Jsem unavená, jdu spát

• „Esterka prostě nesnáší zeleninu,“ stěžuje si její maminka a vypočítává mi, co všechno už udělala pro to, aby si Esterka zeleninu zamilovala. Dokonce jí ze zeleniny vyráběla jedlé panáčky. Vůbec ji ale nenapadlo, že by dceřina nechuť mohla souviset s tím, že jí samotné zelenina nechutná.
• „Štve mě, že kluky vždycky musím honit ke stolu,“ rozčiluje se Petr. „Pořád něco dělají, a jídlo stydne.“ – „A vy už u stolu sedíte?“ zjišťuju, a Petr přiznává, že si sedá jako poslední.

Běžně pomáhám rodičům pochopit, kde pro své děti nejsou uvěřitelní. Přitom mně samotné se občas děje to samé. Naštěstí mi děti samy většinou nastaví zrcadlo. „Mami – proč se mračíš?“ ptají se, když se snažím tvářit neutrálně, ačkoli se zlobím. A zcela jistě nepřestanou šaškovat, když říkám „dětičky, nechte toho“ a přitom se (v duchu) směju.

Dokud jsem argumentovala jejich dobrem, jako bych nic neřekla. Když mluvím o svém dobru, najednou mě vnímají, slyší, reagují.

Chci ale vyprávět příběh, u kterého mi trvalo trochu déle, než jsem prohlédla, a děti mě k tomu musely obrazně řečeno dokopat.

Dějství první: před rokem

Devět hodin večer, děti umyté, do pyžam převlečené. Zuby vyčištěné, pohádka přečtená. Ještě si povídáme, co jsme dnes zažili a co nás čeká zítra. Pusa a přání dobré noci. Zvedám se a odcházím.

• „Maminko, že draci nežijou a lvi žijou?“ ptá se tříletý syn a vyskočí přitom z postele.
• „Ano, Horymírku. Dobrou noc,“ snažím se za sebou zavřít dveře, ale dítko se obratně postavilo do futer.
• A to už z postele vyskočila i jeho starší sestřička: „Mami, mami, já ti eště něco zapomněla říct!“ Neříkám nic, jen posunky naznačuju, že už mají dávno ležet a spát.
• „Ale to je strašně důležitý! Vopravdu!“ brání se dcera a tváří se, jako by celý svět stál a padal s tím, jestli si to poslechnu. Věnuji jí znavený pohled.
• „Představ si, že Lucinka ve školce říkala, že když tu svou panenku – tu, o které jsem ti povídala včera – teda ono to asi nebylo včera… „
• “Doubravko – zítra! Povíš mi to zítra!“ Už nemůžu. Je čtvrt na deset, jsem unavená a než se dostanu spát, čeká mě ještě spousta práce. Navíc vím, že ta samá holčička, která teď srší energií, mě bude nenávidět, až ji budu ráno budit.
• „Proč už musíme jít spát!“ Dvojhlasně.
• „Prostě spát, jsem unavená,“ říkám nakonec. Už nedokážu, nechci vysvětlovat ani argumentovat.
• „A maminko, proč MY máme jít spát, když TY si unavená?“

Čistá a krásná dětská logika mě dostala. Vlastně mají pravdu. Proč se tak vyčerpávám tím, aby oni šli spát, když jsem sama unavená? Nádobí, práce, e‑maily, kontakt s manželem… Proč považuju to všechno za důležitější než odpočinek? Všechno to chci zvládnout ještě před spaním, a dětem se divím, že si chtějí hrát, číst, povídat, čekat na tatínka… Cožpak se jen nechovají stejně jako já?

Dějství druhé

Devět hodin večer, děti umyté, do pyžam převlečené. Zuby vyčištěné, pohádka přečtená. „Dobrou noc, dětičky,“ říkám s úsměvem. „Jsem unavená, jdu spát.“ Opravdu jdu spát a nemohu si tenhle svůj nový zvyk vynachválit. Vážně.

4. listopadu 2020

Emoce a Já: Moudrost soucitu k sobě a k druhým (přednáška)

Jan Benda

Činnosti, do nichž jsem se dřív, unavená po celém dni, nutila, udělám mnohem snadněji a rychleji odpočatá ráno. Spím kvalitněji. A ubylo mi to nekonečné večerní dohadování. Dokud jsem argumentovala jejich dobrem (potřebujete se vyspat, abyste nebyli unavení), jako bych nic neřekla. Když mluvím o svém dobru (já se chci vyspat), najednou mě vnímají, slyší, reagují.

A světe div se, po mém odchodu nezačnou řádit, ale zpravidla docela obyčejně, stejně jako já, zapadnou do pelíšků. Kvalitnější je tedy nejen můj, ale i jejich spánek. Usínají dřív, prospí celou noc a budí se s úsměvem.

„Hodina spánku před půlnocí – dvě hodiny po půlnoci,“ říká moudré přísloví a fyziologové mu dávaji za pravdu. Důvodem je skutečnost, že v nás probíhá více cirkadiálních rytmů (tedy rytmů se zhruba 24hodinovou periodou). Vedle rytmu spánku a bdění je to např. i kolísání tělesné teploty či vylučování hormonů. Hlavním synchronizátorem těchto rytmů přitom není čas spaní, ale východ slunce. Chodíme‑li spát „se slepicemi“, vyspíme se lépe, protože rytmus spánku a bdění sladíme s ostatními biorytmy.

Podobně, jako to bylo u nás doma před rokem, je to v mnoha rodinách. Z mnoha různých dobrých důvodů dospělí svou únavu potlačují a překonávají. Do noci svítí a dopují se kávou a čajem, aby vydrželi. Děti přitom honí do postelí a upřímně se diví, proč se ti malí lidé nechtějí dobře vyspat.

A možná to znáte i z jiných oblastí života než je spánek, kdy se ostatním lidem (často právě dětem) divíme, že

• dělají to, co dělají
• chtějí to, co chtějí
• říkají, co říkají.

Zkusme se v tu chvíli zamyslet nad tím, co děláme, říkáme a (často nepřiznaně) chceme my sami.

Naše tresty často nesouvisejí s tím, co dítě ve skutečnosti provedlo: Otazníky kolem fyzických trestů