„Je toho moc. Nezvládám to. Mám vztek. Na všechno. Na všechny. Za cokoliv. Stačí drobnost a bouchnu,“ zní z úst Veroniky. „V pořádku. Bouchněte. Tady můžete. A bouchněte se vší silou, co v sobě najdete.“ Teď máte možná pocit, že jsme skočili rovnou na konec. Už jste o tom četli tisíckrát: vnitřní vztek, který musí ven. Tentokrát to ale vezmeme z pohledu milující matky, manželky, dcery, kamarádky, která pochybuje. Která statečně bojuje a snaží se dělat všechno tak, jak se má. Ale ono se toho má hodně a nic vlastně není dost – není možné všechno dělat správně. Veronika si to ale odmítá připustit a napíná všechny síly, aby to zvládla. Ať už je „to“ cokoliv.

Veronika je milující matka vytouženého děťátka. Už během těhotenství zažívala krušné chvilky. Neměla bych se přihlásit na těhotenskou jógu? A co ten kurz o hypnoporodu? Užívám správná probiotika? Mluvím k tomu maličkému správně? Možná bych neměla jíst tolik sladkého… Co když jsem mu uškodila při dlouhé procházce v horách? Neměla jsem uklidňující přívěsek začít používat dřív?

Otázky, kterými Veronika zaměstnávala svoji mysl. Automaticky, opakovaně, milionkrát během dne. Stále myslela na to, aby něco neudělala špatně. Aby dala miminku vše, co je potřeba. Aby správně jedla, pila, procházela se, užívala vitamíny a hlavně aby byla v klidu. To je přece to nejdůležitější. Jenže čím víc se o to snažila, tím více se od příjemné psychické pohody vzdalovala.

Když přišel Davídek na svět, byla štěstím bez sebe. V porodnici to bylo ještě dobré. Sestřičky jí říkaly, co má s Davídkem dělat, a co naopak ne. Jenomže pak to šlo všechno nějak z kopce. Davídek hodně plakal. Neustále. Bolí tě bříško? Máš hlad? Co se děje? Jak to, že tě nedokážu utišit? Máš mě vůbec rád? A mám já ráda tebe? Co jsem to jen za příšernou matku? V hlavě se jí odehrával absolutní děs. Myšlenky, které nemohla vyslovit nahlas. Bála se jich. Přivádělo ji to k šílenství.

Mám ráda vlastního syna? Proč jen pořád brečí? To mě nenávidí? Co dělám špatně?! Veronika trávila každou volnou chvíli brouzdáním po internetu a hledáním odpovědí. Kurzy, webináře, knihy. Jak uspat své miminko, jak vytvořit bezpečnou náruč, jak správně kojit, jak se nestresovat, jak být v klidu. Veronika často plakala. Měla pocit, že ať se pokusila o cokoliv, dělala to špatně. Davídek v jejím náručí často plakal. Nesnášela všechny ty obrázky šťastných matek. Připadala si jako odpad, možná ještě hůř. Nezvládala svoji roli.

Manžel jí byl a stále je velkou oporou. Veronika se ale bála přiznat, jak se opravdu cítí. Cítila se před ním neschopně. Navíc začala přicházet o mléko. Přitom všude psali, jak je kojení důležité. Davídek nebude mít žádnou imunitu, žádnou ochranu před nepřátelským světem plným nemocí a je to jen a jen její vina. Veronika byla v duševním pekle, ze kterého neviděla cestu ven.

Frustrace, agrese, rezignace

V roce 1939 John Dollard a Niel E. Miller přišli s teorií „frustrace – agrese“. Tito vědci svými experimenty dokázali, že pokud je nám znemožněno uspokojení některé z našich potřeb nebo dosažení stanoveného cíle, přichází agrese. Tato agrese nemusí být mířena proti podnětu, který frustraci působí. Pokud zůstaneme u Veroničina příběhu, vůbec se nemusí jednat o agresi mířenou proti Davídkovi. Možná ji vybije na někom jiném. Na někom, vůči komu si to může dovolit. Třeba na své matce, když jí dává nevyžádané rady. Nebo na manželovi, který přijde o něco později, než se domluvili. Nebo na sobě, lítostí, vztekem a sebetrýznícími myšlenkami.

