„Někdy je naprosto zbytečné polykat prášky, stačí, když vypustíte ze života některé lidi,“ říká v rozhovoru psychiatr Radkin Honzák. Řeč bude o tom, jak je nebezpečné zametat emoce pod koberec, a také o události, která jej přivedla k psaní.

Ráda bych si s vámi povídala o vaší poslední knize.
Myslíte tu, co už vyšla nebo tu, co je v tisku?

Nevěděla jsem, že vydáváte další.
Ta by vás totiž asi nezajímala. Ta je pro sestřičky. Je to návod, jak se s tou často obtížnou profesí vypořádat. Když se chcete bavit o psaní, tak je zajímavé, jak jsem se k němu vůbec dostal, a totiž tak, že se mi chtělo na záchod. Budete asi první, která to otiskne.

Jak to bylo?
Je to taková dlouhá historie z doby reálného socialismu, kdy mě konečně pustili za mojí sestrou do Ameriky a já jsem si říkal, že to je na dlouhou dobu zase naposledy, co můžu vycestovat ven.

A to bylo kdy?
To bylo v roce 1981. Já jsem do té doby nikam nesměl, tak jsem si řekl, že se podívám za kamarády do Anglie a do Holandska. Tak jsem obíhal v zimě, když už bylo značně chladno, velvyslanectví kvůli vízu a strašně se mi chtělo na záchod, ale tam nikde nic nebylo. A tak mě napadlo Malostranské náměstí, tam co je Malostranská kavárna a dnes tam prodávají kafe v papíru. Bylo tam nakladatelství Avicenum, což bylo jediné nakladatelství zdravotnické literatury v Čechách. Řekl jsem si, že tam určitě budou mít záchody.

A tak jsem tam vtrhnul a nepočítal jsem s tím, že hned za dveřmi byla v kukani taková strašná babizna, která vyštěkla „Kam jdete?“ Víte, když jste pod tlakem, tak vymyslíte fantastické věci. A já jsem tedy řekl, že jdu do redakce, kde píší o novinkách v medicíně. A myslel jsem si, že mám pokoj, ale ona mi strčila lístek a říkala, ať tam odsud přinesu razítko. No takže když jsem se uspokojil, tak jsem usoudil, že to razítko musím dostat, a vlezl jsem tam.

V redakci byla strašně milá ženská, paní redaktorka Jungwirthová, a já jsem vymektal, že bych chtěl předat čtenářům svoje poznatky o konsiliární psychiatrii, které jsem se tehdy věnoval. Byl jsem mezi normálními doktory na oddělení pacientů s trávicími obtížemi a u dialýzy. Ona mi řekla, že by o mě měli zájem, a já jí slíbil, že o tom napíšu, protože ty novinky v medicíně byly tak na 60 normostran, to se dalo.

Když jsme se loučili, říkala: „Pane doktore, jednu poslední otázku. Byl jste někdy v KSČ?“ Já jsem řekl, že nebyl. A ona říkala to je dobře, na což jsem jí odpověděl, že si to taky chválím. Na to mi řekla: „Z našeho hlediska je to dobře, protože kdybyste býval byl a oni by vás vyloučili, tak bychom vás nemohli tisknout.“ To byla tehdy taková zajímavá pravidla. No takže jsem jí časem odevzdal tu práci a ona povídá: „Já od vás chci populárku.“ A já souhlasil, to jsem byl takovej rozevlátej, protože jsem za ně dostal těžký peníze. První honorář jsem si nechal vyplatit v padesátikorunách, tenkrát papírových. Přinesl jsem je domů a se synkem jsme se váleli v penězích.

Všichni žijem v blázinci a jiné knihy

Takže dřív byla taková práce možná perspektivnější než teď.
Ne, bylo to stejně perspektivní. Tím se neuživíš… No a tak jsem napsal první knížku, která se jmenovala I v nemoci si buď přítelem. A za ni jsem dostal první metál. To bylo krásný. Takže jsem dostal nějakou výroční cenu a potom přišel rok 1989, kdy mě konečně přestali dusit. Přišel jsem na fakultu, kde mi bylo dopřáno dát dohromady nějakou pořádnou učebnici komunikace, protože tehdy se na fakultě neučilo, že doktor musí taky umět mluvit. No a tak jsem napsal Komunikační pasti v medicíně a pak už to tak nějak šlo spolu dohromady.

Měl jsem kamarádku, se kterou jsme napsali tři knihy, nic světoborného, ale taky nic, za co bychom se museli stydět. Pak jsem si řekl, že už si dám pokoj. Já jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že bych to Vyhoření měl psát (Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, pozn. aut.). Zavolali mi z Vyšehradu, jestli bych nenapsal předmluvu k nějaké knížce o vyhoření, kterou napíše ženská vyhořelá z toho, jak se stará o dítě. Jenže se o dítě asi starala tolik, že si řekla, že tu knížku psát nebude, takže mi řekli, ať to napíšu já. Takhle se dostanete ke všemu, jako Pilát do kréda. Ta kniha vyšla loni a oni řekli, že bych mohl být zajímavý na rozhovor. A já si to nemyslím.

Já myslím, že ano. A jak jste se dostal ke spolupráci s novinářkou Renatou Červenkovou?
My se známe už asi tisíc let. I když je hrozně mladá. My se známe ještě z dob reálného socialismu, takže je to vlastně už třicet let. A ona navíc jako novinářka dělala vždycky medicínu.

A oni si ji vybrali, nebo jste se na tom domluvili spolu?
Oni se mě ptali, jestli bych měl někoho, kdo by to se mnou udělal, nebo jestli mi mají někoho přidělit. Protože když se na to podíváte, tak tam mají celkem asi čtyři profláklá jména, která jim dělají zpovídače. A já jsem jim řekl, že jestli teda s někým, tak s ní. Ale chvíli jsem ji musel ukecávat, protože ona nechtěla. Říkala, že se mnou není k vydržení, a jak dlouho bude trvat, než to dáme dohromady. A my jsme to skutečně dávali dohromady půl roku. Nenapsalo se to přes noc.

Jak ta spolupráce probíhala?
Bylo to milý, vždycky v pátek odpoledne jsme to klohnili, pak jsme si to posílali, opravovali, pak se nám to nelíbilo a řekli jsme, že to vyhodíme, znáte to… teda poznáte, až to budete dělat. S Renatou byla bezvadná práce. Mimochodem, ona je kamarádka paní docentky Osvaldové a ony to na mě ušily, že taky učím u vás na škole (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, pozn. red.).

Ze školy do ordinace

Baví vás u nás přednášet?
Jo, baví. Víte, já si myslím jednak, že je dobré pustit nějakou informaci, která je užitečná, a taky že u toho má být sranda, protože to si lidi lépe pamatují. Navíc si myslím, že přednáším něco, co oni zatím ještě neměli. Takže jsem rád, když jim to můžu předat.

Všimla jsem si, že váš předmět studenty zajímá a že máte pravidelnou docházku, což je na přednášce docela výjimečné.
Není vždycky plno, minule pršelo, tak tam tolik lidí nebylo. Ale myslím si, že když přijdou, tak tam nespí.

A k tomu všemu máte pořád psychiatrickou praxi.
Dva dny jsem v blázinci neboli v psychiatrické nemocnici Bohnicích. Tam léčíme lidi, kteří onemocněli bipolární poruchou. To znamená, že lítají od deprese do mánie. Pak jsem ještě pořád v IKEMu, kde mám jednak obyčejnou ambulanci a potom taky vyhodnocuji živé dárce ledvin, jestli je to dárcovství skutečně tak čisté, jak se to deklaruje, nebo jestli je za tím nějaký nepřiměřený tlak. Někdy je člověk, když má máslo na hlavě, ochotný udělat spoustu věcí, aby to napravil, a pak toho lituje. A někdy se tam objeví lidi s depresí, kteří řekli ano, i když to vůbec říct nechtěli. Jen neměli dost energie na to se vzepřít.

A pak jsem ještě jeden den v ambulanci v Nuslích. Tam mě prapůvodně koupili kvůli narkomanům se žloutenkou typu C, co se ji rozhodli léčit. Ta léčba je ale tak radikální, že může zacvičit s imunitním systémem, to se zase může odrazit v psychice – a pak je potřeba jim pomoct. Ale tam s tím nemám moc práce, tak jsem si tam pozvolna natahal lidi, co mají problémy s trávením a přitom jsou ty problémy od hlavy. Lidi, kteří mají psychosomatické potíže.

Jak se takové problémy řeší?
Největší pitomost je, že věda vyloučila emoce ze svého kruhu. A přitom emoce jsou hnutí řídicích systémů, která hýbou tělem a naladí vám organismus. A když přijdete s bolením žaludku jakožto výsledkem prožívaných emocí k doktorovi, tak on se vás nezeptá, s jakým blbcem to žijete, že vám „leží v žaludku“, on vám začne strkat léky a vyšetřovat nevím co. On totiž zapomíná na to, že tělo může být nemocné, když je velmi nespokojená duše.

A co má tedy člověk v takové situaci udělat?
Když mu někdo řekne, zamysli se nad tím, jestli to nemáš – jak říkají lidé – od nervů, tak by se měl zamyslet, jestli to tak není. My psychosomatici bychom byli rádi, kdyby když biologickou úroveň bere medicína smrtelně vážně, tak aby za jistých okolností brala vážně i psychologickou a sociální úroveň. Protože vy žijete v sociálních polích, vztazích, které na vás působí dobře nebo špatně. A někdy je naprosto zbytečné polykat prášky, stačí, když vypustíte ze života některé lidi.

Myslíte, že k tomu má medicína nakročeno?
Já se bojím, že k tomu nakročeno zatraceně nemá, protože medicínou, stejně jako vším, vládnou peníze, a ty v medicíně dělají farmaceutické firmy. A ty nemají zájem na tom, abyste se sebrala vlastními silami, chtějí prostě prodat co nejvíce léků. A tak k nemocem, které už existují, vymýšlejí nové. Víte, co je to decidofobie? Neschopnost se rozhodovat.

Tu mám.
No vidíte, tak tady na to máte piluli a koukejte platit.

A budu se potom lépe rozhodovat?
Ne, ale budete se léčit, a jak říká Honza Hnízdil, lidi se rádi léčí a neradi se vyléčí.

To je pravda. Co byste doporučil lidem, kteří mají pocit, že jejich obtíže jsou psychického původu?
Zaprvé aby to neházeli pod koberec a aby se obrátili na někoho, kdo se tím zabývá, nebo na psychologa. Nám se nechce o spoustě věcí mluvit. Nikdo nahlas nepřizná, že má problémy. Lidi se neradi hrabou ve své kupce hnoje.

Otázky pokládala Karolína Šimková