Online přednáška: Pavel Rataj
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Jak hledali mámu

Lyrická kodrcající roadmovie Dálava se dotýká bolestných psychologických témat.

Jan Majer

Jan Majer

22. 1. 2020

Maminka nejprve unesla obě děti do Ruska. Táta je našel a zpátky odvezl alespoň syna, který si přál vrátit se domů. Po letech se rozhodli maminku a mladší sestru navštívit. O jejich cestě „k sobě“ vypráví dokument Dálava, nominovaný před pár dny na Českého lva za nejlepší dokumentární film. S jeho režisérem Martinem Marečkem si povídá šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer.

Film Dálava je o cestě táty a syna z Brna za mámou a sestrou, žijícími kdesi daleko v Rusku. Ti dva jako by se k sobě den za dnem přibližovali, zatímco cíle cesty ne a ne dosáhnout. S odstupem mi skutečný příběh táty Víta a syna Gríši připomněl typický průběh psychoterapie: to, co nás do terapie přivedlo, se nakonec jeví jako méně podstatné než to nové, čím si procházíme...

To se možná týká obecně i samotného vyprávění příběhů. Když je jednoduše popíšeme, vyjádříme jen zápletku. Existují ale další vrstvy, které bychom s vyprávěním měli zažít a pocítit. Popis často nabízí jen vnější téma, ale člověka se pořádně dotkne to, co je uvnitř, hlouběji.

Tenhle dotek a vtažení je asi podstata filmového umění...

...a zároveň je tenhle postupný sestup do hlubin to, co mě stále drží u dokumentárního žánru. Divák společně s postavami i autory filmu zažívá tu neopakovatelnost dění. Nikdo přesně neví, co přijde, na co se přijde, co kdo najde nebo nenajde. Když se tomu divák otevře, zažije dobrodružství.

Příběh mi připomněl taky zapeklitou snahu o shledání s člověkem, který se nám z nějakého důvodu odcizil a my ho stále cítíme jako naši součást.

Ano, napadá mě mnoho partnerských i přátelských svazků, které už netrvají, ale ti lidé jsou k sobě pořád něčím nevyřešeným připoutáni. I když spolu nejsou, to pouto určuje podobu jejich vztahu. Když pak spolu musí nějak vycházet, například bývalí manželé kvůli dětem, je to šíleně náročné. A může to být založeno na smyšlenkách nebo rozporech, které už třeba ani neplatí. Projekce, vždyť to je také filmová terminologie, že…

Režisér Martin Mareček

Tvůj dokument mě na několika místech silně dojal. Třeba jeden takový nenápadný moment před koncem, kdy táta cvičí jógu a syn trpělivě stojí opodál a drží v hrsti všechny ty drobné předměty, které potřebují k návratu domů. Klíčky od auta, peníze... Vůbec netuším, proč mě zrovna tenhle obraz tak dostal. Možná dospívání syna, který postupně přebírá štafetu zodpovědnosti a života. Jsou ve filmovém umění zaručené postupy, jak se diváka takhle dotknout? Má to nějakou souvislost třeba právě s projekcí v psychologickém významu?

Nejsem filmový vědec, který se zaobírá teorií recepce, ale připomněls mi jednu myšlenku francouzského kritika Andrého Bazina: „Smysl není v obraze, smysl je jeho stínem promítnutým prostřednictvím režie a střihové montáže do divákova vědomí.“ Film je jenom audiovizuální konzerva, kterou musí divák v sobě oživit.

Kameraman Jiří Málek a Vít Kalvoda

Než se Dálava objevila v nabídce HBO, projeli jste řadu měst a mluvili s diváky, kteří film právě zhlédli v kině. Jaká reakce nebo otázka pro tebe byla nejzajímavější?

Zajímavé je, že každá projekce je trochu jiná. V tom je kino blízko divadelnímu zážitku. Stačí, aby byl v publiku jeden člověk, který se rád směje, a najednou promění vnímání i ostatním. Jak už jsem říkal, film je jako konzerva: je jednoduché si ji otevřít a zhltnout, ale každý si ji může ještě upravit a ve své mysli užít úplně jinak. Já jsem s Dálavou nechtěl moc jezdit debatovat, abych ji právě nechal doznívat v divácích, doplňovat, ochucovat, obracet k sobě. Proto má spíš podobu hraného filmu a rozevřený konec. Takže nejzajímavější pro mě bylo, když diváci začali sdílet vlastní pohled na film, interpretace anebo připojili svá vyprávění. Třeba několik reakcí od žen, že mohly nahlédnout do způsobu mužského cítění, což bylo pro ně cenné. Tátové od rodin se zas často poznávali v roli otce pubertálního potomka.

