Jsou pro vás rodiče parťáci na cestě životem, se kterými můžete u kávy probírat téměř cokoli, nebo se v jejich přítomnosti cítíte jako neschopní výrostkové, přestože už vám táhne na čtyřicet? Pokud se řadíte do druhé kategorie, můžete mít pocit, že jste někde udělali chybu: lehké období vzdoru, nevýrazná puberta či nechvalně známé neodstřižení pupeční šňůry. Dost možná také uvažujete, co s tím – jak to vydržet, jestli to vydržet, či se s rodičem stýkat co nejméně nebo kontakty přerušit úplně.

Rodiče si nevybíráme, alespoň ne z našeho pozemského pohledu, stejně jako široké příbuzenstvo či sourozence. Tím, že jsme se právě těmto lidem narodili, jsme se ocitli ve společném úzkém kontaktu a máme nepřeberné množství příležitostí pro mnohaleté interakce.

Rodiče nás vypiplali od bezbranného mláděte v dospělou bytost. Mnoho se jim povedlo, nadělali dost chyb. Mysleli to dobře, ač se nám tomu někdy těžko věřilo: „Vezmi si na sebe něco jiného, v tomhle ven nemůžeš.“ Zároveň tímto svým dobře míněným konáním zaseli do našich hlav různé pochybnosti, sebekritiku či silné hlasy strachu, zda je naše chování v pořádku.

Vnitřní kritik

Američtí psychologové Hal a Sidra Stoneovi v knize Obejměte svého vnitřního kritika popsali, jak se hlasy rodičů a jiných vychovatelů přetvářejí na dobře integrovaný hlas vnitřního kritika v naší hlavě – díky němu se dokážeme po celý zbytek života komandovat sami. Tento kritik převzal štafetu naší ochrany před hanbou a bolestí, jenže zároveň s tím nám bere radost i spontánnost, přirozenou sebedůvěru.

Tento koncept přináší jedno z možných vysvětlení, proč i v dospělosti je pro nás tak těžké snášet negativní hodnocení našeho způsobu života, oblečení či zaměstnání našimi stárnoucími rodiči: v tu dobu je již perfektně doplňuje náš dobře zabydlený vnitřní kritik. Jeho nejoblíbenější věty jsou:

• Nic nikdy neuděláš pořádně.
• Vypadáš příšerně.
• Jsi tlustá.
• To jsi neměl říkat.
• Můžeš si za to sám.
• To nezvládneš, jako vždy.

No a teď zpátky ke kritikům v podobě reálných živých rodičů. Míra toho, jak moc nás rodiče umí rozhodit, je různá a ovlivňuje ji mnoho proměnných v našem životě či naše momentální rozpoložení. Je přirozené, že se někdy cítíme nepochopeni, hodnoceni či vychováváni, za chvilku se oklepeme a jdeme dál.

Co když se ale po každém telefonátu či návštěvě cítíme jako spráskaní psi? Co když kontakt s našimi rodiči umí spolehlivě rozcupovat naši dlouhodobou snahu o duševní pohodu? Co když se z toho sbíráme dlouhé dny, hádáme se s partnery či dětmi a na vše, co děláme, dopadá jakási šmouha jejich slov? Co děláme špatně? Je z toho cesta ven?

Když přijmeme fakt, že není v našich silách změnit chování druhých lidí, musíme se zákonitě otočit sami k sobě a k tomu, co ovlivnit dokážeme. Gregory Bateson, jeden ze zakladatelů rodinné terapie, říká, že naše chování je závislé na našem mínění o událostech spíše než na událostech samých. Zaměřme se tedy na to, co na situaci, která nám způsobila tolik bolesti, vidíme za významy, jak o ní přemýšlíme.

Budu konkrétnější. Na pravidelné návštěvě rodičů si u oběda vyslechnu následující věty: „Kdy se usadíš? Nebylo by lepší mít už nějakou stálou práci? Ty vlasy máš moc krátké, delší ti to slušelo víc. Proč taky občas nezavoláš?“ Pokud jsem se sebou spokojená, moje mínění o tom, co se právě u oběda děje, může vypadat takto: Ty jo, zase to samý. Proč nemůže pochopit, že mně to takhle vyhovuje? Proč bych taky volala – abych poslouchala tyhle řeči?

Pokud sama spokojená nejsem a přeju si před rodiči obstát, dost možná slyším: Hmm, zase to dělám špatně, doufala jsem, že se jí to bude líbit. Vždyť jsem se ozvala minulý týden. Nic není dost dobrý. Variant je mnoho. Rodič má ale nejspíš na mysli jiné významy těchto sdělení: Stýská se mi. Mám starost, aby si našla dobrého přítele, aby se měla dobře… či něco podobného.

Je jiné vnímat komentáře rodičů jako věčné hodnocení a vyčítání nebo jako starost a péči. Takovéto přerámování nám může přinášet úlevu a možnost reagovat na rodičovské povzdechy jinak než uhýbáním či obhajováním. Může, ale nemusí.

Změna systému

K dalším úvahám nám poslouží jiná myšlenka vycházející z rodinné terapie, formulovaná Jeffrey L. Bogdanem: „Změny chování u jednoho či více členů rodiny způsobují změnu rodinné organizace, nebo jsou její nezbytnou podmínkou,“ píše v článku Organizace rodiny jako ekologie mysli. Znamená to, že pokud já jakožto člen rodiny (dospělá dcera) změním své chování vůči jinému členu rodiny, například své dospělé matce, je nevyhnutelná i změna jejího chování. Reakce se následně řetězí a rodina se uspořádá v nové ekologii, jelikož staré uspořádání přestává být funkční.

