Umění dělat špatná rozhodnutí

Možná jste také na internetu viděli záběry švýcarské řidičky, která zůstala se svým autem uvězněná mezi závorami na železničním přejezdu. Jak se v té situaci ocitla, to na videu není a není to ani důležité. Zajímavé je, co se dělo potom.

Žena z auta stojícího na kolejích vystoupila, poškrábala se na hlavě a bezradně se rozhlížela. Pak začala auto obcházet a diskutovat s kolemjdoucími. Nakonec situaci začal řešit nějaký cizí pán. Naskočil do auta a… světe, div se, neprojel závorami, jak by velel zdravý rozum, ale začal auto rovnat rovnoběžně s nimi. Celé to trvalo dost dlouho (určitě déle než dvě minuty), než přijel vlak a auto smetl.

Už při sledování těchto záběrů jsem si vzpomněl na video zachycující podobný, ale co do následků daleko tragičtější případ – na pár let starou srážku Pendolina s kamionem na přejezdu ve Studénce. Pokud se u obou videí nenecháte strhnout k ukvapenému a uspěchanému závěru ve stylu To jsou ale blbci! a začnete se nad těmi lidmi a jejich chováním opravdu zamýšlet, musí vám po chvíli začít vrtat hlavou, co se tu děje. Na co se to vlastně díváme?

Vidíme dva lidi (jeden z nich byl dokonce profesionální řidič), o nichž nemáme důvod se domnívat, že by se nějak podstatně odlišovali od vás nebo ode mě. Dva lidi, kteří se ocitli v poměrně jednoduché situaci, v níž bylo řešení nasnadě – stačilo prorazit závory a za cenu drobného poškození vlastního vozu a nějakých těch následných starostí s voláním policie a řešením pojistné události by ze situace snadno vyvázli. A oba udělali to nejhorší z možného: neudělali nic.

Když já nechci…

S podobnými situacemi se setkávám celkem pravidelně i ve své praxi. Typickým příkladem může být příběh muže, říkejme mu třeba Milan, který se rozhodoval mezi milenkou a manželkou tak dlouho, až ho obě poslaly k šípku. Přičemž času měl Milan dost – obě dámy byly poté, co se situace provalila, nadmíru chápavé a trpělivé. Ale když více než 12 měsíců nebyl schopen udělat rázný krok ani jedním, ani druhým směrem, došla trpělivost i jim.

Nebo příběh pětačtyřicetileté Heleny (ani zde to není pravé jméno) – ta se tak dlouho rozhodovala, zda opustit partnera, který se stále neměl k tomu, aby se s Helenou sestěhoval (natož aby se měl k zakládání rodiny), až přišla o možnost mít vlastní děti. Ten vztah trval 11 let. Posledních sedm už Helena věděla, že to s ním je ztráta času. Přesto neodešla. Váhala, protože odejít je byznys s nejistým výsledkem. Bála se, že hledáním nového partnera promarní čas, který má. A tak místo aby vsadila na nejistotu, zvolila naprostou jistotu – zůstat v neperspektivním vztahu.

Nabízí se tedy otázka: co vede úplně normální dospělé lidi v podobných situacích k tomu, že dopustí, aby jejich nečinností nastal vlastně nejhorší možný scénář? Co způsobuje, že se nedokážou rozhodnout, ani když nejsou pod bezprostředním tlakem a mají na rozhodnutí dostatek času? Musí přece existovat lepší řešení!

Všechny uvedené příklady mají jedno společné – ilustrují rozhodovací situaci, kdy v sobě všechna reálná řešení nesou nějaký záporný aspekt. Ani nejlepší možné rozhodnutí v těchto situacích nic nezmění na faktu, že to bude rozhodnutí nějakým způsobem bolestné, které na mě bude mít negativní dopad. Není tu k dispozici žádná ideální varianta. Mohu si jen vybrat, jak moc a popřípadě jakým způsobem špatné to pro mě bude.

Mentální zásek

Čím je tento typ rozhodování výjimečný? Za prvé je to velmi emotivní záležitost. Není příjemné ocitnout se v situaci, z níž nevede jednoduché východisko. Rychle vyvstane touha uniknout, vrátit čas a do této situace se vůbec nedostat. Touha silná, ale nesplnitelná. A ruku v ruce s ní jde odpor k reálným možnostem a jejich negativním dopadům.

