21. 9. 2020
Když jsem byl mladší, v hlavě mi zníval tichý, hrozivý hlas. Byl jsem hladový po pozornosti a náklonnosti, ale jakmile se mi toho či onoho začalo dostávat, onen hlas mi okamžitě začal našeptávat, ať uteču. „Budeš v pasti a ztratíš svou nezávislost,“ říkával. V tu ránu se mi hlavou začaly honit iracionální myšlenky, že už si nikdy nedám steak, protože holka, která se mi líbí, je vegetariánka. Nebo že když se nastěhuji ke svým kamarádům, budu nucen hrát s nimi scrabble každou noc po zbytek svého života.
Kvůli tomu jsem byl coby dvacátník většinu času příšerně nespolehlivý (a často také sobecký). Byl jsem jedním z těch lidí, kteří vám budou tvrdit, že se nemůžou dočkat, až vás uvidí, ale nakonec se na domluvené schůzce ani neobjeví. Byl jsem jedním z těch chlápků, kteří absolvují tři úžasná rande, aby si nakonec vymysleli nekonečně dlouhý seznam důvodů, proč už nejít na čtvrté. Byl jsem jedním z těch, kteří se uprostřed koncertu, filmu nebo mejdanu seberou a bez vysvětlení se vypaří.
Pokračovat ve čtení
Odemknout článek e-mailem
zdarma pouze tento článek.
Skvělé, článek je odemčen.
Odkaz jsme vám poslali na e-mail.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné