Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Jan Majer

Jak se stydí muži

Přátelské sdílení je pro muže těžká disciplína. Vnitřní kritik je drží zkrátka, brání jim i v nastavení hranic.

Iveta Clarke

Iveta Clarke

Jan Majer

Jan Majer

26. 2. 2018

Vzpomínám, jak jsme si v dětství jako kluci uměli povídat. Jen tak, o všem. Kecali jsme, hádali se, udobřovali. Úplně přirozeně, stačilo nám být spolu. Pak se to na střední škole změnilo. Alkohol nás najednou ve sdílení pouštěl dál a hlouběji. Už nám to tak zůstalo. Když si máme povídat, znamená to jít na pivo nebo si otevřít flašku. Když jsou dva chlapi na obědě nebo na kávě, jde nejspíš o pracovní schůzku. O mužském studu si povídáme s Ivetou Clarke.

Je za tím typicky mužským způsobem přátelství nějaká forma studu?
Podle průzkumů o studu a zranitelnosti je pro muže stud těsně spojený s vědomím, že nesmí vypadat jako slaboch. Být nejslabším článkem řetězu mezi chlapy je totéž jako rozsudek smrti pomalým umíráním na samotce bez oken. Totální opuštění, izolace, diskreditace. V běžném kontextu muži chápou jakékoliv zranitelné hloubání o sobě nebo dokonce přiznání, že v něčem selhávají, jako nepřípustnou slabost. Všechno, co je vede do nejistoty, jak by z toho mohli nakonec vyjít v porovnání s ostatními, je pro ně naučené tabu. Máte to těžší než my ženy ještě v tom ohledu, že o našich aspiračních dokonalostech se všude píše a mluví, v časopisech, médiích, v rodinách. Máme odmala jasně komunikovanou představu, jak vypadá dokonalá dívka a žena, a zoufale se to snažíme všechno splnit. Vy muži dobře víte a cítíte, jak byste se chovat neměli, ale jak by se měl chovat ten „nejsilnější“, tedy opak nejslabšího, je dost nejednoznačné. Je to všechno jenom jakási děděná představa o síle, živená kulturou výkonu, chlapáckými otci a ostatními členy klukovské, později mužské party.

Kocovina z upřímnosti

Možná je to právě ten chlapský úkol, uvědomit si všechny ty představy a dědictví, přehodnotit je a jít si svou cestou…
Nepřísluší mi zažité zákony popisující roli muže v sociální hierarchii nějak zpochybňovat nebo nabádat k jejich přehodnocení. Nejsem muž, nemám tu zkušenost. Můžu potvrdit, že ženám neimponují ufňukánci. I ty samice v přírodě si nakonec vyberou toho nejsilnějšího k páření. Pro muže je dnes opravdu těžké najít sám sebe. Vybalancovat svoji přirozenost s tím, co se od něho očekává.

Jak to můžeme usnadnit našim synům?
Mužská odolnost proti studu se dá kultivovat. Ať chceme nebo ne, už u malých dětí používáme genderový slovník a postoj. Třeba že, co říkají mezi sebou holky, pro kluky není. Neučte své syny, co se neříká. Učte je, co se dělá. Nejlíp vlastním příkladem. Učte je zastat se slabšího. Učte je postavit se třeba většině, když budou přesvědčeni, že jde o něco pro ně důležitého. Učte je, že i chlapi brečej, když je jim něco líto. Učte je, že je dobré občas říct, že mají někoho rádi nebo že jim na něčem hodně záleží. Učte je, že i chlapi se můžou obejmout. Že pohodář nemusí za všech okolností zachovat klid. Že může – v pohodě – vyvolat pořádný konflikt, když to situace vyžaduje. Učte kluky přiznat svoji chybu. A napravit ji. Učte je padat a nechte je samotné vstát. To by v tom byl čert, aby pak neměli kamarády, kteří s nimi budou chtít být v dobrém i ve zlém a se kterými jim potom přijde snadné mluvit o čemkoli, třeba i bez piva.

