Jak zabít naději?

„Udělal jsem to už poněkolikáté,“ napsal nám do redakce 33letý Lukáš. „Blízké skamarádění s holkou, pocit, že mi rozumí, moje zamilování do ní. Neopětované. Zajímala se o mě, interakce s ní mě změnila v radostného člověka. Obavy, že ona necítí, co já, ve smutnou trosku, která jako by neměla dost fetu. Několik měsíců celodenního přemýšlení, jak odemknout její srdce, jestli říct, co cítím, nebo ne. Pokusy odpovědět si bez vyznání, které ale měly hlavně sloužit k povzbuzení, že to dobře dopadne. Snaha nechat to vyšumět, která skončila tím, že jsem s ní zase zkusil něco podniknout. Až pak vždycky nakonec došlo na rozhovor, ve kterém jsem řekl, co cítím. Odpověď byla taky jako přes kopírák. Že to tušila a ať se nezlobím, že mě má ráda jako kamaráda. Pocit odmítnutého hodného joudy included. A naděje? Myslíte, že už umřela? I kdepak… V hlavě se ozývalo, že teď jí třeba teprve začnu chybět. Že tím, že se vzdálíme, se zase můžeme přiblížit. Prostě všechno jinak místo toho to přijmout a jít dál. Vnímal jsem ji jako nejlepší pro mou budoucnost. Když pak došlo na kontakt a třeba jsem něco zkusil iniciovat, začal jsem se trápit, že jsem svou upřímností zmařil všechny šance, protože je odtažitá. No bodejť by nebyla, vždyť hranice byly vymezeny. Vím, že svoji roli v tom, proč opakuji tento vzorec, hraje moje malé sebevědomí a touha po zázemí až jakoby mateřského klína, kterou mi dávala pocítit. Nevím ale, kde začít rozplétat, abych to už znova neudělal a abych třeba byl v pohodě i s tím, že můžu být do smrti sám.“