Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Léčení pocitu odmítnutí

Než se bolest promění v moudrost, je třeba jí projít. Jak být sám sobě laskavou a vlídnou oporou?

Aleš Borecký

Aleš Borecký

15. 12. 2014

Pravděpodobně většina lidí zažila, jaké to je, když objekt naší touhy naše city neopětuje či jim v nějaké fázi vztahu dá stopku a nechce vztah na partnerské nebo milenecké rovině rozvíjet a pokračovat v něm. Odmítnutí mohou mít sílu emočního uragánu a ustát takovou bouři může stát hodně sil a času. Co se s odmítnutím dá dělat a jak k němu přistoupit, aby nakonec vydalo nějaký dar a cennou zkušenost?

První pomocí by mohlo být znovuzískání pocitu bezpečí. To často spočívá v ujištění, co vše dobrého zůstává v životě nedotčeno, co se nezmění, ani když s ní/ním (už) nebudu. Potřebujeme se postarat o své tělo, aby mělo vše potřebné a doneslo nás do příjemnější kapitoly. Do péče o tělo a sebe řadím i psychické potřeby jako je obejmutí. Obejmutí lze brát jako symbolický lék a protipól odmítání vůbec. Zažít spočinutí v objetí u někoho, komu na nás záleží a u koho smíme cítit, co cítíme, má doslova blahodárný vliv. Obejmutí vydá často za množství slov – je vyjádřením blízkosti, podpory, spoluúčasti a nějakého typu lásky – mateřské, bratrsko-sesterské, přátelské atd.

Obejmutí od kamaráda či kamarádky nenahradí ani nevytěsní pocity vztahující se k objektu touhy, ale ubezpečují o tom, že láska má širší podobu než jen aspekt (erotické) touhy a že v našem životě dál zůstává. Jiné jazyky mají pro lásku více slov – v řečtině je to například eros (láska s touhou a sexualitou v širokém smyslu), filis (přátelská, bratrská láska), storge (silné citové pouto bez sexuálních aspektů), agape (soucitná láska, láska ke světu, k Bohu, apod.). Je-li zraněná, odmítnutá a nenaplněná naše touha, náš Eros, může být obejmuta jiným typem lásky a časem se opět vzchopit. 

V první fázi po odmítnutí je podpora blízkých osob a objímající náruč pro většinu lidí skoro nezbytná. Je třeba si dovolit říci si o podporu a pomoc, nesnažit se vše nechat jen v sobě, ať už z důvodu studu či iracionálního přesvědčení, že nemám „otravovat“. Je důležité sdílet své pocity s někým, kdo může obejmout nejen fyzicky, ale i emočně – tzn. přijímá (containuje) mé pocity, zůstává s tím, co prožívám, a nepředkládá mi hned jiné pohledy nebo návrhy, co mám nebo nemám dělat.

Vnější podpora je často nezbytným mezikrokem k tomu, abych mohl dát podporu sám sobě a sám sebe přijal v nepříjemné situaci i s tím, co vše zažívám na emoční a mentální rovině.

Možná teď popisuju terapeutickou roli, ale mám zkušenost, že citliví a vnímaví lidé, ženy i muži jsou schopni se přiměřeně naladit na to, když jim někdo ukáže své bolavé srdce – téměř každý má v sobě kus terapeuta. Řada klientů mi popisovala velká sblížení s některými lidmi ve svém okolí po té, co jim svěřili svůj příběh, aktuální trápení, a měli odvahu ukázat svou bolest a domnělé slabosti. Odmítnutí od jednoho člověka často otevírá přijetí někde jinde.

V reakci na odmítnutí se pravděpodobně spustí nějaký obranný mechanismus jako je popření a vytěsnění, racionalizace nebo kompenzace. Obrany plní po nějakou dobu svoji funkci, proto není třeba si je vyčítat, určitě je však užitečné být si jich vědom. Ostatně kdekoli jsme vědomí, máme větší šanci se hnout z místa – je to jako být v neznámé krajině s mapou či bez.

