„Pusť to z hlavy,“ slýcháme v některých těžkých chvílích od nejbližších přátel. „Ale jak?! Jak se to dělá?“ chce se nám obvykle vyhrknout. Kéž by šlo pustit z hlavy věci, které nás trápí. Hádky, které nám nedají spát. Dávno minulé křivdy či nedorozumění. Nepochopení ve vztahu, který pro nás byl důležitý. Nehody, které jsme nemohli ovlivnit, a stejně se staly.

Slýcháme o mindfulness a přítomném okamžiku. Snažíme se tak žít, ale nejde to. Ne, dokud v sobě máme minulost, která bolí. Pustit něco z hlavy se zdá jako nadlidský úkol. Chodíme jako tělo bez duše a podléháme pocitu, že to nikdy nebude jiné. Všechno jsme pokazili. Pošlapali jsme si všechny možnosti, jak být šťastní. Zničili jsme si život. Ovládnou nás výčitky, vzpomínky a lítostivé pocity.

Myšlenky ulpívají na minulosti a přítomnost utíká mezi prsty. Jako bychom se nedokázali posunout dál. Uvízli jsme v momentu, který je pro nás příliš těžký. Stojíme před zavřenými dveřmi, které zkrátka nejdou otevřít. Myslíme, že pokud je otevřeme, vše se vyřeší. Získáme odpovědi, vyřešíme nedorozumění, odžijeme si, co jsme si odžít nestihli – zkrátka že za těmito dveřmi je přesně to, co potřebujeme. A tak před nimi stojíme, bušíme, zkoušíme různé klíče znova dokola, ale nic nefunguje.

Blesk z čistého nebe

S Anežkou se před třemi lety rozešel přítel. Doteď jí nevysvětlil proč. Nechápala, co se stalo. Vrátili se ze zahraničí, kde spolu přes dva roky žili. Všechno klapalo a ona zažívala nejšťastnější období svého života. Plánovali, že si po návratu do Čech koupí byt. Nepřímo se bavili o dětech, svatbě, zkrátka o společné budoucnosti. Byli tak šťastní.

Jednou přišla Anežka z práce a Dan na ni čekal doma se sbaleným kufrem. „Chci se rozejít,“ oznámil jí stroze. Anežka naprosto nechápala, co se děje. Dan jí jen řekl, že se u něj něco změnilo. Že ji má moc rád, že i pro něj bude rozchod těžký. Taky počítal se společnou budoucností. Při loučení i plakal. Ale přesto odešel. Anežka nechápala. „Proč odešel, když mě má rád? Proč mi stále občas napíše? Proč se dívá na můj Instagram? Proč mi přeje k narozeninám? Vždyť on ke mně musí stále něco cítit!“

Anežka má Dana i po třech letech od rozchodu stále v hlavě. Ne že by neměla žádný jiný vztah, ale všechny obvykle do pár týdnů skončily. Nikdo nebyl tak dobrý. Vždy, když jí Dan napíše nebo když ho čas od času spatří, vtáhne ji to zpět. Nikdy se k ní nezachoval špatně. Dokonce jí jednou i přivezl nákup, když byla nemocná a sama nebyla schopná ničeho. Nevěděla, komu jinému napsat, a napsala Danovi. Ten ochotně přijel a nezapomněl zmínit, že ji má stejně moc rád a že mu často chybí.

Anežka je už tři roky opravdu nešťastná. Nedokáže Dana pustit z hlavy. Je tam a nikdo jiný ho nedokáže nahradit. Asi bude nešťastná celý život, pokud se Dan nerozhodne vrátit se k ní. On už má ale dva roky jiný vztah a těhotnou přítelkyni.

Neuzavřené se vždy připomíná

Většina z nás se někdy v životě dostala do situace, že bychom si moc přáli pustit „něco“ z hlavy. Podobně jako Anežka. Dala by cokoliv za to, aby jí Dan už byl jedno. Není. Kamarádi či blízká rodina s námi obvykle řeší tyto bolestivé situace a bývají opravdu dobrými rádci. Zvláště ze začátku se sami často ptají a zajímají se, jak nám je. Můžeme s nimi mluvit o pocitech, myšlenkách a ventilovat vše, co je potřeba.

