Posttraumatickou poruchu i další poruchy osobnosti, které vyplývají z narušené základní vztahové vazby, lze léčit pomocí neurofeedbacku. Ten nabízí možnost, jak i dospělý mozek cíleně rozvíjet a trénovat.
Jako klinická ředitelka ústavní léčby pro těžce narušené adolescenty jsem pracovala s chlapcem, který – mimo jiné – podpálil svůj dětský domov, píše ve svém článku Sebern Fisher, psycholožka, která proslavila neurofeedbackovou léčbu traumatu. Jeho matka po sedm let trpěla poporodní depresí a otec coby alkoholik své ženě neuměl nabídnout pomoc ani se postarat o syna.
V ústavu nám všem bylo jasné, že jej matka miluje – a v rozumové rovině to věděl i on sám. Neprožíval to ale tak; přestože jej navštěvovala a nosila mu dárky, nepřipadala mu opravdová. Kvůli její dlouhé mentální absenci v období deprese mu chyběl internalizovaný model, ať už její nebo někoho jiného. Nekolébala jej naladěná na jeho potřeby, nezpívala mu tak, jak matky zpívají. Byla ztracená v depresi – neschopná pomoci svému dítěti vypěstovat nervové struktury a obvody, které potřeboval. Nebyla přítomná – pročež nebyl později přítomný ani on.
Přestože za sebou neměl zneužívání ani zjevné zanedbání péče, byl jedním z nejnebezpečnějších chovanců, které jsem kdy léčila. Neměl empatii ani svědomí a nechápal souvislosti příčin a následků. Po několika měsících v ústavu jeho matka požádala o propuštění – a ústav jej navzdory mým námitkám nechal jít.
Po dvou týdnech utekl z domova; krátce poté se nakazil HIV a snažil se infekci předat co největšímu množství dalších lidí. Tento chlapec netrpěl: chybělo mu „self“ nebo schopnost prožívat utrpení. Tou dobou ale neexistovaly prostředky, kterými bych jej mohla léčit. Ani já, ani jeho matka jsme pro něj neexistovaly – a bez terapeuta není terapie.
Když jsem roku 1996 objevila neurofeedback, chtěla jsem si děti, kterým jsme nepomohli, pozvat zpátky – a tento chlapec by byl prvním z nich. S neurofeedbackem bych měla naději, že bych zvládla přetvořit tu nejplastičtější oblast jeho mozku, pravý orbitofrontální kortex.
Protože jsem pro něj nebyla skutečná a protože měl narušené vnímání příčiny a následku, nebylo možné toho docílit mluvenou terapií ani modifikací chování. Po dostatečném (neurofeedbackovém) tréninku by ale bylo možné předpokládat, že by začal být schopný pociťovat empatii, svědomí a důvěru. Jeho nově aktivovaná pravá hemisféra a pravý orbitofronální kortex by se naučily potlačovat agresivní impulzy. Bohužel jsem možnost léčit jej znovu nikdy nedostala.
Neurony na správném místě
Orbitofrontální kortex je kousek mozkové kůry přímo nad očima (orbit – oční důlek; frontální – vpředu). Účastní se vědomí, motivace, zpracovávání emocí, morálního úsudku, schopnosti empatie – a hraje zásadní roli v sebeovládání. Úzce souvisí se vznikem závislostí a jeho poškození se projevuje například neschopností chápat sociální vztahy a disinhibovaným chováním – třeba neregulovanou sexualitou, kompulzivitou nebo nadáváním (činnost orbitofrontální kůry je abnormální například u pacientů s Tourettovým syndromem).
Podle zjednodušeného modelu emočního rozhodování zareaguje na libovolný podnět amygdala, která jej vyhodnotí z emocionálního hlediska a „doporučí“, jakým způsoben na něj zareagovat. Orbitofrontální kortex (OFC) následně takovou reakci „povolí“, nebo „vetuje“ – pokud k tomu má dostatečnou „autoritu“. Ta mu u traumatizovaných lidí chybí hned ze dvou důvodů.
