Nedávno jsem se ocitla v debatě o násilných počítačových hrách. Zazněly argumenty, které slýcháme opakovaně: že vliv her je zanedbatelný, že skutečné násilí má jiné příčiny, že jsme vyrůstali na akčních filmech a „nikdo z nás se kvůli Rambovi nestal násilníkem“. Padla i metafora, že plošně omezovat násilné hry by bylo jako dávat každému dítěti na čepici hromosvod kvůli blesku. Tyto argumenty mají něco společného: operují s extrémy a s populací jako celkem. A právě tady se debata míjí s tím, kde leží skutečné jádro problému.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Připojte se zdarma
hlavní myšlenky z nových článků mailem
Přihlásit se
už mám předplatné