O několik let později tito vědci společně s dalšími kolegy na Yaleově univerzitě svoji slavnou teorii přeformulovali a doplnili důležitým poznatkem. Agrese není jediná odpověď na prožívanou frustraci. Pokud cítíme, že ať děláme, co děláme, nemůžeme dosáhnout kýženého výsledku, přichází takzvaná agresivní pohotovost. Nicméně vůbec se nemusíme vztekat, křičet či někoho urážet. Někdy namísto toho začneme plakat nebo rezignujeme. Mlčíme a jsme pasivní. Nebo můžeme propadnout depresi či pocítit intenzivní úzkosti. Ať zareagujeme jakkoliv, jedno je jisté: dlouhodobá frustrace je tělesné i duševní peklo.

Veroničina mysl pro ni peklem vskutku byla. Požadavky na to, jaká by měla být matka, se neustále stupňovaly. Čím víc se snažila být perfektní, tím víc měla pocit, že se jí to nedaří. Pro jmenované vědce je Veroničin příběh důkazem platnosti jejich teorie. Vztek na sebe i okolí, pasivní proti sobě zaměřená agrese, marnost, úzkost, deprese, to vše Veronika prožívala. Nakonec se zhroutila. Manžel ji našel uplakanou v posteli. Plakali spolu s Davídkem. Nechápal. Porozuměl, když Veronika začala mluvit.

Potřeby a přání

Veroničin příběh není ojedinělý. Tolik věcí, co by správné matky měly dělat. Tolik situací, které by měly zvládat, tolik požadavků, dětských přání, trendů, které je potřeba sledovat. Tolik kurzů, které ty nejlepší mámy stíhají absolvovat. A vůbec nejdůležitější je mít všechno domácí: vývary, lučiny, chleby – ty nejlepší mámy vyrobí domácí snad i boty. Poskytovat 100% interaktivní rozvoj už od porodu. A pak zlatý hřeb: Matka musí být neustále klidná, vyrovnaná, milující. V každé vteřině naladěná na jakoukoliv potřebu svého miminka. Na všechno máme návody, postupy a moudré rady. Na všechno máme knihy, kurzy a semináře, které nám řeknou, jak na to.

Virginia Satir, jedna z nejvýznamnějších osobností rodinné terapie, říkala, že rodiče jsou též jen dětmi. Dětmi, které vyrostly a do dospělosti si nesou svůj vlastní náklad vzpomínek, emocí a někdy i šrámů. Jako terapeut byla vlídná, chápající, podporující. Snažila se, aby každý dospělý pochopil svoji úlohu. Jak se dostal tam, kde je teď. Poznal i své vlastní potřeby, emoce, nálady, touhy a přání a též na ně bral ohled.

Veronika, podobně jako mnoho dalších bezmezně oddaných a dobrých lidí, se snaží udělat všechno správně. Potěšit všechny okolo sebe. Postarat se o jejich potřeby, opečovat je a hlavně nezklamat. Někdy při tom ale zapomene na sebe. Zapomene, že záleží i na její spokojenosti, klidu a pohodě. Zapomene, že to ona sama může určovat, co je správné, špatné, příjemné, nepříjemné, žádoucí. To, co ale může chybět, je jistota. Jistota v sobě. Ve svém vlastním přístupu.

Veronika si vzpomněla na své dětství. Nic, co udělala, nebylo dost dobré. Častokrát si rodiče nebo starší bratr dělali legraci z jejích ambicí. Shazovali ji v duchu rodinné legrace. Jí to ale vtipné nepřišlo. Přestala věřit ve své vlastní schopnosti. Nikdy si nemyslela, že by patřila mezi příliš inteligentní, nadané nebo šikovné děti. Nikdy neměla pocit, že má na něco nárok. Že si zaslouží respekt, nebo dokonce obdiv. V dospělosti si vytvořila svůj bezpečný prostor. Z pohledu ostatních by se mohl zdát nezajímavý nebo nudný. Pro ni byl ale výjimečný. Byla v něm spokojená.

Těhotenství a příchod Davídka na svět probudily pocity, které byly dlouho ukryté. Ukryté, ale nezapomenuté. Davídek jako by oživil vše, co se odehrávalo, když byla ona sama malá. Tak moc chtěla udělat všechno správně. Tak moc si nevěřila, že by to opravdu dokázala. Za každou snahou viděla jen marnost. Sveřepě získávala informace z vnějšku. Stupňovala požadavky. Čekala na schválení od ostatních maminek, nebo dokonce od té svojí. Každá věta, každý požadavek, každé hodnocení ji nahlodalo a nedalo jí spát.

