V minulosti byly rozvody považovány za hanbu, zejména rozvedená žena byla ve společnosti stigmatizována. V dnešní době, kdy se rozvádí polovina manželství, již rozvod přestal být stigmatem a stává se běžným řešením manželských krizí. Nabízejí se úvahy o předčasném vyhazování rozbité věci místo pokusu ji spravit, nic však není černobílé. Rozvod může být v mnoha případech opravdovým vykoupením z velmi traumatizující situace.

V dnešní postmoderní společnosti je spíše tendence rozkladu rodinných vztahů, takže rozvodů nejspíš jen tak neubyde. Co stojí za tímto vývojem? Vytratilo se hlavní pojítko rodiny, které spojovalo lidi v minulosti. Tímto pojítkem byly ekonomické potřeby, které mohly být uspokojeny nejlépe v rodině – ekonomická funkce rodiny byla velmi podstatná.

Tradiční rodina (jako příklad si můžeme představit typickou selskou rodinu) byla hospodářskou jednotkou: všichni její členové se podíleli na ekonomické aktivitě formou výroby. Postupně však celková proměna výrobní sféry, pomoc státu při zabezpečení ekonomických potřeb jednotlivců a větší ekonomická nezávislost žen zrušily dříve platný vztah mezi ekonomickým blahem a manželstvím.

Chcete‑li po rozchodu zůstat přáteli, v kritických chvílích musíte dodržet několik zásad: Desatero dobrého rozchodu

Dnešní rodinné vztahy jsou tak již založeny v prvé řadě na potřebách emocionálních, což činí z manželského vztahu ve vyšší míře vztah dobrovolný. Ne každé manželství je přitom ohroženo stejně.

Rizikové faktory

Pravděpodobnost rozpadu manželství zvyšují podle sociologa Iva Možného tyto faktory:

1. Často se rozpadají manželství, která jsou uzavírána mladými páry ve věku okolo dvaceti let z důvodu těhotenství partnerky. Spojení dvou nevyzrálých jedinců se často rozpadá do pěti let od uzavření sňatku.
2. K rozvodu jsou náchylnější také manželství, která uzavírají lidé středního věku, konkrétně manželství, která uzavírají ženy po třicítce a muži po pětatřicítce. Pokud do této doby žili single životem a toto manželství je jejich první, vypracovali si často nezávislý životní styl, kterého se už nedokážou vzdát.
3. Existuje také spojitost mezi stabilitou manželství a tím, kolik vydělává žena. Pokud je ženin příjem vyšší než mužův, muž se s tím často špatně vyrovnává. Stává se pak, že často „prudí“ a potřebuje si „honit ego“. Zároveň na něm žena není ekonomicky závislá – ví, že i bez něj by se dokázala o sebe a děti postarat, takže si nehodlá nechat všechno líbit.
4. Výzkumy je také dokázáno, že se snadněji rozvádějí bezdětná manželství a nižší rozvodovost mají manželství se třemi a více dětmi. Někdy je manželství skutečně udržováno jenom kvůli dětem. Také v dnešní době se setkáváme s „moudrem“ přenášeným z generace na generaci, že je třeba rodinu udržet už kvůli dětem. Jistou roli zde hrají i ekonomické důvody, neboť ženy se třemi a více dětmi jsou více finančně závislé na muži. Proto tyto ženy snesou od svého muže více: vědí, že jako rodina nutně potřebují i jeho příjem.
5. Poukazuje se rovněž na jistou „dědičnost“ rozvodu: manželé, kteří jako děti zažili rozvod rodičů, mají větší pravděpodobnost, že se i oni rozvedou.
6. Příčinou rozvodu může být také společné bydlení s rodiči jednoho z manželů: mladé páry nemají své soukromí, tchýně a tchánové „do všeho mluví“, „pletou se“ do péče o dítě a výchovy, podrývají u dítěte autoritu rodičů, pletou se do manželských sporů i provozu domácnosti mladých.

Rozpad manželství

Rozvod není otázkou jednoho okamžiku, vztah k němu vždy spěje nějakou dobu.

Počáteční fáze

Projevuje se narůstáním vnitřního pocitu nespokojenosti v manželství, vnitřního pocitu nefunkčnosti manželství a pocitem rozcházení se svým partnerem.

