Když vůle nestačí

Nedokážu si nikoho najít. Nikoho, kdo by mi neublížil, líčí pětatřicetiletá Kája. Už jsem zoufalá. Je to pořád dokola. Všechno vždycky pokazím. Asi jsem destruktivní. Nebo prostě ty druhé odpuzuji. Nikdo by se mnou nevydržel.

Musím si zvyknout „být sama“. Nebo nevím, co mám dělat. Na seznamce jsem to zkoušela, ale žádné rande se nepovedlo. A když jsem se někomu líbila, tak se on nelíbil mně. Byli to takoví podivíni. A kde mám teď někoho potkat? Chodím akorát plavat a tam to na žádnou velkou konverzaci není. A přijde mi hloupé jen tak někoho oslovovat v baru nebo v kavárně. Já to prostě neumím, flirtovat a prodávat se.

Moc bych chtěla s někým být, ale ne za každou cenu. Chtěla bych vztah, ve kterém mě ten druhý bude mít opravdu rád, budu pro něj na prvním místě, ale nikdo takový asi není. Všichni si se mnou chtějí jen užít. Už to vzdávám. Prostě budu bez dětí, bez manžela, budu sama. Snažím se tomu nevěřit, ale je to čím dál těžší.

Kája opravdu zažila několik velmi nepříjemných vztahových zkušeností. A pod kůži se jí bolestně vryl pocit, že už to nebude jiné. Že už další vztah nezvládne. Nedokáže se s někým novým seznámit. Přestává věřit druhým i sobě. Partnerství se pro ni stalo bolestivým tématem.

Před ostatními se snaží udržet statečnou a nezdolnou tvář, ale doma to většinou obrečí. Je snad jediná, kdo nikoho nemá. Všichni už jsou vdaní, ženatí, mají děti. Ona je sama. Nechce to, ale zkrátka v její moci není to změnit. Uvěřila, že jí něco vzalo nebo někdo vzal možnost změnit vztahy, které má. Že to nemá ve svých rukou.