Vy nejste špatně

To, že se z nás stanou rodiče a vezmeme na sebe zodpovědnost za malého človíčka, ještě neznamená, že se z nás musí stát „superčlověk“. Bez chyb, bez historie, bez svých vlastních problémů, bez nedostatků. Nikoliv. Jsme krásní ve své celistvosti i se svým stínem, jak říkal Carl Gustav Jung. A je zcela normální, že si neseme nějaké bolístky z dětství, které ještě nebyly zcela zahojeny.

Nedávno jsem viděla webinář určený rodičům, který hlásal: „Děti se od rodičů neustále učí. Buďte jim vzorem v každé chvíli.“ No to tedy potěš pánbůh. Stačí, když si vzpomenu na některé situace se svojí roční dcerkou. Kdy zápasím se zdrcující únavou po probdělých nocích, kdy mě opouští můj „zenový buddhismus“ a já se rozčílím kvůli desetkrát zahozené čepičce, vyplivnutému jablku, piškotům, rozházené rýži po celém bytě.

Výborně, tak teď kvůli mému vzteku bude určitě výbušná a náladová. A možná bude vztekloun kvůli tomu, že viděla moji „špatnou reakci“. Naprosto selhávám jako vzor. Určitě bude nevhodně řešit konflikty. Možná nedělám dost. Musím to ustát s větším klidem. Možná bych měla předstírat duševní pohodu, i když je mi do breku… i takto k sobě můžeme mluvit. V okamžicích, kdy trpělivost milující matky přeteče. Namísto slov vlídnosti, namísto tolerance k vlastním pocitům frustrace. Namísto pochopení a duševního pohlazení. Namísto autenticity, za kterou se můžeme ocenit.

Na matky je kladen velký tlak, jelikož mají milion možností, jak být perfektní. Takže pokud nejsou, můžou vinu připisovat jen a jen sobě. Jestliže něco udělají špatně, jestliže jim ujedou nervy, ztratí chladnou hlavu, vybouchnou, zhroutí se, brečí nebo prostě jenom pochybují, je s nimi něco špatně.

A v tomto kontextu, v duchu Virginie Satir, bych chtěla zdůraznit: Děláte to správně! Děláte to tak nejlíp, jak jen můžete! Pokud to děláte z lásky. A teď dovysvětlení: Veronika je milující matka. Oddaná, pečující, ale úzkostná. Drtí ji strach z toho, že udělá chybu. Tento strach nemá nic společného s Davídkem. Nese si jej ze svého dětství. Je živen pochybnostmi, které zůstaly hluboce zakořeněné uvnitř.

Veronika se bude učit důvěřovat sobě. Svému tělu, svým instinktům, své duši. Svému světu, ve kterém bude jen Davídek a ona. Dostane úkol. Přestane vyhledávat informace, rady, doporučení od jiných matek. Přestane koukat na fóra. Přestane hledat odpovědi, co dělají druzí. Co by se mělo, co je dobře, co je špatně. Pokud bude chtít konzultovat nějakou rodičovskou obtíž, vybere si jednoho, dva lidi (lékařku, manžela, dobrou kamarádku či psychologa), kterým opravdu důvěřuje. S těmi může svůj strach probrat.

Virginia Satir zdůrazňovala, že jsme každý jedinečný, každý máme nárok na vlastní osobitost. Cílem její terapie bylo vzbudit důvěru ve vlastní schopnosti, ve vlastní zdroje, dovednosti. Akceptovat sami sebe i se svými nedokonalostmi. Projevovat lásku k sobě i k druhým. Nebát se být zranitelný, být zkrátka dokonalý člověk i se svými zraněními, bolestmi, chybami. Tak je to v pořádku.

Davídkův pláč byl pro Veroniku potvrzením jejího selhání. Ani jednou se nepochválila. Stále kolem sebe viděla „lepší mámy“. Určitě byly pro své děti lepším příkladem. Určitě je uměly uklidnit lépe než on. Možná ano, možná ne. Vlastně je to jedno. Veronika měla za úkol jen s Davídkem být. Nic nedělat. Jen tak spolu ležet. I kdyby plakal. Povídat si, objímat se, usnout spolu v slzách. Prostě být.

Veronice velmi prospělo, že dostala zákaz sociálních sítí. Už ze své podstaty, potřeby plnit zadané úkoly jí to šlo snadno. Prostě to byl pro ni bod, který musela splnit. Oddechla si, když nemusela řešit tisíc názorů na její výchovu. Začala se obracet více na manžela. Když nevěřila svému hodnocení, spoléhala na jeho pohled. Ten byl většinou uklidňující, utišující, povzbuzující.

Omezila aktivity, které s Davídkem podnikala. Přestala řešit, jestli je správné šátkovat nebo nešátkovat, nechodila na tři cvičení do týdne. Ponechala jen plavání. Nic víc. Prostě chtěla klid. Procházky pro kávu, s hudbou v uších. Přestala Davídkovi zpívat. Daleko radši s ním jen tak ležela v posteli. Potichu pozorovali oblohu z balkonového okna. Možná, že zpěv jiné děti uklidňuje. Davídka však ne.

Miluj… a dělej, co chceš

Příběh Veroniky je příběhem milující matky, která by pro své dítě udělala vše. Jenomže ono „vše“ nabírá v dnešním světě obludných rozměrů. Takové matky si mohou vyčítat, že před svým děťátkem pláčou nebo se vztekají. Mohou si vyčítat, že nestíhají chodit na tanečky s batolaty, vařit domácí bio příkrmy, vyučovat cizí jazyky skoro od narození nebo si zaujatě několik hodin hrát s Montessori hračkami. Mámy, které chtějí pro své děti to nejlepší.

To nejlepší je však jejich klid. Jejich jistota, jejich důvěra. Jejich láska a štěstí, kterou děťátku dají. Není to toaletní trénink zvládnutý v jednom roce. Je to úsměv, společná chvíle tulení po spánku. Je to zájem, pozorování, je to lidskost včetně hněvu, rozzlobení, skutečných emocí.

Dítě nepotřebuje matku ze žurnálu. Potřebuje náruč, láskyplnou a bezpečnou. Nemusí být perfektní. O to vůbec nejde. Dítě se bezpochyby učí pozorováním svých rodičů, ale vůbec nic se neděje, když nám pod tíhou frustrace ujedou nervy. Když se rozzlobíme nebo když dítě okřikneme a vyjádříme svůj nesouhlas. I to je správně. Rozhodně není důvod se za takovou reakci trestat, myšlenkově ani jinak.

Frustrace, které matky někdy prožívají, mohou plynout z různých zdrojů. Z okolí, od babiček, z diskusních fór, ale ty nejnáročnější přicházejí zevnitř. Z našich vlastních kritérií, která si nastavíme jako laťku. Pokud jste dočetli či doposlechli článek až do tohoto bodu a víte, že i v sobě cítíte bolestnou frustraci typu možná nedělám dost, jsem špatná a měla bych se víc snažit, zkuste se nejprve sami sebe zeptat:

• Kde se vzaly tyto požadavky?
• Odkud pramení?
• Jsou odůvodněné?
• Jaký přístup je vlastní mně, jenom mně?
• Jaký přístup bych volila, kdyby vůbec nezáleželo na tom, jak to dělají a mají druzí?
• Co se mně samotné osvědčilo?
• Co mě samotnou těší?
• Kdy je nám (mně a mému děťátku) hezky?
• Co funguje nám bez ohledu na to, co dělají ostatní?

Mateřství není jednoduchá věc. Ačkoliv přináší mnoho intenzivních krásných chvil, plných životního naplnění a smyslu, jsou okamžiky, kdy si matky sahají na dno svých psychických a fyzických sil. Přesto se k sobě staví tak, že to přece musí zvládnout. Statečně, bez chvilek slabosti.

A já bych těmto „spolumatkám“ chtěla říct: nemusíte a neměly byste. Klidně bouchněte. Plačte, projevte lítost, vyčerpání, slabost. V bezpečném prostředí. Dovolte si být vámi. Se vším, co k tomu patří. Myslete i na sebe. A nezapomeňte: děláte „to“ skvěle, pokud to děláte s láskou!