Jakmile ale uteče pár měsíců, začne se rozhovor točit dokola. My jsme se ale ještě neposunuli. Minulost nás nepustila. Naše mysl se zasekla na životní těžkosti, kterou jsme nepřekonali. Ale naše okolí už může být unavené – kamarády ani rodinu už nebaví poslouchat stále stejný příběh, který nemá žádné řešení, a tak přijde fráze: „Už to, prosím tě, pusť z hlavy.“

Jak ale udělat, aby to šlo? Jak si pomoci odlepit myšlenky od minulosti? Jak vyřešit nevyřešitelné? Jak pustit, co se nás drží samo jako klíště?

Slavná psycholožka Bljuma Zeigarniková popsala fenomén, který byl pojmenován přímo po ní, tedy efekt Zeigarnikové. Ten říká, že nedokončené záležitosti si člověk pamatuje více a lépe než ty dokončené. Cokoliv zůstane v naší mysli neuzavřeno či nedokončeno, má tendenci vystupovat na povrch. Jinými slovy: na co chceme zapomenout, to potřebujeme dokončit.

Pokud jste si při příběhu Anežky vybavili svoji situaci, která vás v mysli neustále vtahuje zpět, je možné, že zůstala nedokončená a neuzavřená. Hádka, která neskončila kompromisem nebo domluvou. Nedorozumění, které nebylo vyjasněno. Pracovní úkol, který máme na stole a možná zabere ještě pár měsíců, než ho vyřešíme. Stále se vám objevuje v mysli a vysiluje vás.

• Co zůstalo nedořešeno?
• Co je otevřené a trápí vás to?
• Na co nemáte odpověď?
• O čem stále přemýšlíte a přehráváte si různé scénáře?
• Co byste potřebovali dokončit, aby se vám ulevilo?

Věřím, že ti z vás, kteří máte ulpívavou myšlenku ve své hlavě, jste si na otázky odpověděli. To je první, velmi dobrý (a někdy opravdu nelehký) krok. Ten další bývá ještě náročnější. Spočívá v uvědomění si, co můžeme my sami udělat, abychom danou záležitost uzavřeli.

Vraťme se teď na moment k Anežčinu příběhu. Prozatím o uzavření nemůže být řeč, spíše naopak. Anežka sleduje Dana na sociálních sítích. Stále si udržuje přehled o jeho životě. Čas od času se vidí, popřejí si k narozeninám. Všechny tyto momenty Anežku vrací stále na začátek a nedají mysli odpočinout.

Možná vás napadne, co by mohla Anežka udělat. Tak si ho vymaž! Už ho nesleduj a nepiš mu. Nevídej se s ním, ať to můžeš uzavřít. Na tato doporučení však pozor. Každý z nás si musí zvolit cestu k uzavření sám. Anežka musí být připravená. Prozatím stále stojí před imaginárními dveřmi a věří, že právě za nimi čeká její životní štěstí. Ještě se ani nerozhlédla, zda se v jejím okolí nachází jiné možnosti, jiné dveře, které nabízejí zcela jiný svět.

Způsob, jaký zvolíme k uzavření něčeho v minulosti, je zcela na nás. A je dobře, pokud se i nad tímto momentem zamyslíme.

• Co bychom chtěli říct?
• Co bychom chtěli udělat a jak?
• Co potřebujeme ke smíření/odpuštění?
• Co potřebujeme, abychom mohli udělat krok vpřed?

Pro tuto chvíli, kdy přemýšlíte o tom, jak uzavřít věc z minulosti, vás budou možná napadat argumenty typu: Já k tomu ale potřebuji toho druhého. Potřebuji mu to říct do očí. Potřebuji, aby se mi omluvil. Potřebuji vysvětlení. Potřebuji to pochopit z jeho úhlu pohledu… To ale ve své moci obvykle nemáme. Byla by však škoda se v tento moment zastavit a nechat minulost, aby dál pohlcovala náš život.

Místo kontroly

V tuto chvíli nám pomůže uvědomění, co máme ve svých rukou. Julian Rotter v tomto kontextu mluvil o takzvaném místě kontroly (Locus of Control), tedy přesvědčení, zda máme vliv na události, které se v našem životě dějí. Zda můžeme být šťastní díky sobě, nebo to přenecháme osudu, karmě, vesmíru, Bohu či jiným lidem. Přesvědčení, zda můžeme uspět. Zda svojí snahou či jakýmkoliv činem můžeme ovlivnit, jak věci dopadnou.