- Trauma samo o sobě vede ke zvýšené citlivosti amygdaly na negativní podněty, takže amygdala může OFC snadněji „přebít“.
- Zároveň se OFC vyvíjí v průběhu celého dětství a mládí – a to v závislosti na poskytované péči a kvalitě „attachmentu“, vazby k nejbližším osobám v raném dětství.
V případě strádání v dětství tak dochází k nedostatečnému rozvoji orbitofrontálního kortexu. Vědci prokázali pomalejší růst jeho neuronů u mláďat osmáků degu, kterým odebrali jednoho z rodičů – a následně i u zanedbávaných dětí.
Nabízí se vysvětlení, že dítě k rozvoji sociálního chování, schopnosti sebeovládání a „správné“ reakce na odměny potřebuje rodiče (nebo jiné pečovatele), na které se může spolehnout, kteří mu dodají potřebné podněty a jistotu, že všechno je a bude v pořádku. Pokud takovou jistotu nemá, příslušné oblasti se psychicky ani neurologicky nerozvinou. Výsledkem je široká škála emocionálních, sociálních i kognitivních deficitů.
Ve druhé nebo třetí dekádě jsou ale dětské problémy dávno zahrané – a k psychiatrům a vězeňským kurátorům se dostávají pacienti s mnohačetnými diagnózami. Neschopnost navazovat smysluplné vztahy, disinhibice vedoucí k závislostem a násilí, antisociální chování.
Neurofeedback a jeho možnosti
Sebern Fisher proto léčí posttraumatickou poruchu – a další poruchy osobnosti a attachmentu, které chápe jako důsledek dřívějšího traumatu – neurofeedbackem. Pomocí EEG při terapii snímá činnost mozku pacienta, v tomto případě aktivitu amygdaly nebo OFC. Okamžité počítačové zpracování dat potom dává klientovi zprávu o tom, jakým způsobem jeho mozek v danou chvíli funguje, jestli se blíží „cílům“, které nastavil terapeut, nebo ne.
Klient se tak může učit svůj mozek aktivovat jiným, vhodnějším způsobem. Neví sice, jak přesně by měl zintenzivnit nebo utlumit činnost mozku v určité oblasti – ale pomocí okamžité zpětné vazby se to postupně učí, podobně jako nás přepadávání na jednu nebo druhou stranu nakonec naučí udržet rovnováhu na kole. Mozek je zároveň plastický a neustále se mění. Pokud taková terapie pravidelně pomáhá aktivovat určitou oblast – třeba orbitofrontální kůru, její neurony přirozeně rostou.
„Neurofeedbackový trénink v bodě označovaném jako FPO2 (těsně vedle kořene nosu, tedy v oblasti co nejblíž emočním okruhům propojeným s amygdalou) tiší strachem ovládaný mozek,“ píše Sebern Fisher na svém blogu. Podrobně takovou terapii popisuje v knize Neurofeedback in the Treatment of Developmental Trauma: Calming the Fear‑Driven Brain.
Proč se tak neléčí všichni traumatizovaní pacienti? Neurofeedback by zdaleka nesvědčil všem – pacientům ani terapeutům. Různí terapeuti a léčitelé hájí různá teoretická pojetí traumatu i jeho terapie.
Pacienti jsou odlišní a potřebují různou péči, takže všelék na trauma nikdo nevymyslel. Přiznává to i Sebern Fisher: „Neurofeedback toho nedocílí sám o sobě. Aby byl trénink efektivní, měl by být součástí terapeutického vztahu. Neurofeedback může utišit strach a pomoci člověku regulovat jeho afekt. Nemůže ale poskytnout někoho, ke komu lze přilnout; dítě potřebuje spojení s terapeutem, pečovateli v ústavním prostředí nebo nejlépe svými vlastními rodiči.“
V praxi se tak „všeléku“ nejvíc blíží kombinace více různých terapií a prostředků, které k traumatu přistupují z různých směrů: léčba, kterou propaguje klíčová osobnost současné psychologie traumatu Bessel van den Kolk a jíž se věnuje článek Jak se léčí trauma.
