmi vyrazil s kamarády na Apaluchu do jižních Čech, byl jsem hlavně zvědavý. O své schopnosti se o děti postarat jsem pochybnosti neměl, spíš jsem si říkal, co bude jinak bez maminek… Když jsme dorazili na místo a vešli na dvůr půjčeného statku, slyším první rozhovor syna s otcem a už jsem věděl, že to bude jiné:

• „Tati, kde je luk a šípy?“
• „Přece tam u vzduchovky.“
• „A máme fotbalový míč?“
• „Jestli sis ho nesbalil, tak nemáme.“

Rovnou řeknu, že vše probíhalo velmi v klidu a v bezpečí. Vařili jsme si, jezdili na výlety, pekli buřty, hráli hry. Když se něco zapomnělo doma, improvizovali jsme – nebo se bez toho prostě obešli. Během prvních dvou dnů (z pěti) děti pochopily, že jsou samostatnější a šikovnější, než si dosud myslely.

My tátové jsme zase rychle pochopili, že nemůžeme moc ponocovat, protože druhý den nás čeká řada aktivit a musíme prostě fungovat. Poslední den jsme se na maminky všichni už těšili – jen se děti doptávaly, zda mají říkat opravdu všechno, co zažily.

Nepostradatelný táta

Tímto stručným vyprávěním chci podtrhnout hlavně dvě věci: obecně velkou důležitost společného trávení volného času i provozních aktivit tatínků se svými dětmi. Konkrétně pak trochu odlišnou úlohu otců ve výchově.

Každá rodina je v dnešní postmoderní době trochu jiná – neexistují obecně platná a závazná schémata, jak má rodina vypadat, jakou v ní má mít roli muž a jakou žena. Mnohem větší pozornost než kdy dříve je směřována na děti, na jejich potřeby a přání. A přestože muži dnes běžně jezdí s kočárky, vyzvedávají děti ze školky a chodí na dětská hřiště, domácí každodennost zajišťují hlavně ženy – matky, někdy s pomocí babiček.

Když tátové vyjedou s dětmi ven a jsou odkázaní sami na sebe bez podpůrného působení svých žen, začnou nově a jinak poznávat jeden druhého. Dítě se otci více přiblíží a otec si naplno uvědomí, že je pro své dítě nepostradatelný – není to jen myšlenka v hlavě, ale prožitek celým srdcem.

Říká se, že úlohou matek je pro děti hlídat láskyplné bezpečí, úlohou otců je pak dávat svým dětem výzvy a společně je zvládnout. Je to schematické a zjednodušené, ale při výletu na Apaluchu pochopíte, že na tom něco je.

Co na takové výpravě bez maminek ubude, je anticipační úzkost, tedy strach z toho, co bude. Chlapi mají nějaký plán, a když je něco jinak, také dobře – nebo si prostě poradí. Zajímavé je, že i když v běžném životě má mnoho mužů také sklony anticipovat a mít úzkost ze změny, ve společnosti ostatních otců tato vlastnost mizí. A jak jsem už zmínil, děti jsou vedené k větší samostatnosti (samozřejmě adekvátně svému věku a zralosti), a to zejména tak, že tátové nedělají zbytečně věci za ně.

Někdy se říká, že babičky a dědové jsou od toho, aby děti rozmazlovali. Já dodávám, že tátové jsou od toho, aby děti zkompetentňovali. Pro sebevědomí dětí je kromě bezpečí a jistoty, že jsou milované, velmi důležitě vědět, že plno věcí zvládnou a že se ledasco naučí. Důkazem toho je nadšené vyprávění po návratu: „Mami, představ si, co jsem se všechno naučil a že jsem se vůbec nebál – nebo jenom trochu.“

A jako důležitý bonus přináší taková Apalucha vědomí pro muže, co všechno má máma v každodennosti na starost, aniž by za to dostávala ocenění. Takže můžu opravdu doporučit: tátové, sbalte tašky a batohy, pomozte sbalit svým dětem a hurá na Apaluchu!