„Opravdu mi bylo úplně jedno, jestli umřu nebo ne. Co jako? Proč to protahovat?“ říká zpěvák skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala o době, kdy se mu rozpadalo manželství, cítil se sám a psal depresivní písničky. Dnes zase žije. „Proti naštvání nic nemám, jde jen o způsob, jakým se přetaví v něco pozitivního,“ vzkazuje čtenářům Psychologie.cz.

V nedávném rozhovoru pro Reflex jste vysvětloval, proč už nepíšete depresivní písničky. Když důvody shrnu, žijete spokojeně, jste v pohodě. Co jste pro to musel udělat nebo co se muselo stát, že už se necítíte jako v prázdném kupé na slepé koleji?
Musel jsem se zamilovat. Musel jsem se začít probourávat od rozumu přes pocity k citům. Musel jsem začít dělat, co doopravdy chci já, ne jen to, co se ode mne očekává a co si myslím, že se ode mne očekává. Musel jsem se naučit smát se jako blázen i nezhulený. Musel jsem se naučit říkat ne, když nechci, a necítit se při tom provinile. Plus další giga hromadu věcí, do kterých člověk musí jít, aby mu tady bylo dobře. Hotovo, myslím, nebude nikdy, ale to ani nechci. Každý den je teď dobrodružství. Chčije, mám mokrý ponožky v mokrých botách a já si jdu a život je skvělý!

Netušil jsem, že láska opravdu existuje, že se k ní nemusím nutit. Přijal jsem negativní nazírání na svět, kterým jsem byl zamořenej od dětství.

V tom rozhovoru citujete Lawrence Kushnera: „Tam, kde máte být, už jste. Nemusíte nikam chodit.“ Jak byste s takovou myšlenkou naložil před deseti lety?
Bla bla bla… Vysmál bych se tomu. No jo, žák musí být připraven. A já teda byl: totálně v prdeli, sám, na konci cesty. Co jsem chtěl, to jsem měl. Bylo mi čtyřicet a opravdu jsem nevěděl, co mám ještě dělat. Při životě mě držely jen povinnosti k dětem. Zapomněl jsem úplně na sebe, nevěřil jsem v lásku, žil jsem bez hranic v jednom kuse zduněný, aby mi z toho nejeblo. Čím dál hůř. Opravdu mi bylo úplně jedno, jestli umřu nebo ne. Co jako? Proč to protahovat?

V písni Pokračování příště z té doby jste zpíval: „Tak jsem si řek, jestli to nakonec není jedno, jít anebo zůstat, a musel jsem si sednout. Pak jsem si řek: už si nebudu nic říkat a do svýho života už nebudu se míchat…“ I když to nebudu brát jako rezignaci, ale osvícený nadhled, moc to nepomůže, následuje rozvod nebo smutné soužití bez lásky…
Hovno osvícený pohled. Proč by měl člověk udržovat ve svým životě cokoli nezdravýho? Jak by mu to mohlo prospět? Čím? Trápení jako smysl? No potěš koště! Bohužel jsem neuměl vést jiný život, než jaký jsem ve svém prvním manželství vedl. Netušil jsem, že láska opravdu existuje, že se k ní nemusím nutit. Přijal jsem negativní nazírání na svět, kterým jsem byl zamořenej od dětství. Jednak tu byl ten debilní socialismus, kdy se jinak mluvilo doma a jinak na veřejnosti. Pokrytectví bylo způsobem, jak každodenně existovat. To mě drtilo. Ve vztazích to bylo stejné. Neznal jsem chlapy, kteří by byli něžní ke svým ženským, to bylo samý moje stará… Neznal jsem vztahy, kde by to fungovalo, kde by se na sebe lidi opravdu těšili. Nebo jsem to možná nechtěl vidět, protože mi přišlo snazší zalézt si do sebe, nekomunikovat, vše řešit přes bolest a na sílu.

Tohle je to nejlepší, co mě mohlo potkat, tak se snažím to moc neposrat a co nejvíc si to užít.

Jaké to je, když se rozpadne rodina?
Když se rozpadne rodina, ať už jakkoli nefunkční, je to vždycky smutný. Ale možná je lepší prožít ten smutek, vyhrabat z popela, co se dá, a jít dál. A přijmout sebe i jako člověka, který ublížil.