Řekl jsi rozevřený konec...

To je taková moje terminologie, moje čeština. Rozdíl mezi otevřeným a rozevřeným koncem je pro mě ten, že ten rozevřený jsem udělal jako autor záměrně. Rozevírám ho směrem k divákovi, dávám mu to najevo tím useknutým záběrem, abych ho trochu ponouknul. Otevřený konec se možná stane sám o sobě, vyplyne.

Zpátky k diskusím s diváky: které otázky se nejčastěji opakovaly?

Jak jsem se seznámil s protagonisty a jak jsou na tom hrdinové příběhu teď. A pár lidí se mě zeptalo, jestli se to tak všechno skutečně stalo. Pochopitelná zvědavost i nejistota, jestli se celou dobu koukali na opravdový dokument.

Nerušme čtenářům zážitek předčasnými odpověďmi. Jednu ale asi nabídnout můžeme – ano, opravdu se to stalo. Nebo, lépe řečeno, dělo. Přímo před kamerami. A už při sledování filmu mě napadalo: Je možné, že průběh příběhu přítomnost dvou nebo tří kameramanů ovlivnila? Že nebýt kamer, mohlo to dopadnout jinak? Možná i lépe?

S kameramanem Jirkou Málkem vždy vymyslíme způsob snímání a záběrování, abychom byli co nejméně nápadní a rušiví. Takže jsme třeba měli na krku fotoaparát, který natáčí i video ve velkém rozlišení. Vypadali jsme jako turisti, kteří si jen něco pečlivě fotí. Zvuk byl zas snímán mikroporty, které měli hrdinové na sobě. Myslím, že jsme byli téměř neviditelný filmový štáb, protože jsme postupně vždy skoro splynuli s okolím. A od Vítka s Gríšou vím, že na nás občas dokázali úplně zapomenout. Domnívám se, že základní zápletku jsme filmováním neovlivnili. Vítek, protagonista příběhu, mě poprosil, abych to, že v Rusku budeme natáčet, předem nevytruboval. Vznik filmu a jeho konkrétní záměr nebyl znám. Byl jsem připravený na různé větvení příběhu i podoby spolupráce či odmítnutí. Štáb byl miniaturní, abychom nikde nevyčnívali a nerušili intimitu situací. Průběžně jsme s Vítkem i Gríšou všechno probírali, určovali hřiště, ve kterém se budeme – všichni svobodně a zároveň bezpečně – pohybovat. Vítek mi i řekl, že díky štábu se ta cesta i její vyústění dalo lépe přežít, prožít. S Gríšou měli na cestě kumpány. Ještě k tomu, že by to mohlo dopadnout lépe: asi se tak ozývá potřeba jasného happy endu, viď? To jsme zase u příbuzné otázky o smyslu životní cesty a třeba i terapie. Ten film ani jejich život zatím nekončí. Otázka tedy je, jestli to nedopadlo nejlépe, jak mohlo.

Martin, Gríša a Vít. Premiéra v Karlových Varech

Mluvil jsi s Gríšou, když se podíval na film? Jaké to pro něj bylo a jaké pro tebe?

Gríša se shovívavě usmívá a nechápe, jak se někdo může koukat na „dokument pro artový kina“. Nad svým mladším já kroutí hlavou, už si na to prý moc nevzpomíná. Je po těch dvou letech už jinde. Teď má švihácky obarvené vlasy, černé nehty a lacláče z Hornbachu. Moje dcera by řekla, že je „stylovej”. Pro mě osobně bylo natáčení velmi zajímavé i tím, že mám stejně starého syna. Takže chápu obě strany a bylo skvělé to pozorovat z boku. Je to občas těžké umět se přiblížit a vzájemně se při tom nepřizabít. Zvládnout to pomáhá humor a vlídná sebereflexe. Myslím, že díky vtipu Víta i Gríši je k obojímu ve filmu mnoho podnětů.

Můj pohled na dokument ovlivnily předchozí zprávy, že jde o příběh otce a jeho autistického syna. Gríša byl v době natáčení možná karikaturou dospívajícího kluka, ale co ten autismus?

Tenhle nesmysl probleskl v jednom z prvních ohlasů na film, který pak převzali někteří další novináři...

...a jiní pak omyl uváděli na pravou míru.