To nás vrací k úvodní otázce. Proč je atributem mužského přátelství alkohol?
Kde jinde by měli chlapi příležitost trochu upustit páru tomu tlaku, že všechno s nimi není tak ideální, jak se na první pohled může zdát, než zase mezi chlapy? Je to trochu začarovaný kruh, protože k tomu potřebujete dost odvahy. Risknout to a někomu to svěřit. Potřebujete kamaráda, který má stejný strach, že to na něj jednou praskne, že není hrdina a že se s tím nebude umět vyrovnat. A tak jdou chlapi s kamarády na pivo. Nechají alkohol, aby jim trochu ohraničil jejich vnitřního kritika, postavil ho do ohrádky a dovolil jejich hříběcí podstatě trochu se volně proskočit.

Jak ještě utlumení vnitřního kritika mění naše vnímání a chování?
Milosrdnost alkoholu v tu chvíli dovolí, abyste byli spontánní, abyste se oprostili od sociálně zděděného strachu, od pojetí budoucnosti – alkohol zařídí, aby se říkalo, co se zrovna chce říct, ať se zítra stane cokoliv. Ta rána jsou pak někdy těžce kalná, možná ani ne tak z piva, jako z té kocoviny zranitelnosti, které jste popustili uzdu. Tenhle pojem se objevuje v práci Brené Brown jako seriózní ukazatel: kocovina z přílišného otevření se. Takže je rozumné předem zvažovat, s kým na to pivo jdete. Ostatně tohle slýchám docela často, jak muži charakterizují některé své vztahy: No, s tím bych teda na pivo nešel…

Přestřelky na hraniční čáře

Říkáte, že občas je na místě vyvolat konflikt. Taky čas od času udělám bugr. Pak přichází výčitky, nejen od druhých, ale i moje vlastní. Vybuchnout je selhání. Nedospělé chování, projev nedostatku sebekontroly.
Abychom si rozuměli, není konflikt jako konflikt. Já jsem měla na mysli spíše to, že lidi dnes považují za svou přednost, že jsou nekonfliktní, že raději do konfliktu nejdou. Hledají, jak se mu vyhnout. Spíš než o mírné povaze to ale často svědčí o tom, že za tou naší nekonfliktností sedí nějaká obava, že nejsme dost silní, abychom konfrontaci ustáli a docílili tím něčeho podstatného a užitečného. Namlouváme si, že konflikt je nepřijatelný, ale hluboko v mysli máme vlastně zakódováno, že konflikt je jen pro silné hráče. A tak si neuvědomujeme, že naše vnitřní nejsem dost nás vlastně od konfrontace, a tedy od stanovení jasných hranic, odrazuje. To vede k tomu, že si často nedokážeme prosadit něco, co je pro nás důležité. Neumíme si sjednat pravidla, postavit se za sebe a uhlídat vlastní prostor….

A když nám do něj někdo vstoupí, vybuchneme…
Takový bugr, jak říkáte, je pak opravdu už jen zoufalá obrana. Už nemáme nic jiného po ruce a je pak jasné, že se zpětně dostavují výčitky a emoční kocovina. Takový konflikt má negativní sociální dopad a výsledkem je, že se nad námi všichni pohoršují, a náš stud a odpojení se tím prohlubuje. Konflikt ve smyslu posilování odolnosti proti studu je spíš definován jako naše síla postavit se do opozice, pokud nám na něčem skutečně záleží. Projevit se s důrazem, který nenechá nikoho na pochybách, oč nám jde. Nepleťme si prosím důstojnost, důraz, přesvědčení a důslednost, které jsou nejlepšími pomocníky ve strážení našich vnitřních hranic, s emočním výbuchem, hádkou a osočováním.