Lidé se v tomto případě obvykle kloní k jednomu z obou pólů. Ti, kteří mají vnější místo kontroly, bývají odevzdaní, někdy až pasivní. Pokud se takový člověk učí například na důležitou zkoušku, zažívá intenzivní pocit, že jestliže bude mít smůlu na špatnou komisi, je úplně jedno, jak usilovně se bude připravovat. Stejně ho vyhodí. Věří, že jeho život spíše řídí nálady a rozhodnutí druhých než jeho vlastní. Zodpovědnost za svoje štěstí tito lidé předávají ostatním: partnerům, kamarádům, vedoucím. Na jejich náladě či rozhodnutí záleží.

Naopak lidé s vnitřním místem kontroly příliš nedumají nad tím, jakou komisi budou u zkoušek mít. Prostě se připravují. Věří, že jejich úsilí a jejich znalosti jim dokážou přinést kýžený výsledek. Opírají se o svoje schopnosti. Pokud je od zkoušek stejně vyhodí, zkusí to znovu, lépe. Příště to dokážou. Své štěstí a životní spokojenost mají ve svých rukou. Když jsou nešťastní, sami se rozhodnou, že to změní, protože můžou. Druzí nejsou viníky jejich neštěstí ani na nich nezávisí jejich životní spokojenost. Zkrátka mají svůj život ve svých rukou.

S místem kontroly se nerodíme. Posouvá se během života a stabilizuje díky našim zkušenostem. Když do něčeho vložíme svoji snahu, píli, úsilí a ono se to povede, máme pocit, že zvládneme cokoliv dalšího. Že na to máme. Když opakovaně selháváme, pak mnohdy rezignujeme a necháme se vláčet životem či druhými lidmi tak, jak se jim zachce.

Co můžu dělat?

Anežka přestala věřit, že má svůj život pod kontrolou. Že má vliv na to, co se jí děje. Že může nějak zvrátit svoje neštěstí. Svůj život dala do rukou Danovi. Ten rozhoduje, zda bude šťastná, či nikoliv. Tak to ale rozhodně nemusí být napořád.

Jakmile si Anežka uvědomila, že Dan je pro ni nedokončená záležitost, začala přemýšlet, co by vlastně potřebovala, aby danou záležitost ukončila. V první chvíli ji samozřejmě napadlo, že by potřebovala vysvětlení. Že potřebuje pochopit, jak se Dan cítil. Že potřebuje vědět, jestli ji má ještě teď opravdu rád, a pokud ano, proč je s někým jiným.

Postupem času se ale začala od Dana odvracet. Od zavřených dveří, na které už tak dlouhou dobu bušila. Najednou se stala daleko důležitější otázka: „Co můžu udělat já sama? Jak můžu uzavřít vztah s Danem, aniž bych ho k tomu potřebovala?“ Neboli přesunula místo kontroly od Dana k sobě.

A stejně tak je dobré, pokud se začneme ptát my sami:

• Co mám ve svých rukou?
• Co můžu udělat já sám, já sama?
• Jakým způsobem si poradit i bez konkrétního člověka?

Anežka se rozhodla napsat dopis. Dlouhý dopis, kde se vypsala ze všech příkoří, které kvůli Danovi vytrpěla. Zmínila všechny bolesti, emoce, zklamání a strach z budoucnosti, kterou neplánovala. Napsala vše, co jí přišlo na mysl. Rozchod znova oplakala. Tentokrát to bylo ale jiné. Poprvé pocítila úlevu.

Sama si tento způsob vymyslela. Potřebovala si celý vztah odžít ještě jednou. Zamyslet se sama nad sebou a nad celou situací. Když si dopis po sobě několikrát četla, najednou si uvědomila, kolik času strávila zbytečným přemýšlením nad možnostmi, které se již nestanou. Už by to snad ani nechtěla.

I my můžeme přemýšlet nad způsoby, jak by bylo možné uzavřít nedokončené věci z naší minulosti. Někdy bohužel nemáme možnost je řešit s daným člověkem, i kdybychom si to přáli. Buď kvůli rozchodu, podobně jako Anežka, nebo protože daný člověk z našeho života zmizel a už s námi nechce mít nic společného. Nechce se s námi bavit a rozhodně nic vysvětlovat. Nebo se může stát, že zemřel a není už možnost si o věcech z minulosti promluvit.

Psaní dopisu

Byla by pak škoda strávit život plný nešťastných myšlenek, křivd či výčitek. Pokud se právě s něčím takovým trápíte, můžete vyzkoušet podobný způsob jako Anežka. Napsat dopis, kde se vypovídáte ze všeho tak, jako kdybyste to opravdu danému člověku psali – jemu ale dopis posílat nebudete. Můžete ho přečíst své nejlepší kamarádce či kamarádovi, terapeutovi nebo jen sami sobě nahlas. Tato technika dokáže přinést velkou úlevu.