Zraněné vnitřní dítě

Klíčovou otázkou je, jak se o sebe emočně postarám. Vnější podpora je často nezbytným mezikrokem k tomu, abych mohl dát podporu sám sobě a sám sebe přijal v nepříjemné situaci i s tím, co vše zažívám na emoční a mentální rovině. Odmítnutí ze strany partnera či vysněného partnera nás staví do situace, zda se odmítnutí stane „dvojitým odmítnutím“: zda své zraněné pocity také odmítnu, nepostarám se o sebe a dovolím, aby mě zcela ovládaly na dlouhou dobu, nebo zda začnu o sebe s pokorou pečovat emočně tak, abych byl po čase stabilnější a měl naději a chuť do života a nových vztahů.

Můžu si představit, že mé pocity jsou mé vnitřní dítě, které zažívá odmítnutí, a starat se o ně, aby se uzdravilo. K tomuto tématu lze najít dost materiálů v literatuře či různých kurzech. Pomáhá objímání sebe či svých plyšáků představujících vnitřní dítě, byť to pro někoho na začátku působí dětinsky či emočně ploše. Mohu laskavě uchopovat a emočně objímat své pocity, vést se sebou dialog. Je to navazování vztahu k sobě samému. Učím se být sám sobě oporou, útěchou, dobrou mámou i dobrým tátou. Kdo by potřeboval racionálnější smysl takových emočních etud, mohu ze zkušeností klientů potvrdit, že je to velmi dobrý trénink pro „reálné“ rodičovství a výchovu skutečných dětí.

Proces regenerace proběhne nejsnáze, když mu vytvoříme příznivé podmínky a přijímáme, jak věci jsou a vyvíjejí se.

Většina milostných odmítnutí oživí dětská odmítnutí z minulosti – proto mají pocity takovou sílu i v situacích, kdy to z racionálního pohledu nedává smysl (krátká zamilovaní apod.) Odmítnutí se dotkne jádra osobnosti a vnitřní dítě (opět) prožívá odmítnutí jako smrtelné nebezpečí. Je to ozvěna z dob, kdy bylo dítě doslova odkázáno na lásku a přijetí druhých, protože by v nejranějším věku fyzicky a další roky emočně a sociálně skutečně nepřežilo, kdyby bylo odmítnuto.

Proto je důležité vzbudit v sobě postavu „laskavého dospělého“, který se o vnitřní dítě postará, ubezpečí ho o své blízkosti, lásce a o tom, že spolu situaci zvládnou. Dospělý ví, že se jedná o bolestivý proces, ale ví o své síle, o tom, jak emoce probíhají, že mají svou dynamiku, nějak odeznívají, může vycházet ze zkušenosti. Dítě tyto schopnosti nemá.

Čím víc je jedinec „zhroucený“, tím víc je ve hře zraněné vnitřní dítě potřebující péči. Podpora zvenku z počátku vlastně nahrazuje, doplňuje či aktivizuje tyto vnitřní procesy. Podobně se o terapeutovi někdy mluví jako o „pomocném egu“ vykrývajícím deficitní schopnosti klienta, než začnou fungovat i bez terapeutického působení.

Jiný druh lásky

Odmítnutí vrhá světlo na naše touhy. Dostaneme-li se do stabilizovanější fáze, můžeme víc pozorovat, po čem jsme vlastně toužili. Velmi často jsou ve hře nenaplněné touhy z dětství – touhy a představy o nekonečné harmonii (reminiscence na symbiotický raný vztah s mámou), o tom, jak skrz druhého získáme celistvost a štěstí apod. Je to však většinou iluze, která dřív nebo později nutně ztroskotá. Některé touhy, které nebyly v dětství naplněny, nelze naplnit v dospělosti jiným vztahem. Naplnění se nedostaví zvenku – nová, skvělá máma a totální soulad se nebude konat. Lze se „jen“ smířit, že se o sebe vnitřně musím postarat.

Je to krutá, ale zároveň osvobozující pravda. Nemusí vést k rezignaci či odmítání vztahů („když stejně nepřinesou to, co chci“), to by bylo vlastně jen pokračující uražené trvání na iluzi, která se musí stát pravdou, jinak nemohu a nechci být šťastný. Mohu se však naučit jinak zacházet se svou touhou a zapojit ji do vnitřního týmu tak, aby měla přiměřené slovo – aby nebyla popíraná, ani aby nebyla jako neřízená střela a diktátor. Touha bývá dobrým spoluhráčem lásky, obráceně to má více rizik, včetně závislostí, závislostních vztahů atd. Některé spirituální tradice si jsou vědomy dvojznačnosti touhy a upozorňují na její rizika. Lásku v tom smyslu vnímám jako určitý koktejl, jehož součástí je kromě touhy soucit, laskavý rozum i vnímavost vůči sobě a druhým.

Nevhodné a příliš brzké rady přátel „vykašlat se na ni/něj“ vedou spíš k pocitu nepochopení a někdy i nechtěně podporují popření, vytěsnění či disociaci toho, co cítíme.

Láska je možnou odpovědí na odmítnutí. Pokud nejde o nějakou velkou vztahovou zradu, nachází řada lidí útěchu v tom, že ani odmítnutí nemůže zničit jejich touhu a schopnost milovat daného člověka dál. Nemyslím tím tragickou karikaturu stalkingu, který je agresivním popřením toho, že mě někdo nechce. Myslím lásku, která se nevlamuje, ale zpovzdálí (třeba jen ve svém srdci) miluje. Nikdo nám nemůže vzít možnost trávit s milovanou osobou chvíle ve fantazii, psát jí/mu dopisy (které ale nebudu posílat!), modlit se za ni/něj apod. Jsou formy lásky, které nevyžadují odezvu (na rozdíl od touhy, která téměř vždy žádá naplnění).

Nevybízím tím k žádnému emočnímu masochismu ani lpění na představě, kterou nelze zrealizovat, ale všimnul jsem si, že nejlepší cestou, jak umožnit zraněné touze se uzdravit, je její proměna v nějaký druh lásky. Představám o vztazích a ukončování vztahů ve vnitřním světě svědčí spíše jejich pomalé vyhasínání než rázné řezy, které mají smysl jen ve vypjatých situacích typu zneužívání, domácího násilí apod.

Určitě je na vnější rovině někdy třeba udělat nějaký jasný krok ukazující potřebu se hnout – např. se odstěhovat do jiného bytu, ale na té vnitřní rovině bych nespěchal. Proces regenerace proběhne nejsnáze, když mu vytvoříme příznivé podmínky a přijímáme, jak věci jsou a vyvíjejí se. Opakuji základní tezi, že odmítnutí se léčí přijetím – když jsem přijímán a když sám sebe mohu přijmout (i se svou touhou po milované osobě, která samozřejmě nezmizí ze dne na den jen proto, že mi druhý člověk řekne „ne“).

Co pro mě odmítnutí znamená?

Většina odmítnutí bývá prožívána jako útok na sebehodnotu – nemám pro druhého hodnotu, když mě nechce či nepřijímá. Jedním z úkolů po odmítnutí je tedy nalézt odpověď na tento „virus“ a neuvěřit tomu, co virus šíří – že otázka mé hodnoty stojí na tom, zda mě někdo chce či nechce.

Řada lidí si po odmítnutí potřebuje ověřit, že má dál kolem sebe lidi, kteří je mají rádi nebo že snadno najdou alespoň náhradní/náhražkový sexuální kontakt. Někdo se zaměří ještě více na práci, pokud je pro něj práce hlavním zdrojem sebepotvrzení a identity. Sledováním toho, co děláme po odmítnutí, se můžeme nepřímo hodně dovědět o tom, od čeho odvozujeme svou hodnotu a identitu.

Na kognitivní rovině lze negativní přesvědčení neutralizovat myšlenkou, že odmítnutí říká více o tom, kdo odmítá, o jeho potřebách a představách. Ne každé odmítnutí je vhodné překládat jako „nejsem dost dobrý, dost krásný, dost zajímavý, apod.“, protože ve hře může být více motivů na straně „odmítače“.

Někdy se dá držet jen naděje, že bude zas líp a že stojí za to se dočkat toho, co přijde.

Umíme-li se o sebe emočně postarat, hodí se pak i schopnost od sebe poodstoupit a nebrat si věci osobně. Nedělal bych to však dřív, než budou všechny mé pocity obejmuty (containovány). Nevhodné a příliš brzké rady přátel, kteří se často identifikují se vztekem na náš objekt touhy, a radí „vykašlat se na ni/něj“, vedou spíš k pocitu nepochopení a někdy i nechtěně podporují popření, vytěsnění či disociaci toho, co cítíme.

Jako pomoc našim blízkým v situaci odmítnutí bych apeloval na to, abychom se nestali dalšími odmítajícími, byť s dobrým úmyslem. Lze povzbudit, aby se někdo netopil ve smutku, či vymyslet nějakou aktivitu či akci, která člověku ukáže, že život může dál přinášet pěkné věci, ale vždy s citlivostí vůči tomu, kde daný člověk právě stojí.

Odmítnutí druhou osobou často nemůžeme ovlivnit vůbec, někdy zčásti. Můžeme však ovlivnit svou reakci na odmítnutí a způsob, jakým ho zvládneme. Za to jsme odpovědní a zde máme volbu. Pokud bychom se i po mnoha letech po daném odmítnutí cítili jako oběť, je to trochu i naše volba, respektive obrázek toho, že jsme asi nepřistoupili k léčbě tohoto zranění ze správného konce.

Perly na dně

Časem bychom se mohli z odmítnutí něco naučit:

  • Všechna naše přání se nesplní a naše touhy nenaplní. Jde s tím však žít a nemusí to být překážka pro spokojený naplněný život.
  • Odmítnutí vybízí k přijetí sebe sama – nikdo to neudělá za mě, i když mi v tom moji blízcí mohou hodně pomoci.
  • Odmítnutí může zvýšit citlivost na téma křivd a zranění, které se netýká jen mě, ale prakticky všech lidí kolem mě a světa jako celku. Třeba po několika zkušenostech odmítnutí budu ochotný se zapojit do dobrovolnických projektů, podporovat charitu nebo rozdávat úsměvy svým blízkým nebo neznámým lidem v metru. Všichni jsme na jedné lodi. Neodmítnutý člověk to většinou neví nebo je mu to jedno.
  • Odmítnutí nutí přemýšlet o hodnotách, o nesení utrpení, postoji k němu a o životní cestě. Často otevírá spirituální oblast, protože nás konfrontuje s věcmi, které přesahují naši moc, kontrolu i přání. Učí nás důvěře, že s odstupem, z jiného úhlu a po nějaké době můžeme zahlédnout zažitá odmítnutí jako skrytá požehnání. (S kolika bývalými partnery bychom dnes chtěli žít?)
  • Zkušenost odmítnutí nás může naučit jak dávat najevo své přání, potřeby a hranice. Velmi pravděpodobně i my někdy někoho odmítneme. Můžeme to dělat relativně citlivě, když víme, jaké to je být v pozici odmítnutého.

Řada lidí popisuje, že v situaci, kdy se cítili na dně, se v životě stalo něco nečekaného, odněkud se objevilo něco pozitivního – jako určitý dar osudu. Mám rád příběh, kde se na konci života dívá člověk s Bohem na svou cestu a vždy vidí na cestě dvoje stopy – svoje a stopy Boha, jak kráčí s ním. Když pak pozoruje nejtěžší úseky života, jsou vidět jen jedny stopy. Člověk se ptá Boha: „Proč jsi mě opustil právě tehdy, když jsem tě nejvíc potřeboval?“ Bůh odpovídá: „Kde vidíš v písku jen jedny stopy, tam jsem tě nesl na ramenou.“

Někdy se dá držet jen naděje, že bude zas líp a že stojí za to se dočkat toho, co přijde. Odmítnutí nemusí být poslední skutečností. Dokážeme-li i po odmítnutí milovat – sebe sama, jiné lidi a třeba nějak i odmítače, jsme z pasti odmítnutí osvobozeni. Žijeme a tvoříme už jiný příběh, kde zraněním a odmítnutím je nadřazena láska a přijetí.

Diskuse 0