V této fázi se ten z partnerů, který si více připouští existující problémy, rozhoduje pro rozvod. Tento partner by si měl v této fázi jasně promyslet, zda lze či nelze manželství zachránit, a měl by se snažit se udělat pro záchranu manželství nějaké kroky: dát své pocity najevo, nabídnout společné řešení problémů.

Druhý z partnerů v této fázi často problémy přehlíží a odmítá je řešit – nezřídka si je odmítá vůbec připustit. Tento partner by si měl uvědomit, že pokud nebude brát druhého vážně a bude se vyhýbat komunikaci či jakékoli změně, může právě to být poslední kapkou a partner, který o rozvodu uvažuje, návrh skutečně podá.

Startovací fáze

Začíná oznámením rozvodu jedním z partnerů. V této fázi rozhodnutí k rozvodu ještě nejsou zralá. Iniciátor si není zcela jistý svým rozhodnutím: přemýšlí, zda by manželství nešlo ještě nějakým způsobem stmelit, a často má pocit viny.

Iniciátor by si měl v této fázi uvědomit, zda je jeho manželství opravdu zcela nefunkční:

• Je v manželství opravdu nešťastný?
• Vytratila se důvěra v druhého?
• Manželé od sebe odcizili, nesvěřují se sobě navzájem, nechápou se?
• Nedokážou již spolu komunikovat a domluvit se na konstruktivním řešení?

Pokud si uvědomí, že jeho manželství je opravdu nefunkční, ještě je třeba zvážit, zda je nyní na rozvod ten správný čas, tedy zda si může dovolit z manželství odejít (z ekonomických i jiných důvodů). V této fázi je čas vypracovat si reálný plán, který zahrnuje zajištění sebe a dětí.

Buď se partner rozchází s vámi, nebo opouštíte vy jeho. Obě varianty jsou těžké: Ukončení vztahu

Iniciátor si musí uvědomit, zda je rozvod možný z ekonomického hlediska, zda je dobrý také pro děti (s vědomím, že dítě, které žije v nešťastném svazku dvou lidí, je na tom hůře než dítě žijící v neúplné, ale harmonické rodině), zda se dokáže vypořádat s tím, že děti některé dny neuvidí, a také jak může minimalizovat konflikt s druhým partnerem.

Tato fáze obvykle končí tím, že se navrhovatel zcela ztotožní s myšlenkou ukončení vztahu, rozvodu.

Druhá strana bývá rozhodnutím iniciátora nemile překvapená. V této fázi by druhá strana měla naslouchat myšlenkám iniciátora a snažit se rozvod vyřešit v klidu, protože konflikt ničemu nepomůže, právě naopak, a nejvíce tím trpí děti.

Asymetrická fáze

V této fázi je jeden z partnerů, tedy iniciátor rozvodu, pevně rozhodnut pro rozvod, avšak druhý partner se s jeho rozhodnutím nedokáže smířit a snaží se o zachování manželství. Začíná s iniciátorem vyjednávat, často za použití manipulativních technik, zastrašování.

Partner, který ze svého pohledu vyčerpal všechny možnosti a je pevně rozhodnut pro rozvod, se nesmí nechat zastrašit: žít s někým proto, že „z něho mám strach“, není ku prospěchu ani jedné, ani druhé straně, natož dětem žijícím v rodině, kde se používá technik psychického vydírání a zastrašování, nabývajících někdy až formy domácího násilí (psychického, fyzického či ekonomického). Druhý partner by si měl uvědomit, že vyhrůžkami nic nezíská, naopak mnoho tím pokazí.

Krizová fáze

Začíná odloučením partnerů, kteří se od sebe odstěhovali, případně si rozdělili věci. Ten z partnerů, který se nechce rozvést, ztrácí síly, vzdává se naděje, jeho motivace pro obnovení manželství slábne a s rozvodem se smiřuje.

Partner, který stojí o zachování vztahu, má tedy největší šanci vývoj událostí zvrátit v raných fázích tohoto procesu. Často v té době ale nevnímá vážnost situace a začne se o nápravu snažit až v době, kdy už pro druhého není cesty zpět.

Způsob rozchodu odhaluje kulturu celého předešlého vztahu: Rozchody v éře Facebooku

Více k tématu:
Možný, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 2002.