Ano, sledoval jsem to. Na ten první text mě upozornil samotný Vít. Bral to s nadhledem, ale mně to samozřejmě bylo líto. Gríša žádnou diagnózu nemá. Teď studuje na gymnáziu, hraje divadlo, má „živé“ kamarády, Instagram, je to zdravý dospívající svérázný kluk. Jasné je, že jsem jeho chování během natáčení i ve střižně řešil, vnímal jsem to, že na některé diváky může působit zvláštně. Ale jak už jsem zmínil, mám podobně starého syna, který občas vykazuje velmi příbuzné vzorce chování. Dokáže na sebe hodit masku totálního exota, opakovat pohyby, neodpovídat. Etudy na téma jak ignorovat svého otce, jak ho chytit za slovo, jak ho znemožnit jsou vydatné a podle mě patří k věku, kdy je potřeba svého otce/rodiče alespoň symbolicky zneškodnit. Gríša si proto natáčení filmu docela užíval. Nyní se však už považuje za někoho jiného.

V jiné recenzi se psalo, že lehkému „líznutí“ autismem napovídají Gríšovy ke krku zapnuté košile. Dneska ráno jsem tuhle laickou diagnostickou pomůcku přečetl mému synovi. Smál se a ze školy se vrátil jako každý den: s knoflíčkem zapnutým až ke krku. Ani ho nenapadlo něco měnit. Občas mě mrzí, s jakým nepochopením někteří rodiče hodnotí děti, které něčím vybočují. Ale zvykám si. A váš film může napomoci tomu, že si budou snad víc zvykat i oni – pohoršující se, hodnotící a nálepkující dospělí.

Gríša je stejně důležitý protagonista filmu jako Vít. Je také hlavní hrdina. Kvůli nepřítomnosti maminky musel nějak předčasně dospět, postarat se o sebe, někdy i tátovi dělat tátu. Myslím ale, že ve filmu občas probleskne i jeho dětské . Když má radost z pátraní, začne se svěřovat, Víta osloví táto. Do jeho osudu se otiskl rozpad rodiny a na jeho proměnách během cesty se odehraje největší dynamika. Od nechuti k probuzení zájmu a citu. To amatérské diagnostikování je asi trochu syndrom doby. Dovoluji si tvrdit, že kdybychom prošli komplexními testy, nějakou odchylku od normálu by našli skoro u každého z nás. Gríša si z toho dělal i legraci. Před pár lety natočil na YouTube takové vesmírné video, kde si hrál na „kosmonautistu”. Snaží se nějak v tomhle světě přežít, jako my všichni, a dělá to docela vtipným a tvůrčím způsobem.

Martin s Vítem v průběhu natáčení

V závěrečných titulcích se objevuje zajímavý citát C. G. Junga. Po filmu jsem ale neměl kapacitu pouštět si tu myšlenku do hlavy, jen jsem tam tušil spojitost...

Zajímalo mě, jestli sis toho všiml. Jungův citát je takový skrytý vzkaz pro vnímavé diváky, schválně úplně na konci titulků. Počítám s tím, že moc lidí závěrečné titulky nečte. Kdybych ho chtěl vypíchnout, dám ho třeba na úvod. Má to několik vrstev. Vít v autě během cesty do Ruska poslouchal alba americké skupiny Dalava, která díky tomu také občas proznívá ve filmu a je pak i ve finálních titulcích. Jsou to jeho kamarádi, kterým pořádal v Brně koncert. Příběh té kapely je na samostatný film. Doma jsem kapelu pouštěl mojí ženě a vyprávěl o nich. Ta mě druhý den upozornila na odstavec s dálavou v Jungově Červené knize z kapitoly Přezkoušení, kterou právě četla: „Tu jsem v noci zaslechl hlas, který přicházel z daleka, hlas své duše. Řekla: Ty jsi tak daleko! – Já: Jsi to ty, má duše? Z jakých výšin a dálav promlouváš? – Duše: Jsem nad tebou. Má dálava je dálava světa.“ A protože jsem ještě v tu dobu neměl jasný název pro film, díky všem těm souhrám jsem se rozhodl, že film pojmenuji Dálava. Pro všechny významy i příběhy, co za sebou to slovo, které naposledy pořádně používala moje babička, má. A víš, co je pro mě nejdůležitější? Dálava je rodu ženského!

Dálava je rodu ženského, ale úplně sexy název to není!

Ale ani ten film není úplně jednoduchý a atraktivní na první dobrou. Když se teď objevil na HBO GO, úplně mě vylekalo, v jaké společnosti vyleštěných a dokonalých produktů se tahle lyrická kodrcající roadmovie s netradičními hrdiny ocitla. Snad Dálava někoho zaujme a vydá se s ní na cestu.

