Je pátek podvečer a jsem v přemýšlivé náladě. Celý den mi běží hlavou, že to vlastně bude již téměř 8 let, co jsem se naučil ovládat svoje sny. Lucidní snění se tomu říká. Existuje k němu mnoho vědecky ověřených přístupů, ale ten, který jsem si zvykl používat nejčastěji, se označuje zkratkou WILD (Wake‑Induced Lucid Dreaming). Představuje vstup do lucidního snu z bdělého stavu.
Funguje to v podstatě tak, že se probudím po 6–7 hodinách hlubokého spánku, kdy už je hlava dostatečně odpočinutá, sednu si na chvíli k počítači, abych se ještě víc probral, a pak si jdu znova lehnout. Přitom jak tak ležím, se soustřeďuji na to, abych se už dál ani nehnul, a opakuji si v hlavě, o čem chci, aby ten sen byl, ať na to pak ve snu nezapomenu. Když pak zjistím, že znova sedím u počítače a stůl se mi pod rukama rozpadá, chápu, že jsem znova ve snu a můžu si ho nasměrovat, kam jen chci.
- „Chci vědět, proč se cítím tak, jak se cítím.“
- „Chci překonat svůj strach z…“
- „Chci vidět něco, co mi změní život.“
Všechno jsou to příklady věcí, které jsem reálně od svých snů žádal a ony mi na ně i odpověděly. Někdy jenom prostřednictvím metafor a symbolů, jindy zas v úplně normální srozumitelné řeči. Když jsem si třeba jednoho dne vytočil ve snu na mobilu své vlastní číslo, abych se sám sebe zeptal, jak mám překonat svůj pocit studu, druhá strana mi na to řekla něco na způsob: Problém je v tom, že ten pocit nazýváš svým. Pocity totiž normálně přichází a odchází, ale tím, že k němu přistupuješ takhle, tak z něj děláš součást svého já a takovým stylem se ho nikdy nezbavíš. Děsivé, co? Taky si říkám.
Tím však nechci říct, že si klidně můžete zkusit zopakovat ten samý postup a dosáhnete stejných výsledků jako já. Ono totiž jako u všech dovedností i pro tuto platí, že stojí něco úsilí a času se ji naučit a následně se v ní zdokonalovat. Mně osobně zabralo několik let usilovné práce, než jsem se dostal tam, kde jsem: když chci, umím si navodit lucidní sen s téměř 100% šancí úspěchu. Jako jo, prý to v jednom výzkumu zvládlo 100 lidí ze 100 v průběhu měsíce, ale je za tím i více než jenom technika…
Navíc mám i důvod si myslet, že k tomu mám zvláštní talent, nakolik jsem už o svých snech mluvil s vícero psychoterapeutkami v očekávání, že mi třeba na to řeknou, že trpím nějakou duševní nemocí. To se však nestalo. První z nich byla přesvědčena, že mám „dar“ i navzdory tomu, že jsem jí tvrdil, že už je dnes ověřeno, že se to může naučit úplně každý. Druhá zase říkala, že za celou svou kariéru se ještě nepotkala s tím, že by to někdo jiný takto měl a žil takový snový život jako já. Po pravdě to je přesně ten důvod, proč se tomu již v poslední době příliš aktivně nevěnuji, s výjimkou času, kdy si opravdu s něčím nevím rady, protože jsem si plně vědom skutečnosti, jak moc o samotě v tom stojím.
Její reakce mě však v tomto nepřekvapila, protože i když normálně říkám lidem o svých snech, taky reagují podobně. Koneckonců, ještě i můj někdejší spolubydlící na koleji vysoké školy mi jednoho času říkal: „Martine, ty tvý sny… ty jsou realita.“
Já mám však na věc úplně jiný pohled. Nevěřím tomu, že se mé sny prolínají se skutečností tak dobře kvůli tomu, že by byly něčím výjimečné, ale kvůli tomu, že právě naopak (a to si zapište za uši): To, co známe jako skutečnost, je pouze jiný druh snu.
Nemám to však ze své vlastní hlavy. Víte, věc se má tak, že snění – a zvláště to lucidní – nepředstavuje pro lidstvo neprobádané vody, a již v minulosti existovaly víceré domorodé americké kmeny, které jej praktikovaly jako cestu, jak se stát šamanem. U jedněch z nich (Yaqui) bylo třeba jedním z hlavních milníků najít prostřednictvím lucidního snu své „pravé já“ a sjednotit se s ním. Taky jsem si tím prošel a našel ve snu mladšího sebe ležícího na posteli, kde jsem spával za mlada.
Byl to velice intenzivní zážitek. Hned, jak jsem se tam uviděl, jsem začal pro změnu vidět svět z jeho (tedy svých) očí, a to včetně sebe v současnosti. Přišel jsem si tak sám sobě skutečně i jako podvodník, který se jenom za mě vydává, a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to nijak nezměnilo pohled na sebe samého. Plus ironicky mě to docela i hladí po mém egu, že po tomto i podobných zážitcích by mě v některých domorodých amerických kmenech považovali za šamana.
