„Klienti své těžké zážitky někdy obracejí do vtipu nebo bagatelizují. Tehdy se mi rozsvítí varovná kontrolka,“ říká psychoterapeutka Julie Lipská o své práci s klienty zasaženými traumatem. Využívá při ní metodu PCA – person centered approach neboli přístup zaměřený na člověka.

V tomto psychoterapeutickém směru terapeut nevystupuje jako expert nebo autorita, ale průvodce. Co to přesně znamená a jak se to projevuje v praxi?
Vycházíme ze tří základních a zároveň dostačujících podmínek. Jsou to bezpodmínečné pozitivní přijetí neboli akceptace, dále empatie a za třetí kongruence, tedy autenticita. Pokud tyto tři podmínky terapeut naplňuje, znamená to, že pracuje metodou PCA.

To zní celkem jednoduše…
Ale v praxi je to docela složité. Má to svá úskalí a výzvy, obzvlášť u některých klientů. Průvodcovství znamená nedirektivitu. Terapeut zde není v roli experta nebo znalce, jak tomu bývá u jiných typů psychologických intervencí, třeba diagnostických nebo forenzních. Vycházíme z premisy, že klient sám ví, co potřebuje, co chce, co je pro něj dobré a co naopak ne. Nejsem tam od toho, abych klientovi říkala: „Tohle byste teď měl nebo neměl udělat, protože si myslím, že je to lepší.“

Pro jaký typ klientů nebo psychických problémů je PCA terapie vhodná?
V podstatě pro kohokoliv. Dokonce se dá uplatňovat i mimo terapeutickou praxi – akceptující, empatičtí a autentičtí můžete být při výchově dětí, ve školství, v práci nebo při vedení lidí. Je to, jak píše Carl Rogers, určitý způsob bytí. Z mé vlastní praxe nemám pocit, že by tento přístup pro některé typy klientů nebo diagnózy nebyl vhodný. Ale samozřejmě nemusí každému vyhovovat, stejně jako nemusím každému klientovi vyhovovat já jako terapeutka.

Proč jste si z různých psychoterapeutických přístupů vybrala právě tento?
Zúčastnila jsem se ochutnávky psychoterapeutických přístupů, kde vystupovali vedoucí výcviků různých směrů. Mezi nimi byla doktorka Vendula Junková za PCA Institut a myslím, že i Jan Holeyšovský. Jejich interakce na mě zapůsobila, byla osvěžující, lidská a autentická. Zdáli se mi velmi otevření, vstřícní k otázkám. V kombinaci s tím, co jsem už dřív od Rogerse četla, to pro mě byla jasná volba. Ačkoli původně jsem zvažovala psychoanalýzu, což je úplně jiný směr.

Proč neradit

Učím v kurzech tvůrčího psaní a myslím si, že podobný přístup nevědomky uplatňuji také. Často se mi ale stává, že studenti chtějí direktivní instrukci: „Je tohle správně? Je to špatně?“ Stává se vám také, že klient od vás někdy chce autoritativnější vedení?
Ano, stává se to především ze začátku. Naučila jsem se říkat explicitně: „Já neposkytuji rady.“ Dávám tím klientovi možnost rozhodnout se, zda je to pro něj v pořádku. Někteří jsou překvapení, většina s tím ale problém nemá. Obvykle si dáme tři nebo čtyři sezení na vzájemné seznámení, na „oťukání“ metody, a pak se domluvíme, zda v tom chce klient pokračovat tímto způsobem, nebo ne. Rady neposkytuji hlavně proto, že já opravdu nevím, co by ten člověk měl dělat – skutečně to nevím.

Stalo se vám, že jste tuto zásadu někdy porušila?
Když jsem se párkrát nechala klientem zatlačit do kouta a nechala ze sebe nějakou radu „vytáhnout“, většinou se to nevyplatilo ani mně, ani klientovi. Cílem terapie není, aby ke mně klient chodil do konce života. Cílem je, aby se v co nejkratší rozumné době naučil vypořádávat se svými životními výzvami sám, bez mé pomoci.

Dokážete říct, jak dlouhá doba to může být?
To je velmi individuální. Záleží na tom, s čím člověk přichází, jak na tom je, jaká je jeho osobnostní zralost. Aby měla terapie nějaký efekt, z mé zkušenosti je potřeba alespoň rok pravidelného docházení. Někteří lidé ale cítí, že se něco začíná dít, už po několika setkáních. Často referují o pocitu úlevy – ačkoli objektivně se jejich situace ještě nezměnila, subjektivně se jim trochu ulevilo.