Sami sobě přítelem

Dále můžete vyzkoušet sepsat si vaši aktuální situaci, tak jako kdybyste se na ni dívali očima vaší nejlepší kamarádky (kamaráda). Co by vám poradili? Jak by pohlíželi na vaši situaci? Případně co by dělali oni na vašem místě? Jak by situaci zvládli? Toto cvičení nám může dát nadhled a odstup. Intenzivní emoce, které cítíme, přestanou mít takovou moc.

My sami někdy dokážeme radit druhým lépe než sobě samotným. Také v sobě nosíme své přátele a blízké osoby, které nás mohou inspirovat. Pomoci nám udělat něco jinak, když se náš postup nevyplácí. Když sami ztrácíme směr a nevidíme cestu, vždy si můžeme pomoci odpovědí na otázky: Jak by to udělal někdo, koho si vážím, respektuji, ke komu vzhlížím? Jak by si poradil/a? Co z toho si mohu vzít pro sebe?

Dělej, co funguje

Nedá se přímo říct, že by to byla technika. Jedná se o systemické pravidlo, které nám i v této situaci dokáže pomoci. Anežka i my si můžeme zkusit sepsat (či alespoň říct nahlas), jaké chování, jednání se nám osvědčilo v řešení situace.

• Osvědčilo se psaní Danovi? Ne! Tak to nedělejme.
• Osvědčilo se prohlížet fotky bývalého přítele? Ne! Tak to nedělejme.
• Osvědčilo se jet na výlet s kamarády? Ano! Tak jen houšť! Jen víc takových dnů.
• Osvědčilo se s chutí se pustit do práce, zajít si do kavárny s knihou, proběhnout se ráno se psem? Jen více těchto činností do života!

Minulost to nemusí vyřešit, ale pomůže nám to vidět i jiné cesty, jiné dveře, které jsme možná už dlouho přehlíželi. Pomůže nám to odklonit myšlenky věnované minulosti, která je spíš černá díra naší energie.

Smíření se sebou

A možná ještě jedna technika, jak uzavřít minulost, která bolí. Mnoho času obvykle věnujeme výčitkám, že jsme něco měli udělat jinak. Že záleželo na tom, co jsme řekli, udělali, že jsme to mohli zvrátit. Anežka se každý den několikrát obvinila, že možná moc Dana tlačila do společného bydlení a dětí. Že možná dostal strach. V mysli obracela různé možnosti, co měla udělat a neudělala, nebo naopak co řekla a říkat neměla.

Cesta výčitek, lítosti a obviňování nám ale obvykle přináší jen více bolesti. Minulost nezměníme. A teď tedy k té technice. Jak se říká, v jednoduchosti je síla, a tudíž technika nespočívá v ničem složitém. Jedná se o jednoduchou mantru, kterou doporučuji k přeříkávání. V tu chvíli jsme nevěděli, co víme teď. Dělali jsme to nejlepší, co jsme mysleli, že je správné. V tu chvíli, v ten moment jsme konali dle nejlepšího svědomí. V tu chvíli jsme nevěděli, co víme teď.

Pokud nás trápí výčitky, pokud se nám stále vybavují chvíle, které si přejeme odčinit, které tak si tak toužebně přejeme změnit, zkusme si tuto mantru nahlas říct. Klidně několikrát. V tu chvíli jste nevěděli, co se stane. Nedělali jste „to“ (ať už to bylo cokoliv) se špatným úmyslem. Věřili jste, že je to ku prospěchu. A nemohli jste tušit, jak to celé dopadne.

Pustit věci z hlavy je někdy nadlidský úkol. Každá bolístka z minulosti, kterou si neseme až doteď, je jak pomyslný balvan v batohu. Tíží nás a procházet přítomným okamžikem je kvůli těmto balvanům daleko těžší. Pokud ale minulost dokážeme uzavřít, můžeme balvan odložit a nechat ho na své cestě. Stal se, byl tam, zanechal stopu, puchýř či šrám, ale už ho dál nést nemusíme.

Nepouštějme věci z hlavy, pokud tam ještě chvíli musí být, ale zkusme je uzavřít, ukončit, zvlášť pokud přinášejí bolest, která se nehojí. A podívejme se, co hezkého nám může nabídnout přítomnost. Věřím, že něco pěkného se vždycky najde!