Zkuste si představit své bolavé zkušenosti v rodinném soužití: velmi často se ocitáme v podobném nastavení a způsobu komunikace, děláme stále to samé, přestože to nefunguje a je nám to nepříjemné. Chodíme na rodinné oslavy, i když nás deptají komentáře příbuzných. Mluvíme s nimi o politice, přestože víme, že se neshodneme. Představujeme své nové partnery rodičům, kteří je posléze zkritizují. Ukazujeme své nové oblečení, ačkoli víme, že se mámě nebude líbit. (Proč by se jí vlastně mělo líbit, když má jiný vkus?) Sdílíme své úspěchy v práci, i když je rodina nahlas neocení.

Proč to stále děláme? Není čas na změnu? V terapii klienti často opakují tyto věty: „Kéž by tak řekla, že je na mě hrdá. Tolik by mi pomohlo, kdyby si uvědomil, že mi to ubližuje.“ Upínáme se k myšlence, že až oni to či ono pochopí, řeknou či udělají, tak my konečně dojdeme klidu a míru. A to nefunguje.

Takže – máme ještě jiné možnosti? Můžeme my sami změnit svým chováním chování druhých? Zkušenosti ukazují, že to možné je. Jen to někdy vyžaduje odvahu a odhodlání a někdy je nutné, aby pomyslný pohár trpělivosti přetekl.

Ve svém životě výše zmíněné právě prožívá Lukáš, který žil dlouhá léta v pevném sevření svých rodičů, a to i přesto, že založil svou vlastní rodinu, postavil dům a je mu čtyřicet. Otec ho zaměstnal ve firmě již ve dvaceti, určoval výši jeho příjmu, komentoval vše, co v životě dělal. Dával mu najevo, že nic neumí. Lukáš byl zvyklý být úkolován a kritizován otcem, a i když ho to štvalo, neuměl si představit žít jinak. Před rokem však přestal spát a začal se cítit depresivně, už nemohl v rodinné firmě pokračovat a s otcem se stýkat. Měl i myšlenky, že svůj život ukončí. Vyhledal terapii.

Přál si, aby se nějak stalo, že otec pochopí jeho situaci, přijme ho. Za vše zlé ve svém životě ho vinil. Ukázalo se ale, že to není nic, co by mu pomáhalo mít se lépe. Otočil tedy pozornost k sobě. Dělat změny ho hodně bolelo, má rád, když se zaběhlé pořádky nemění. Přestože se stále cítil velmi špatně, vytvořil své vlastní, na otci nezávislé podnikání a přerušil veškerý kontakt s ním. Potřeboval odstup. Dlouho mu trvalo, než si začal uvědomovat, že je schopný, kompetentní a samostatný, že to dokázal sám.

Poslední týdny mluví o otci jinak. Říká, že je pro něj rodina velmi důležitá a není pro něj přijatelné se s rodiči nebavit. Chce hledat nějaké nové kanály k nim, ve kterých již nebude prostor k hodnocení a úkolování, vyčítání či posměchu. Postupně nastavuje nové podmínky soužití. Po malých krůčcích se mu to daří. Otec nemůže používat stejné strategie, jelikož by nepřinesly stejné očekávané reakce. I on musí zkoušet něco jiného a to není lehké.

Jak to bude dál, nevíme, ale jisté už teď je, že Lukáš dělá věci jinak. Možná ne všechny a ne vždycky, ale k otci vysílá jiné vlny a ten se buď naladí na stejnou vlnovou délku, nebo se se synem nedorozumí.

Co se dá dělat

Pokud máte na konci článků rádi tipy a návody, nabízím malé shrnutí, co můžeme sami udělat, abychom se z nefunkčního vztahu s rodičem přesunuli do něčeho lépe fungujícího.

• Zkuste si povšimnout hlasu svého kritika – připojuje se někdy k peskování vaším rodičem? Pokud na vás působí tento tandem, může to být náročné. Hledejte způsoby, jak kritika v sobě neživit a nedávejte mu příležitost zabarvovat negativně vše, co rodič směrem k vám řekne.
• Pozorujte, co s vámi nepříjemné hodnocení rodičem dělá. Jaké pocity zůstávají? Jaká přesvědčení o sobě si utváříte?
• Zkuste měnit své vnímání takových situací. Co tím matka chce říct, co je za jejími větami? Jak jinak by se na její lamentování dalo dívat – má o vás strach? Je osamělá? Chtěla by vás vidět šťastnější?
• Mluvte o svých pocitech s kritizujícím rodičem. Možná jste mu nikdy neřekli, jak vás jeho slova zraňují.
• Všímejte si toho, co ve vztahu funguje. Špatné věci mají ve zvyku ty dobré překrýt či vymazat. Určitě něco najdete.
• Kontakty přerušte, poodstupte a zkuste se do vzájemné interakce vrátit jinak. Staré nastavení již nebude možné. Jste platný člen současné situace, můžete ji změnit svým jiným postojem, jiným chováním či prožíváním.

Ideálem ve vztahu rodičů k dětem je bezpodmínečné přijetí, tedy schopnost milovat své děti bez podmínek takové, jaké jsou. To bychom si i v dospělosti od svých rodičů přáli. Chceme od nich pochopení, podporu a vřelost.

Zdá se to přirozené, ale není to snadné, a pokud už jsme sami rodiči, zažíváme různé situace, ve kterých se nám to nedaří. Někdy sami sebe slyšíme říkat stejné věty, které říkali nám. Přitom zajisté nejsme stejní jako ONI, jsme lepší a se svými dětmi to myslíme jenom DOBŘE.