To znamená jednat o hranicích správně a včas. Jenže vztah není film, nejde se na všechny situace připravit předem, před úvodními titulky. Vztah se děje teď, v přítomném okamžiku.
Pečovat o vztahy, ať už v osobním životě nebo v práci, musíme průběžně. Místo konfliktu sebrat rozum a odvahu a říct: Mně se nelíbí, jak to tady společně máme. Je mezi námi napětí. Pojďme o tom mluvit, pojďme si to vyjasnit, co se vlastně děje. Dohodnout se na pravidlech, co je a co není ok, a vzájemně se v jejich dodržování podporovat. Není to lehké, ale je to sociálně vyspělé a žádoucí chování, které posiluje sebedůvěru, angažovanost a odpovědnost všech zúčastněných. Hranice dávají vztahům klid. Je jasné, co je v daném vztahu správně, a co ne. Hranice zvyšují míru důvěry. Konflikt ve smyslu „bugr“ ji ničí.

Jak si stavíme své klece

Některé exploze jsou objektivně k ničemu, někdy je to ale nezbytná součást cesty ke změně. Dá se to dopředu odlišit? Kdy má smysl zatnout zuby, a kdy pustit emoce ven?
Musíme si uvědomit, o co nám vlastně v danou chvíli jde. Vždycky máme možnost volby. Dobré je, když v našem chování, rozhodování a postojích převažuje odvaha. I když to většinou znamená postavit se do zranitelného místa. Projevit se, odhalit se, připustit, že se nás něco dotýká. Vždycky nás to nakonec nějak posílí a má to na okolí velký vliv. Někdy blahodárný, někdy alarmující. Dokáže to pohnout systémem směrem ke změně.

Vám samotné se tohle všechno daří?
Já hodně těžím z toho, že jsem pozornější ke svým nejsem dost a všímám si, jak mě v dané situaci ovlivňují. Soustředím se na rozdíl, jak v sobě cítím svoji vlastní malost nebo sebepochyby versus odvahu. A zvažuju, čemu chci dát přednost. I na mě je někdy ten strach a stud tak velký, že se radši schovám do ulity. Chci mít v životě víc odvahy. Vědomí, že můžu být vždycky trochu smělejší, je pro mě výzva. Pořád mám na čem pracovat.

Mluvíte o faktoru „nejsem dost“. Nejsem dost odvážný, nejsem dost otevřený, to jsou všechno věci, se kterými se dá pohnout. Pak je tu ale limit, přes který člověk nepřeleze: na něco už nejsem dost chytrý. Nebo nadaný, bystrý, pohotový. Tady je možná projevem odvahy si své limity přiznat, ne za každou cenu „překračovat komfortní zónu“. Co myslíte?
Pozor na formulace. Ono to může znít smířeně, ale já tam slyším nebezpečnou bezmoc a rezignaci. Vnitřní porovnávání k vnějšímu standardu vždycky vede k nějakému sebehodnotovému kompromisu. Z toho nikdy nevycházíme příliš posíleni. A když k tomu navíc přidáte slovíčko už, tak to hned vypadá, jako by vaší nově nabytou kategorií studu bylo stárnutí. To bývá spojeno se strachem ze zaostávání, snahou nezůstat pozadu, a tedy nutkáním být pořád dost chytrý, pohotový, bystrý.

Jak si tedy s takovou úvahou v hlavě lépe pohrát?
Jiný pohled na věc – z hlediska kultivace vaší síly a odvahy – je ukázat svou zranitelnost. Nebo, jak říká krásně Leonard Cohen, odkrýt tu krásnou lidskou trhlinu, kterou proniká světlo. Ano, můžete zaměnit strach ze stárnutí a z toho, že si člověk uvědomuje svoje fyziologické limity, za úžas, že je vždycky něco za něco. Že každé životní období stojí za objevení, ne za zatracení. Můžete obavu nahradit radostí ze zrání. Poznáním, že už vás jen tak něco nerozhodí, že si víc vážíte času a že si víc všímáte věcí kolem sebe, a ne jenom sebe.