Nevím sice, kolik takových kmenů ještě existuje, ale vím, že o mnoho prominentnější postavení má ještě i v dnešní době jistá praktika tibetského buddhismu s lidovým názvem snová jóga. Co já vím, tak se jedná v podstatě taktéž o lucidní snění, jen cíle jsou v něm jiné, protože spíš než interpretace bdělého světa sledují duchovní mety jako uvědomění si sebe sama odděleně od vlastního těla a podobně.
Podstatné tam podle nich však je, že prý na to, aby člověk mohl využít plný potenciál tohoto stavu, musí si prostřednictvím svých snů uvědomit to, o čem jsem sem psal dříve – že i realita je jenom jiným druhem snu. Akorát z vlastních zkušeností mám spíše pocit, že se nejedná ani tak o nějaký milník jako spíše o nevyhnutelný důsledek práce se svými sny.
Napíšu to ostře: objektivní realita je mrtvá, prázdná. Nikdy neměla nic do činění s námi osobně, protože v ní ani nikdy neexistovalo nic, co byste skutečně mohli nazvat sami sebou. Všechno, čím si myslíme, že jsme, není nic jiného než příběh v naší hlavě, a všechno, na čem nám kdy záleželo, je jenom součástí tohoto příběhu a nic více. Myslíme si, že jeden druhého potkáváme, ale ve skutečnosti jenom sníme o sobě navzájem a naše vlastní lidskost nám nikdy nedovolí ani jenom pohlédnout za hranice tohoto snu.
Všemu, co jsem teď napsal, z celého svého bytí věřím. Věřím tomu proto, že ze svých snů vím, že i když z rovnice svého vnímání onen hmotný svět odstraním, všechny ty postavy i situace, co znám z bdělého života, v něm beztak budou i nadále. Nejednou se mi třeba stalo, že jsem snil o něčem, co mi přišlo osobně důležité, řekl jsem o tom své psycholožce, která mi na ten sen dala dosti výstižný výklad, a nakonec jsem beztak zjistil, že i to byl jenom sen. V těchto ohledech jsou pro mě sny dokonce o něco více než realita samotná, protože sen si v tomto alespoň na nic nehraje a je mnohem víc průhledný v tom, co je skutečné a co ne. Myslím ne jako třeba nějaká projekce nebo kognitivní disonance, kterými je naše vlastní realita přímo přesycená.
Dovolím si udělat malý myšlenkový experiment. Pamatujete si, jak se vám naposled zdálo o tom, že byl celý váš život něčím úplně jiným, a přitom jste si uměli dokonale opodstatnit, proč to tak je a co vás do toho bodu přivedlo? Na co jste mysleli hned poté, když jste se z toho probrali a vstali? Určitě tím bylo: kým jste, kde jste, kde máte v ten den být a tak dále a tak dále. Opravte mě, jestli se mýlím, ale podle mě to je úplně – to – samé.
Dokonce jestli mám říct pravdu, tak se nejvíc cítím být sám sebou v těch vzácných okamžicích, kdy se vzbudím tak náhle, že se ještě tak sekundu – dvě rozkoukávám a snažím se přijít na to, kde to jsem a jak jsem se tam dostal: věčně zaslepený kojenec, který o světě ve skutečností neví vůbec nic (a neříkejte mi, že se vám to někdy nestává taky, protože si už opravdu budu připadat divnej). Pak ale ovšem nevyhnutelně vstoupí na scénu racio a ujistí mě, že jsem skutečně ve světě někdo a že vím, co dělám, jako kdyby to byla nějaká nezpochybnitelná pravda. Ještě jsem ani nestihl vstát z postele, a už jsem „oblečen“ do rolí, co mám v ten den plnit. Jak typické.
A nakonec přes to všechno – i když pevně věřím, že moje realita je jenom další sen a že všechny moje problémy a úspěchy existují pouze v mojí vlastní hlavě, pořád je to nedělá pro mě o nic méně skutečnými, a dokonce jsem za to vděčný. Možná to už sice dnes neberu tak vážně jako předtím, než jsem se naučil vědomě snít, ale beztak jsem rád, že můžu být svědkem všeho toho tvořivého potenciálu, co za mnou vnímanou realitou/snem stojí. Cítím se být požehnán tím, že jsem ve svém vnímání takto neomezený – nekonečný.
Myslíte, že jsem si to celé jenom vymyslel? Pak mám pro vás dobrou zprávu, nakolik to přesně tak i je. I když jsem totiž vyloženě nelhal, nejsem schopen o sobě napsat nějaký příběh bez toho, aby to byl „jenom příběh“ bez reálného podkladu, a ať po mě hodí kamenem ten, kdo v tomto umí o sobě podat něco víc. A jestli si myslíte, že to je šílenství, vězte, že rozhodně je, a trpíme jím kolektivně všichni.
Tak řekněte, no není to úžasný?
Martin, čtenář Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