Projevy traumatu

Pracujete s klienty zasaženými traumatem, kteří si své zranění někdy sami plně neuvědomují. Jak to vlastně poznáte, kdy se to pro vás stane zjevným?
Působím také jako klinická psycholožka, provádím vstupní psychologická vyšetření. Tam často na trauma narazíme už během anamnézy. Někdy zpočátku vnímám určitou nepřiléhavost, něco zkrátka nesedí – například způsob, jakým klient o situaci mluví, neodpovídá jejímu obsahu. Lidé mívají tendenci zážitek obracet do vtipu, bagatelizovat nebo relativizovat. Třeba řeknou: „V dětství jsem to měl asi normální, ale kdo měl vlastně dobré dětství?“ To jsou okamžiky, kdy se mi rozsvítí kontrolka.

Jindy je to asi docela jasné.
Ano, někdy je posttraumatická symptomatika velmi zřejmá, klient si na ni dokonce může přímo stěžovat. Ale jindy to vyjde najevo zcela nečekaně pro obě strany – například mluvíme o nějakém jiném tématu a klient najednou začne popisovat obtížné věci, které zažil. Ví, že prožil něco těžkého, ale neuvědomuje si, jak moc ho to ovlivnilo nebo jak vážné to ve skutečnosti bylo. Obvykle potřebuje hodně času a důvěry, aby se o tom otevřeně rozpovídal. A někdy se trauma projeví i těmi zdánlivě nesouvisejícími symptomy či potížemi, pro které v současném životě klienta nenacházíme jasné vysvětlení.

Mohlo by vás zajímat

Jeden lidský život

Součástí práce terapeuta je dovolit si, aby pro nás klienti byli důležití.

Přečíst článek

V takovou chvíli se klienta přímo zeptáte, jestli se mu v minulosti stalo něco traumatizujícího?
Ne, neptám se přímo. Nabízím spíš empatickou, validizující reakci na to, co klient právě zažívá a sdílí tady a teď. Pokud během sezení vidím, že klient prožívá silné emoce nebo stres, který evidentně nesouvisí s jeho současnými zážitky, například s nákupem nebo třídní schůzkou jeho dítěte, reflektuji jeho aktuální stav. Nenabízím hned interpretaci nebo označení traumatu – to slovo s klienty moc nepoužívám. Raději mám, když ho vysloví sami, pokud jim dává smysl. Ale s některými klienty je důležité pojmenovat, jak obtížná situace byla, a říct jim, že pravděpodobně šlo o trauma.

Slovo „trauma“ dnes ale proniká do běžného slovníku, stejně jako mnoho dalších psychologických pojmů. Lidé mají někdy tendenci se navzájem diagnostikovat. Jak reagujete, když klient používá takto poučený jazyk?
To se stává málokdy. Vím ale, o čem mluvíte, znám různá videa typu „10 nejčastějších projevů narcistní poruchy“. Jednou jsem měla klienta, který řešil diagnostiku velmi intenzivně – ne tolik vůči sobě, jako spíš vůči bývalé partnerce. Velmi po mně chtěl, abych mu potvrdila, že u ní opravdu nějaký problém byl. Já jsem to ale neustále vracela k němu: Proč to tolik potřebuje? Co je za tou potřebou? Co by mu dalo, kdybych to potvrdila? Co by to změnilo na jeho prožívání? Protože já tam nesedím s tou druhou osobou, sedím tam s ním. Touha po nálepkování je podle mě vždy spíš výrazem nějaké potřeby klienta.

Když jde ale o samotného klienta, touha po diagnóze může souviset s tím, že by mu přinesla vysvětlení jeho potíží.
Potřeba diagnózy, touha po vysvětlení, ujištění, porozumění – s tím se setkávám v klinické praxi často. Některým klientům může diagnóza dočasně pomoci, ale může se také stát pastí. Je důležité, aby klienti věděli, že „já“ nerovná se diagnóza, že jsou něco víc než diagnóza. Dva lidé se stejnou diagnózou nejsou stejní. Někdy se klienti mohou v diagnóze trochu ztratit a najednou nevědí, kým jsou, kromě člověka s (například) poruchou osobnosti

Nemáte pocit, že dochází k určité devalvaci slova „trauma“, že se v posledních letech používá i na méně závažné negativní zkušenosti?
Myslím, že ani jeden extrém není dobrý. Moje generace vyrůstala v přístupu „co tě nezabije, to tě posílí“. Hlavně nefňukat, jedna facka ještě nikoho nezabila a podobně. Když jsme to zvládli my, zvládnete to taky. Byli jsme spíš zvyklí na přílišnou relativizaci duševního stresu nebo dokonce utrpení, což mi přijde velmi špatně. Dnes mám pocit, že se někdy posouváme až do druhého extrému, kdy hodně věcí má potenciál být traumatické. Ale pokud to tak ten člověk zažívá, já mu to neberu.