Čím se Dálava dotýká tebe osobně?

Existuje takové rčení, že každý dokumentární film je hraný, protože jeho autoři vždy organizují výběr situací, způsob vedení kamery, charakter střihové montáže atp. Je to nějaká verze snímané a zpracovávané skutečnosti. A každý hraný film je dokumentární, protože nějak „dokumentuje“, odráží charakter jeho tvůrců, jejich přístup ke světu. Každý film je tedy zároveň autoportrétem svého druhu. Více obnaženým nebo šifrovaným – ať už vědomě, či nevědomě. Já se v předchozích filmech spíš věnoval společenským jevům, rozvojové pomoci nebo třeba souvislostem těžby ropy. Koukal jsem se zvenku. Dálava se snaží nahlížet dovnitř, do příběhu jedné rodiny, který však, doufám, má univerzálnější rozměr. Můžeme se v něm sami nějak najít.

Co si tam nacházíš ty sám?

Vždycky mě zarazí, když se někde objeví informace, že polovina manželství v naší zemi končí rozvodem. Ten se většinou dotkne i dětí, které vyrůstají v nějaké podobě proměnlivých vazeb. V tomhle ohledu mi připadá velmi inspirativní práce Ludmily Trapkové a Ladislava Chvály, kteří se soustřeďují na rodinnou terapii psychosomatických poruch. Přišli s termínem sociální děloha – což je něco jako vývojový model a metafora v jednom. Rodina je přirovnaná k biologické funkci dělohy a vývoje plodu v jejím nitru od početí do narození. Podobný proces můžeme nahlížet v různých změnách v rodině od narození dítěte až k jeho osamostatnění. Chvála s Trapkovou naznačují, tedy mají pro to i klinická data, že děti potřebují bezpečný a uzavřený prostor, ve kterém ve svém vývoji stoupají ke zralosti. Rodiče jsou jako žebřík: potřebujete dvě postranice, a když jedna chybí, jde to hůře. Potomci třeba plně nepodstoupí separační proces v podobě „sociálního porodu“ směrem od jednoho ze svých rodičů a pak ve svých vlastních vztazích mohou různě selhávat, protože k nim nedozráli. Dnes je populární model tzv. patchwork family, rodiny sešité z několika tatínků, maminek a sourozenců. Jasně, třeba tím vznikají intenzivní nové spoje, úžasné kombinace blízkých vazeb, ale každý může mít jen jednu biologickou mámu a biologického tátu, to znamená jednu bio-psycho-sociální rodinu. Ostatní varianty už jsou pouze psycho-sociální. Dálava je tedy pro mě příběhem, výpovědí o rozlomené rodině a touze se s nějakou její plnější podobou znovu setkat, utvořit ji alespoň na chvíli. Trasa tohoto úsilí může měřit tři metry nebo tři tisíce kilometrů, to je někdy jedno. Důležité je odhodlání. A to, myslím, moji dva hrdinové v sobě mají.

Taky ses někdy ve svém životě vydal něco hledat a nebylo to snadno k nalezení?

Tak to je věčný proces, ne? Pořád hledám sebedůvěru, soustředění nebo důslednost pro to, abych svoje hloupé vlastnosti nějak proměnil. Ale tvoje otázka se vztahuje k našemu filmu. Ano, i můj partnerský vztah prošel doma pořádnou krizí a bylo pro mě těžké, abych nehledal chyby či viníka někde mimo sebe. Abych zkusil prověřit svoje zažité vzorce či jedovaté způsoby. Když už jsme vytáhli toho Junga, myslím, že i tahle myšlenka je od něj: „Existuje-li něco, co chcete změnit u svého blízkého, zamyslete se nejprve, zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.“ Takže pro hledání se nemusíme vydávat daleko.

Všechny fotografie jsou z archivu Martina Marečka.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Jak přežít lockdown

Rychlá a jednoduchá úleva se brzy obrátí proti vám. Jděte na to jinak, radí psychiatr …

7 min

Těhotná a nešťastná

Psychika může zareagovat nečekaně i na plánované a chtěné těhotenství.

8 min

Čas pustit se

Věkem jsou dospělí, nikdy ale nedostali šanci jednat samostatně. A tak tápou.

14 min

Konflikty v práci

Jak vycházet s kolegy, kteří mají odlišnou představu o dodržování psaných i nepsaných pravidel?

12 min

Opakováním proti depresi

Pravidelnost pomáhá předejít výkyvům nálady a snižuje stres z rozhodování.

12 min

Otevřít audio sekci

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz