Život je věčným hledáním rovnováhy mezi vnitřními konflikty a obrannými mechanismy. Lidé k nám psychoterapeutům přicházejí, když tato rovnováha selhává. My pak máme dvě možnosti. Opravovat obranné mechanismy, nebo se pustit do jádra konfliktu. Do nevědomí. Ke kořenům.

Ke kořenům se pouští většina hlubinných terapií. Nebo všechny? Otázkou je, kde ty kořeny jsou.

Prokletím naší profese je, že o své skutečné práci nemůžeme hovořit. A když, tak jen v přísně uzavřeném prostředí a s pozměněnými osobními údaji našich klientů. Bylo by zle, kdyby je někdo v našich vyprávěních poznal. A nebo, ještě hůř, kdyby se poznali sami.

Je mi potěšením přiblížit Vám rozhovor, který jsem nedávno měl. Dost daleko od naší vlasti. S člověkem, který není můj klient a jehož známí si tento text nikdy nepřečtou. A samozřejmě, bez jakýchkoliv konkrétních údajů.

Rozhovor začal tradiční otázkou, co to ta terapie, případně analýza, jsou. S nadhozením problému. Tak půvobného, že jsem neodolal a reagoval na něj. S laskavým upozornění posluchače, a nyní i čtenářů, že se nejedná o výlet do nevědomí, ale jen a jen o ilustraci, jak jsme zvyklí uvažovat. A už vůbec to není popis techniky.

Vida, konflikt

Pan X žil pokojným životem s jediným trápením – ve stresu míval noční můry. Sen, jedna z Freudových zlatých cest do nevědomí. Noční můra, selhání funkce snu jakožto strážce spánku. Konflikt je natolik silný, že obrany selhávají.

Jaké že noční můry? Třeba před lety, když se rozváděl. Sundal si snubní prsten a schoval ho v nočním stolku. A pravidelně se budil hrůzou, že do bytu vnikli zloději a prsten mu kradou.

Analýza z první obecné, pan X již svou ženu odložil do šuplíku, ale že by na ni sahaly cizí ruce, to ne. Vida, konflikt. Nejlepší, co můžeme udělat, je říci něco jako: „Vypadá to, že ještě nejste na rozvod připraven.“

Klientovi se uleví, bude nám blahořečit, a pokud má kus soudnosti, za půl roku nás bude nenávidět. Platí nás za to, že mu pomáháme hledat vlastní cesty. Ne, že mu radíme. Navíc pitomě. Přestože po našich radách tolik touží.

Samozřejmě, že není na rozvod plně připraven. A kdo kdy je?

Postava z hororu

Zmínce o tomto konfliktu se v terapii nevyhneme, klienti mluví o tom, co je pálí. Jenže brzy nám začne vrtat hlavou, proč to nedává klientovi spát. Podobný problém přeci řeší prakticky všichni. Jako kdyby noční můře něco prošlapalo cestičku. A po čase si (za naší asistence) začne podobné otázky klást i klient.

I pan X. pokračoval. Noční můry měl už odedávna. Určitě tak od pěti, šesti let. Viděl tehdy horor, temné postavy pronikaly zdí do pokoje. A od té doby ho ty ty temné postavy budily ze spaní. No jo, ty horory. Já bych všechny ty horory zakázal… A nebo ne? Co když i ten horor jen použil cestičku, kterou prošlapal někdo před ním?

Temná bytost pronikající stěnou… Pronikající do pokoje, kde je sám s matkou, pronikající do nejtemnějších zákoutí jeho mysli, do přání, na které se i on sám bojí jen pomyslet.. Že by otec?

Následující část bych si netroufl napsat, kdyby nebyla pravdivá. Jinak bych mohl být po právu nařčen z laciného kýče.

Otec Superman

Pan X totiž otce nemá. Jak to? Nikdy ho neznal. A matka? Té se nikdy nezeptal. Proč? Bojí se poznat pravdu. Alkoholik? Povaleč? Násilník? Hajzl, co mámě popletl hlavu a pak se vypařil? Proč by o něm máme jinak nikdy nemluvila? Proč by se jinak neozval?

Opravdu neví nic? Nějaké indicie? Matka pracovala ve filmovém průmyslu. V době, kdy se narodil, se točil Superman. Jeho matka pro Supermana pár věcí dělala. Znala ho. V albu z jeho narození je pár fotek z natáčení. Co když je to někdo ze štábu? Jeho matka tehdy vypadala dobře. Třeba vůbec ani netušil, že je s ním těhotná. Co když je to přímo on? Christopher Reeve? Superman?

Každý otec je tak trochu hajzl. Narušuje naši harmonii s maminkou. Dělá s ní věci, které se s maminkou nedělají. A každý otec je superman. Člověk, co nás stvořil, co vládne úžasnou silou. Snažíme se mu připodobnit a Superman a hajzl jsou našimi věrnými průvodci. Doufáme, že se staneme Supermany. A bojíme se, že se staneme hajzly.

Bojíme se na něj pohlédnout, abychom nespatřili jeho pravou tvář. Protože si přejeme, aby byl Supermanem a my měli naději. Nebo hajzlem, na kterého lze všechno shodit.

A základem naší práce je, aby klienti pochopili, že jejich otec není ani padouch, ani hrdina. Je něco mezi. Nebo spíš od každého trochu.

Kdo svého otce zná, má to snazší. Svým chováním mu aspoň občas dokáže, že má i své světlé stránky. Nebo naopak ty temné. A jedno z kouzel psychoanalýzy je, že nás moc nezajímá, jaký byl otec (a nejen on) doopravdy. Podstatný je jeho obraz v pacientově hlavě.

Pokud vás téma zaujalo, přečtěte si také článek O mužství…