Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak se rodí matka

Dlouho jsem si myslela, že mít dítě je něco, co budu muset přetrpět, abych ve stáří nebyla sama.

Soňa Kolmanová

Soňa Kolmanová

2. 10. 2015

Máte ve svém okolí ženu, kterou jste znali ještě jako bezdětnou a potkali ji po letech, kdy už byla zkušenou matkou? Dovolím si odhadnout, že ta žena se velmi změnila. Její proměna byla pravděpodobně větší než u jiných lidí, které jste několik let neviděli. Těhotenství, porod a mateřství jsou silné transformační události. Alespoň tak tomu bylo pro mne.

Už jen rozhodnutí otěhotnět bylo velikým krokem, ke kterému jsme nedospívala snadno. Mnoho let jsem těhotenství odkládala. Profesně motivovaná jsem začala číst knihu Stephena Coveyho 7 návyků skutečně efektivních lidí, abych si udělala test v druhé kapitole. Úkolem bylo představit si den svého pohřbu a zapsat si, co bych chtěla, aby o mně řekli zástupci rodiny, přátel, kolegů a komunity, ve které jsem žila.

V rychlém sledu jsem si zapsala tři klíčové charakteristiky, které platily pro všechny skupiny. V tom jsem se ale zarazila. Najednou jsem měla vizi lidí stojících kolem rodinné hrobky a očima jsem fixovala dvě postavy. Jednalo se o ženu a za ní stojícího muže. Bylo mi jasné, že se jedná o mé dospělé děti. Visela jsem jim na rtech a prahla jsem po jediném: aby řekli, že měli šťastné dětství. Nic víc mě už nezajímalo.

Plná zoufalství jsem si položila otázku, jestli to dítě, které čekám, v rodině vůbec někdo chce. Zdálo se, že ne.

I po letech, když si ten pocit vybavím, brečím. Brečela jsem i tenkrát. Musela jsem si začít klást otázku, proč tedy děti odkládám, když se zdá, že jsou tím, na čem mi záleží nejvíc? Do té doby jsem děti považovala za brzdu, za něco, co budu muset přetrpět, abych ve stáří nebyla sama. Najednou se ale zdálo, že hluboko uvnitř sebe to cítím jinak.

Na horské dráze

Těhotenství byla jedna veliká horská dráha. Balancovala jsem na hraně vztahové, ale i hodnotové. Když dnes některá žena řekne, že s příchodem dětí mnohé přehodnotila, rozumím jí. Najednou jsem kolem sebe viděla tu zkázu. Rozvrácené vztahy, já sama ve špatném fyzickém i psychickém stavu. Do toho se má narodit mé dítě?

Nejprve jsem očekávala sešikování rodiny pod tlakem přicházejícího nového člena, ale nic se nedělo. Ani mým zhroucením se nic zásadního nezměnilo. Jen jsem tři týdny nebyla schopná fungovat. Plná zoufalství jsem si položila otázku, jestli to dítě, které čekám, v rodině vůbec někdo chce. Zdálo se, že ne.

Ale potom mě napadlo, že jsem tady ještě já. To já jsem je chtěla. Jsem to já, kdo má zájem. A v několika málo minutách přišel obrat. Budu matkou! Jakou matkou bych chtěla být? Jsem možná jediná, koho to dítě má! Co pro ně můžu udělat hned teď?

Byl to bod obratu, od kterého se odvíjelo vše další, a nebylo toho málo – knihy, konzultace, semináře, články, ale i probuzení mateřské intuice, víry v sebe i své tělo, smíření se s minulostí, usmíření s rodiči, pojmenování traumatu v rodině manžela. A to jsem ani netušila, že další těhotenství a porod přinesou výzvy ještě na vyšší úrovni. Nebudu zde popisovat celý příběh, ten je tématem mé knihy Znovuzrozená, která je sondou do mého prožívání, rozhodování, ale i duše.