A za druhé se z toho rychle stane velmi osobní záležitost. Především lidé se sklonem k perfekcionismu podobné situace těžce nesou a vnímají jako své osobní selhání, že se do nich vůbec dostali. Pokud se z dilematu stane osobní záležitost, přestanete řešit situaci a řešíte nadále už jen sebe.

I když se v takových případech snažíme jednat racionálně, u otěží jsou tyto síly. Chceme, aby se to, co právě prožíváme, vůbec nestalo. Místo abychom hledali cestu, jak naložit s realitou, ve které jsme se ocitli, snadno sklouzneme k přemýšlení nad tím, jak to udělat, aby to, co se právě děje, nebylo. A to je jako zenový koan – neřešitelný mentální úkol. Není divu, že se na něm naše mysl zasekne.

Žena na přejezdu by si musela poškodit auto. Incident by řešila policie. Čekalo by ji papírování, možná pokuta, oprava vozu… To je spousta nepříjemností. Nic fatálního, jen nepříjemného. Ale i to může stačit, aby toto řešení nevědomky odmítla akceptovat – prostě si ho nepřipustí. Hledá řešení, které by ji z nepříjemné situace dostalo beze škody a potíží, přičemž jí zcela unikne skutečnost, že pokud rychle něco neudělá, následky budou řádově horší.

Milan si zase bolestně uvědomuje, že pokud se rozhodne zůstat s manželkou, přijde o ženu, do které je zamilovaný a prožívá s ní něco intenzivního a nového. Když si vybere milenku, přijde o zázemí, jistotu, loajální ženu, která při něm vždy stála, naruší mu to vztahy s rodinou, přáteli. Ani jednu možnost nechce. Proto se utápí v sebelítosti, vyčítá si, že je slaboch, přeje si, aby se to nikdy nestalo… a nikam se neposune až do doby, kdy dámy rozhodnou za něj.

No a Helena by se zase rozchodem vrhla do velké nejistoty. Najde někoho lepšího? Jak dlouho ho bude hledat? Co když to zase nevyjde? Nejistoty je v tom tolik, že odmítne pokoušet štěstí. Také to celé vnímá jako své selhání. Proč to vůbec dopustila? Udělala tolik chyb! Už nechce udělat další! Helena chce změnu, ale současně není (kvůli strachu, že neuspěje nebo udělá chybu) ochotná nic změnit. A to je další paradox bez východiska.

Milan, Helena a pravděpodobně i žena z přejezdu se ocitli v emoční pasti. Oni chtějí situaci, v níž se ocitli, vymazat, ne vyřešit. A to nejde. Všichni tři se upnuli na něco, co je nemožné, a proto nejsou schopni situací pohnout. Jak se ale z takového zaseknutí dostat?

Převzít zodpovědnost

Co dělat, když se také ocitnete v situaci, v níž nechcete být, a musíte udělat rozhodnutí, do kterého se vám nechce a které bude bolet?

Dokázat řešit podobné situace s lehkostí vyžaduje převzít plnou zodpovědnost za své činy, a tedy i své chyby. Dokud nepřevezmete zodpovědnost za své chyby, nebudete se cítit zodpovědní ani za jejich vyřešení.

Ale také je třeba dokázat tuto zodpovědnost unést, což je možná ještě zásadnější. Přijmout zodpovědnost za vlastní chyby totiž znamená přijmout je i s jejich důsledky a být připraveni jim čelit. Pokud člověk na takovou odpovědnost není připraven, přejde do defenzivy. Místo aby svá selhání využil ve svůj prospěch a něco se z nich naučil, snaží se je za každou cenu eliminovat – má z chyb strach a dělá jen to, v čem si je jistý. Nikdy se tak nenaučí využívat potenciál vlastních chyb ve svůj prospěch.

Pokud dokážete v klidu odepsat ztrátu, získáte dost odstupu na to podívat se, co získáte kromě ztráty. Nic totiž není černobílé. Ztráta přináší životní zkušenost a uvolňuje náš potenciál. Vytváří prostor pro něco nového. Někdy to nemusí být zjevné, ale minimálně získáváme zkušenost, že se dokážeme porvat i s náročnými situacemi a jednat i za obtížných okolností. A to není málo.

Více k tématu:
Ryan Babineaux – John Krumboltz: Fail Fast, Fail Often. How Losing Can Help You Win