Přijetí a autenticita

Mluvily jsme o potřebě přijetí. Jak poznáte, že se to daří, že klient se cítí přijatý, že jste navázali terapeutický vztah a že to funguje?
Podle míry jeho uvolněnosti a důvěry. Přijetí ze strany terapeuta je pro klienta často těžko představitelné, hlavně pokud jde o věci, které na sobě sám nepřijímá nebo za které se stydí. Když začne mluvit o něčem, co na sobě nemá rád, vnímám to jako známku důvěry. Někteří klienti si mě v tomto směru trochu testují – pozorují mou reakci, očekávají pohoršení, odsouzení, odmítnutí nebo alespoň úlek. Když nic z toho nepřijde, bývají někdy zmatení, ale většinou se jim uleví a projeví se větší důvěra a vřelost. Za několik dalších sezení pak přijdou a sdělí mi něco dalšího, těžkého.

Terapeutický vztah a důvěra se tedy postupně rozvíjí…
Poznám to také podle toho, že je možné o takovém prožitku otevřeně mluvit. Když pojmenuji stud nebo vztek spojený s danou situací a klient je schopen přiznat „ano, stydím se“ nebo „mám vztek“, vidím, že se nám podařilo navázat důvěrný vztah. Že mi věří, že ho opravdu přijímám, a že si nemyslí, že to jen hraju. Někteří klienti mi dokonce řeknou: „Vy se tváříte, jako kdyby vám to nevadilo.“ Opakovaně jim dávám zažít autentické vztahování se, dokud nezačnou věřit, že to tak opravdu je. U mnoha lidí je to zkušenost, kterou v životě příliš neměli – že ten druhý člověk si skutečně myslí nebo cítí to, co říká.

Má v sobě člověk zasažený traumatem i nějakou část, která postižena není?
Podle mnoha teorií v lidské psychice existuje část, která je věčná. Něco, co přesahuje zážitek traumatu i ničivé dopady, které trauma má na osobnost. A právě tuto část se v terapii snažíme oslovit. Snažíme se vejít do kontaktu s touto (v uvozovkách) zdravou částí. Terapeut v prvé řadě vůbec musí věřit, že taková část v klientovi existuje. On sám někdy musí přinést do terapie víru v možnost, potenciál existence této části.

A jak poznáte, že se tato traumatem nezasažená část začíná víc probouzet a dostávat ke slovu?
Pozná se to tak, že se s klientem začínáme víc potkávat v jeho vnitřní moudrosti. Může se mu sice zase stát něco špatného, leckdy bývá i sám sobě nepřítelem, ale zároveň tam je ještě něco jiného než jen trauma nebo ten s nadsázkou řečeno „ošklivý člověk“, jak se někdy klienti vnímají – že jsou zlí nebo špatní lidé. Například když si klient vzpomene na období, kdy byl malý kluk nebo malá holka. To také můžeme oslovit jako určitou nezničitelnou část.

Kdo rozhodne, že už je čas terapii skončit?
To je velké téma napříč terapeutickou komunitou a dobrá otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. V rámci zdravotní péče musí být terapie indikovaná – děláme zápisy pro pojišťovnu a vždy po třech měsících musíme znovu zdůvodnit, proč se domníváme, že by klient měl v terapii pokračovat. Jiná situace nastává, když někdo chodí na terapii seberozvojově – může ji navštěvovat klidně celý život. Pokud má čas a terapeuta, nikdo mu v tom nebude bránit.

Řešení pro všechny to ale asi není?
V dnešní době vzniká i určité etické dilema. My terapeuti se nemůžeme naklonovat. Řešením také není přijímat co nejvíc klientů a mít deset lidí za den jen proto, že je krize v péči o duševní zdraví. To by vedlo k vyhoření terapeuta a nakonec by nepomohl nikomu. Musíme vědět, komu reálně pomáháme a jestli je terapie stále prospěšná.

Jak tedy postupujete v praxi?
Někdy otázku ukončení otevřu, když vidím, že došlo ke zlepšení. Nebo klient sám naznačí či přímo řekne, že by mu už stačilo chodit méně často. Pak se může frekvence snížit a nakonec se rozloučíme s tím, že kdyby bylo potřeba, klient se může kdykoliv ozvat. To je způsob pozvolného a laskavého ukončení, který respektuje navázaný vztah. Já osobně jsem většinu terapií ukončila proto, že jsem šla na mateřskou dovolenou (mám tři děti). Vždycky jsem se vrátila do práce, měla nové klienty a pak zase ukončovala. Někdy však přijde i klient sám a řekne, že mu to takto stačilo. A to je podle mě dobrý scénář.