Pořád mi to zní jako mentální hra. Jako že se snažím sám sebe o něčem přesvědčit.
Tak o tom mluvte. Povídejte si o tom s lidmi, kterým věříte, kteří vás milují právě proto, že stárnete tak krásně. Jako oni, jako my všichni. Vždyť to znáte, všude se o tom píše a je to rozhodně lehčí o tom psát nebo poučovat, než to fakt cítit a přijmout. Nejlepší recept na všechna tahle naše dilemata už byl dávno objevený, říká se mu čas přítomný. Prostě, teď je to tak a tak a změní se to. Pak bude zase jiné teď, kdy to bude tak a tak. A to se taky změní. Jestli jsem dost něčeho v porovnání s minulostí nebo dost málo něčeho jiného v porovnání s budoucností, je v testu doby přítomné úplně jedno. Takže dýchat, hlídat si svoje obvyklé klece s nejsem dost a budovat vztahy s lidmi, před kterými se necítíte malý ani nedostatečný, když si jim povzdychnete na rameni, že máte z něčeho strach.

Příběhy o malém člověku

Co se vztahy, o které stojím, ale nějak to drhne? Potkávám zajímavé lidi, kteří mě obohacují, o sblížení s nimi stojím, ale v jejich přítomnosti se necítím uvolněně. Jak říkáte, připadám si malý a nedostatečný. Jak si v těchhle nových vztazích od pocitu nedostatečnosti ulevit?
Ha, nejdřív mě zajímá, co charakterizuje ty vztahy, o které stojíte a nejste v nich uvolněný. V čem jsou vlastně pro vás důležité? Proč v nich tolik usilujete o přijetí? Tedy o jakousi rovnost?

Přemýšlím. A máte pravdu, něco už mě k tomu napadá…
Tak až si na tuhle otázku odpovíte, zkuste se zaměřit víc na to, jaký je váš vnitřní dialog poté, co si svůj pocit malosti a nedostatečnosti uvědomíte. Z jakého zdroje, přesvědčení nebo příběhu vzniká? Většinou je to nějaká naše představa o tom, jací bychom měli být, jak bychom se měli zachovat, co bychom měli říci nebo jak zareagovat, aby nás ten druhý bral tak, jak chceme. Tím přizpůsobováním, tou snahou zapadnout do nějakého vzorce přijetí toho druhého ztrácíme energii, jistotu a půdu pod nohama. Jsme menší, než bychom byli, kdyby tento proces snahy neprobíhal. Jde o to zachytit příběh, který za nás teď vypráví naše vnitřní vzorce. A my mu věříme.

Principu asi rozumím, ale je to pro mě prakticky těžko uchopitelné.
Vypadá to vlastně jednoduše, ale protože se tyto vnitřní dialogy odehrávají hlouběji než na povrchu našeho uvědomování, obvykle tak daleko nedohlédneme a vnímáme jen pocit malosti a nedostatečnosti, který se snažíme zakrýt a nedat najevo. To je stud. O něco se snažíme, místo abychom prostě byli. A to je naše strategie, jak ho nedat najevo. Úleva přichází při bližším ohledání toho, co se vlastně děje. Aplikujeme takzvaný uvědomělý kritický nadhled. Když náš vnitřní dialog takto přistihneme při činu, můžeme zkusit mluvit k sobě jako k někomu, koho máme opravdu rádi a na kom nám záleží. Co byste v té chvíli poradil svému synovi nebo kamarádovi nebo někomu blízkému? Pravděpodobně by to byla jednoduchá rada. Něco jako: Ničeho se neboj. Narovnej se. Dýchej. Popiš, o co tady jde. Co přesně tě ohrožuje?

První krok je tedy uvědomit si pocit necítím se dost...
...aby se k vám v dalších krocích připojila vaše vnitřní klidná vrozená moudrost, důstojnost a sebeúcta. Napoví vám, kudy dál.

Vyzkoušejte na sobě

Online kurz s Ivetou Clarke

Stud má různé podoby. Všechny mají jednu společnou vlastnost – ochromují nás, srážejí naši šanci žít plnohodnotný život. Prozkoumejte spolu s Ivetou Clarke svůj stud. Vydejte se na cestu ke zdravému sebevědomí, na jejímž konci nebudete mít potřebu někomu něco dokazovat: Jak překonat stud

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz