Jednou se cítíme být druhému tak strašně blízko, ba až zajedno s ním. Je to tak nadějné. Nabízíme mu svou náruč a rozdělili bychom se s ním o všechno, co máme. Už už se cítíme tak blízko něčemu tak moc lákavě vznešenému. Jindy jsme zase strašidelně daleko v hlubině temných sil, za tajemnou zástěnou, kterou nelze přelézt, podlézt ani zbořit. S tichou nenávistí či hlasitě útočně se vrháme po druhých v touze zakroutit jim krkem. Vypadá to, že temný chřtán, do kterého se z té výšky tak snadno padá, je stále otevřený, a to zejména pro ty, kteří na jeho existenci tak rádi zapomínají.