Plynout se změnami

Když se mluví o ženské psychice v souvislosti s mateřstvím, často slýchám slovo hormony. Po vlastních dvou prožitcích tvrdím, že se jedná i o náročný psychický vývoj, který je navíc časově velmi striktně vymezen a nutí přizpůsobit se věcem, které bych dobrovolně podstoupila jen stěží.

Těhotenství, porod a mateřství jsou velikými lekcemi pokory, přizpůsobení se, vytrvalosti, schopnosti odevzdání se, ale i podstupování rizika, včetně riskování vlastního zdraví i života. Vidím zásadní rozdíl v tom, když je žena ochotná a schopná se těmto změnám podřídit, nebo když zarputile trvá na svém předchozím statutu či životním stylu.

Jít s tímto proudem je náročné, ale velmi prospěšné. Naopak ženě, která je vláčena nebo se dokonce vzpírá, přináší mateřství mnohá příkoří, která poté vyčítá dětem, partnerovi nebo společnosti. Mateřství je pro mne umění mnohé snášet s vědomím hlubokého smyslu.

Jak to udělaly ty ženy, které rády vzpomínají na těhotenství, porody, dětství svých potomků? Jestliže si to některá žena skutečně užila, chtěla jsem vědět, jak to udělala!

Nesčetné terapie hledají chybu u rodičů klienta. Jistě, rodiče chybují. Ale kdo připravuje ženy na to, co je v mateřství čeká? Podpoříme-li po psychické stránce ženu již v jejím těhotenství, bude se jí lépe snášet a bude i připravenější na porod. Především v prvním těhotenství jsem zoufale postrádala a spěšně hledala zkušenější ženu, která by mi poskytla pozitivní obraz mateřství, který jsem ve svém okolí nenacházela.

Nenašla jsem svůj ideál v jediné ženě, ale skládala jsem si jej z mnoha střípků vyprávění a příběhů jiných žen. Nechtěla jsem svým dětem říkat, že jsem kvůli nim v nějakém ohledu trpěla. Jak to udělaly ty ženy, které rády vzpomínají na těhotenství, porody, dětství svých potomků? Jestliže si to některá žena skutečně užila, chtěla jsem vědět, jak to udělala!

V prvním těhotenství se mi to dařilo méně, ale změna to byla veliká a velmi pozitivní. Porod byl ten moment, který mi dodal tolik potřebnou první dávku mateřské sebejistoty. Po narození dcery jsem si připadala jako mistryně světa. Byl to můj největší životní výkon. Byla jsem na sebe pyšná jako nikdy předtím. Přivedla jsem vlastní silou na svět dítě. Už mi nikdo nenamluví, že jsem slabá. Porodila jsem čtyřkilové dítě a cokoliv dalšího zvládnu taky, říkala jsem si od té doby.

Využívejte celý web.

Předplatné

Druhé těhotenství a porod mě naučily větší pokoře, protože navzdory mému rozumu mě mateřská intuice vedla k neasistovanému domácímu porodu. Nikdy bych nevěřila, jakou transformační sílu porod má, kdybych jej dvakrát nezažila na vlastní kůži. Porody ze mě udělaly jiného člověka – citlivějšího, silnějšího, vytrvalejšího, odvážnějšího, zbožnějšího. A to vše se mi v denní realitě mateřství hodí.

Dnes jsem si jistá, že obtížnost mateřských začátků je podceňována. Ať už žena pojímá své mateřství jakkoliv, mám k ní dnes úctu. Vím, jak obtížná a nedoceněná cesta to je. Vím, že mnohé vytrpěla a překonala, mnohé udělala a ještě víc ji čeká. Mateřská úloha si zaslouží respekt a začínající matka si zaslouží podporu a pochopení.

Nesmírně mě těší, když potkám bývalou spolužačku nebo dávnou známou a vidím na ní tu pozitivní změnu, kterou mateřství umí tak rychle vyčarovat. „Jak se máš? Dlouho jsme se neviděly?“ – „Jsem na mateřské. Mám holčičku.“ Je mi to jasné. Šťastná matka, ta bude mít šťastné dítě.

Diskuse 0