Byl jste v životě nějaké delší období sám? Co vám to období dalo?
Já jsem byl pořád sám – mezi lidmi. Dalo mi to to, že teď lidi potřebuju málo. Přestože po jejich společnosti velice toužím, neumím s nimi moc vycházet. Je pro mě jednodušší zvládnout všechno sám, jsem tak zvyklý. Je to pohroma. Ale už se to pomalu mění.

Jak se taková změna projevuje?
Jel jsem nedávno na svou oblíbenou chatku do Orlických hor psát písničky a strašně jsem se na to těšil. Přestěhoval jsem si tam studio, celej den jsem to zapojoval a večer, když všechny ledky svítily a všechno hrálo, tak jsem se rozbrečel, protože už jsem nechtěl nikde být sám a psát další písničky jako idiot. Nejraději bych ty svoje milované kytary a synťáky naházel do křáků! Už jsem nechtěl být zase někde zavřenej sám! Nenapsal jsem tam nic, ale byl jsem vlastně šťastnej, že už bych chtěl žít zase mezi lidma – a s lidma. Druhej den jsem pak jen četl a válel se a jel jsem za Márdim do Pardubic na oběd a v každý cukrárně, okolo který jsem jel, jsem si dal laskonku. A navšítil jsem raději pár starých známých a žvanili jsme o ničem a když jsem se vrátil na chatu, na komp a na klávesnici a na kytary jsem se ani nepodíval. Pohoda!

Spadla ze mě tíha, okovy, dostal jsem záchvat smíchu. Věděl jsem, že život teď už bude jen nádherný, i kdyby byl chvílema jakkoli těžký! Ve vesmíru něco cvaklo, něco do sebe zapadlo.

Jak jste se zamiloval do vaší druhé ženy? Jak byste popsal ten pocit, kdy jste věděl, že je to ono?
No, napsal jsem si pár hezkých esemesek s mně neznámou dívkou. Měl jsem tehdy asi čtrnáct dní svý číslo na kapelních stránkách, protože jsme zrovna měnili agenturu, tak aby tam něco bylo. Domluvili jsme si setkání, já byl úplně v háji s nervama, protože ty zprávy byly nějakým způsobem unikátní, a vlastně jsem si přál, aby k lavičce, kde jsme se měli sejít, přišla co nejvíc nevzhledná, nudná a protivná baba, abych se mohl vrátit ke svýmu životu zoufalce a nějak ho doklepat. Stála tam otočená zády, tak jsem pozdravil, ona se ohlédla a já jsem se zamiloval ve vteřině, kdy jsem se jí podíval do očí. Spadla ze mě tíha, okovy, dostal jsem záchvat smíchu a věděl jsem, že život teď už bude jen nádherný, i kdyby byl chvílema jakkoli těžký. Ve vesmíru něco cvaklo, něco do sebe zapadlo. Obrovská úleva! Vzal jsem ji kolem ramen a chodili jsme dvě hodiny po sídlišti a povídali si a povídali, jako bychom se sto tisíc let znali, a mně bylo jasný, že tohle je to, na co jsem celej život čekal.

Co je pro muže ve druhém manželství jinak?
Pro mě je to teď všechno doopravdy. Jasně že je to občas náročný a ne zrovna lehký, ale je to doopravdy. Na nic už nečekám. Tohle je to nejlepší, co mě mohlo potkat, tak se snažím to moc neposrat a co nejvíc si to užít.

Jak podle vás funguje vztah mezi stavem mysli autora a kreativitou?
To je jedno a to samý. Kreativita ale není moc kompatibilní s normálním životním provozem, takže je někdy náročný všechno sladit. Opět je, dle mého, nejdůležitější, aby člověk dělal jen to, co sám chce. A pokud je takovej frajer, že tím ani nikomu neubližuje a naopak prospívá a přispívá k dobrýmu životu ostatních, tak už nevím o moc jinejch věcech, který by byly lepší.

Kdybyste dnes přeci jen dostal chuť napsat depresivní, naštvané album, o čem by ty písničky byly?
Nevím a nechce se mi o tom ani přemýšlet. Proti naštvání nic nemám, jde jen o způsob, jakým se přetaví v něco pozitivního. A neřeším moc, jestli je písnička taková nebo maková, hlavně ať se mně a ostatním líbí.