19. 5. 2021
Něco mě trápí, štve, tíží. Zajdu si k terapeutovi a ten mi poví, co mám dělat, aby potíže odešly. Recept si vyslechnu, převezmu a aplikuji. Potíže zmizí, žije se mi lépe, svět je krásnější. To je představa, která nás podle mě pořád – i kdyby jen v koutku duše – na psychoterapii láká. Představa, že v konzultační místnosti najdeme experta na náš život. Zjednodušuji a přeháním, samozřejmě. Ale téma odbornosti a expertnosti je základnou vztahu mezi návštěvníkem terapeutovy pracovny a terapeutem samotným. Odborník ze své pozice vládne jistou mocí, ve kterou věříme (jistě, jinak bychom ho nenavštívili), ale jak s ní zachází, je tématem nanejvýš křehkým.
Nechci tvrdit, že se na terapeutické židli musíme oprostit od všech možných zásahů do života těch, co sedí naproti nám. To dost dobře nejde, i kdybychom jen seděli a poslouchali. Spíše narážím na ty formy expertních přístupů (či jednotlivců), které svou pozici nereflektují, před čímž bychom se měli mít na pozoru. Ráda bych nabídla méně tradiční pohled na pozici odborníka.
Pokračovat ve čtení
Odemknout článek e-mailem
zdarma pouze tento článek.
Skvělé, článek je odemčen.
Odkaz jsme vám poslali na e-mail.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné