S argumenty, co by se mělo a nemělo, u dětí ani u dospělých nepochodíte. Zkuste to jinak.
„Není důležité, co dětem říkáme, ale co sami děláme,“ říká notoricky známá poučka. Opravdu se podle ní ale chová málokdo – často nám schází náhled na naše chování. Zkusme se na to, co nás rozčiluje nebo trápí v chování našich dětí, pro jednou podívat takto: co když nám zkrátka nastavují zrcadlo? Sama o tom něco vím.
Běžně pomáhám rodičům pochopit, kde pro své děti nejsou uvěřitelní. Přitom mně samotné se občas děje to samé. Naštěstí mi děti samy většinou nastaví zrcadlo. "Mami – proč se mračíš?" ptají se, když se snažím tvářit neutrálně, ačkoli se zlobím. A zcela jistě nepřestanou šaškovat, když říkám "dětičky, nechte toho" a přitom se (v duchu) směju.
Dokud jsem argumentovala jejich dobrem, jako bych nic neřekla. Když mluvím o svém dobru, najednou mě vnímají, slyší, reagují.
Chci ale vyprávět příběh, u kterého mi trvalo trochu déle, než jsem prohlédla, a děti mě k tomu musely obrazně řečeno dokopat.
Devět hodin večer, děti umyté, do pyžam převlečené. Zuby vyčištěné, pohádka přečtená. Ještě si povídáme, co jsme dnes zažili a co nás čeká zítra. Pusa a přání dobré noci. Zvedám se a odcházím.
Čistá a krásná dětská logika mě dostala. Vlastně mají pravdu. Proč se tak vyčerpávám tím, aby oni šli spát, když jsem sama unavená? Nádobí, práce, e-maily, kontakt s manželem... Proč považuju to všechno za důležitější než odpočinek? Všechno to chci zvládnout ještě před spaním, a dětem se divím, že si chtějí hrát, číst, povídat, čekat na tatínka... Cožpak se jen nechovají stejně jako já?
Devět hodin večer, děti umyté, do pyžam převlečené. Zuby vyčištěné, pohádka přečtená. "Dobrou noc, dětičky," říkám s úsměvem. "Jsem unavená, jdu spát." Opravdu jdu spát a nemohu si tenhle svůj nový zvyk vynachválit. Vážně.
Činnosti, do nichž jsem se dřív, unavená po celém dni, nutila, udělám mnohem snadněji a rychleji odpočatá ráno. Spím kvalitněji. A ubylo mi to nekonečné večerní dohadování. Dokud jsem argumentovala jejich dobrem (potřebujete se vyspat, abyste nebyli unavení), jako bych nic neřekla. Když mluvím o svém dobru (já se chci vyspat), najednou mě vnímají, slyší, reagují.
A světe div se, po mém odchodu nezačnou řádit, ale zpravidla docela obyčejně, stejně jako já, zapadnou do pelíšků. Kvalitnější je tedy nejen můj, ale i jejich spánek. Usínají dřív, prospí celou noc a budí se s úsměvem.
"Hodina spánku před půlnocí – dvě hodiny po půlnoci," říká moudré přísloví a fyziologové mu dávaji za pravdu. Důvodem je skutečnost, že v nás probíhá více cirkadiálních rytmů (tedy rytmů se zhruba 24hodinovou periodou). Vedle rytmu spánku a bdění je to např. i kolísání tělesné teploty či vylučování hormonů. Hlavním synchronizátorem těchto rytmů přitom není čas spaní, ale východ slunce. Chodíme-li spát "se slepicemi", vyspíme se lépe, protože rytmus spánku a bdění sladíme s ostatními biorytmy.
Využívejte celý web.
PředplatnéPodobně, jako to bylo u nás doma před rokem, je to v mnoha rodinách. Z mnoha různých dobrých důvodů dospělí svou únavu potlačují a překonávají. Do noci svítí a dopují se kávou a čajem, aby vydrželi. Děti přitom honí do postelí a upřímně se diví, proč se ti malí lidé nechtějí dobře vyspat.
A možná to znáte i z jiných oblastí života než je spánek, kdy se ostatním lidem (často právě dětem) divíme, že
Zkusme se v tu chvíli zamyslet nad tím, co děláme, říkáme a (často nepřiznaně) chceme my sami.
Naše tresty často nesouvisejí s tím, co dítě ve skutečnosti provedlo: Otazníky kolem fyzických trestů
Co všechno musíte zvládnout, abyste mohli pracovat jako psychoterapeut?
17 min
Proč nás vlastně tak vytáčí, když něco není po našem nebo když musíme chvíli čekat?
12 min
Srdce má svá vlastní křídla, která nespoutají žádná nařízení. Tak proč někdy skomírá?
20 min
Dejte se do kupy, děti teď potřebují vaši pomoc, říká psychoterapeut Peter Pöthe.
67 min