U článků o zvládání vztahových konfliktů se objevují komentáře v tomto duchu: „My se vůbec nehádáme, za patnáct let ani jednou, máme krásný vztah…“ Podobně se vyjadřují mladí lidé, kteří nemají zkušenost s dlouhodobým vztahem a případná hádka je pro ně signál k rozchodu, znamení, že si s partnerem „nerozumí“. Co nad takovými větami napadá psychologa?

Poznámky z online rozhovoru s psychologem Tomášem Kvapilíkem zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová. Celé video naleznete na konci článku.

Pokud by něco podobného řekl klient v terapii, že se s partnerem nehádají, zajímalo by mě, proč to zmiňuje, v čem vnímá pnutí. Většinou se pak sdělení snažím přetavit do otázky, protože v otázce je energie něco zkoumat, zjistit, poznat. Například ve smyslu: Není na tom něco divného? Je to správně?

Nechytal bych se slova „nehádáme“ – nepřipadá mi až tak důležité, jestli se partneři hádají, nebo ne. Zajímalo by mě, jestli daný člověk zažil, že je na partnera naštvaný, jestli zná v partnerském vztahu hněv, vztek, podrážděnost. Pokud by řekl, že se za patnáct let na partnera ani jednou nenaštval, cítil bych nějaký háček.

Vycházím z hypotézy, že to vlastně není možné. Když se v jakémkoli vztahu setkají dva lidé, jsou odlišní. Nelze si myslet, že se s někým potkáme a na všem se shodneme. Nemusí to být hádka, ale každý dělá v životě svoje kroky, má své názory. Něco z toho, co druhý říká nebo dělá, mě dřív nebo později naštve.

Spíš než přímo hádky bych tedy zkoumal, jaké jsou v daném vztahu emoce, s hypotézou ověřit si, jestli mezi partnery nějaká část emocionality není odříznutá, nedovolená. Ze své praxe vím, že lidé do partnerských vztahů mnohdy už vstupují s přesvědčením, že tam něco nepatří nebo že vztah za každých okolností musí nějak vypadat.

Je možné i několik let žít bez konfliktů, ale znamená to, že v partnerském vztahu něco chybí. V něčem se to také vždy projevuje. Například v tom, že „všechno je fajn… ale jeden víkend v měsíci musím prostě vypadnout“. Nebo ve vztahu sice nejsou hádky, ale jeden z partnerů je často smutný, zamlklý, odmítá některé otázky otevírat a partneři se postupně odcizují.

Životní cyklus emocí

Vztek, jako každá emoce, má víc složek. Ta expresivní, kdy křičím nebo bouchám dveřmi, je jen jednou z nich. Vzteklé chování je až poslední sekvencí vzteku. Je úplně v pořádku nebýt vzteklý, nekřičet – když jsou oba partneři všímaví, dokážou reflektovat své prožívání a umí přistupovat ke sporům konstruktivně, umí si přiznat, že se neshodnou, a neshody řeší. Ale ta emoce tam byla o mnoho dřív.

Můžu zachytit, že mám nějakou emoci, že se ve mně něco spouští, například na základě toho, že zatnu zuby. Vlastně ještě ani nevím, že se neshodujeme, ale cítím, že se v mém těle něco děje. Sleduji tento pocit a uvědomím si, že mě druhý naštval třeba tím, že mi opakovaně skáče do řeči.

Nemusí dojít k tomu, že začnu na druhého křičet. Můžu to řešit jinak, klidně, kultivovaně – ale emoce byla přítomná, pomohla mi identifikovat konflikt, nenaplnění mých potřeb… Emoce mi signalizovala, že se něco děje. Pokud lidé dokážou svoje pocity identifikovat, přiznat si je a dát je nějakou formou také najevo, skutečně se nemusí „vztekat“ a neznamená to, že něco potlačují.

Emoce nás samy navádějí k tomu, co potřebujeme. Někdy je nezvládneme, ovládnou nás a propuknou v destruktivní podobě – ale to se děje většinou až mílové kroky poté, co se emoce objevila. Jde o to, jestli jsme dostatečně vnímaví, abychom emoci uměli zachytit a využít ji pro sebe.

Energie vedoucí k tomu, že o sebe dva lidé ve své odlišnosti třesknou, se může zadrhnout na více místech. Pokud neproudí volně, je zajímavé sledovat, kde se ztrácí.

• Může být odpojeno vnímání emocí – člověk není v kontaktu se svým prožíváním, neumí se nacítit na své potřeby.
• Nebo vztek cítí, ale nedovolí si ho prožít, dát ho najevo. Například proto, že se v minulosti naučil přizpůsobovat se, aby vyhověl ostatním. Pak psychoterapie spočívá v přetváření tohoto zažitého vzorce.

Lidé, kteří nálady druhých velmi citlivě vnímají, mnohdy mají zažito, že musí být stále ve střehu a předvídat, co se v ostatních děje, protože doma nebylo bezpečně. Naučili se číst prostředí, aby se ochránili. Toto chování bylo svého času užitečné, ale zároveň znamená, že se člověk vzdává naplnění své potřeby.

Jaké hádky jsou zdravé?

• Ty, které se drží v přítomnosti. Partneři řeší přítomný problém a neprosakuje jim do toho něco deset let starého (na to je dobré si vyhradit zvláštní čas a příležitost).
• Ty, které jsou bezpečné – bez vulgarismů, napadání, ponižování, tlačení do něčeho. Můžu říct cokoli, co potřebuju, a druhý to nebude shazovat, a můžu taky na cokoli říct stop a neodpovědět, nechat to na příště.
• Ty formy komunikace, u kterých má člověk pocit, že se hýbe. Pokud cítíme, že se u některého tématu nedokážeme pohnout z místa, je možné, že potřebuje víc času. Může pomoci mezitím si o problému promluvit s jiným blízkým člověkem a příště tak být v trochu jiné pozici.

Můžeme se učit projít konfliktem tak, aby to ani pro jednu stranu nebylo zraňující. Například naučit se svoje prožitky podávat formou já‑sdělení (já cítím, mě mrzí) místo obviňování druhého, útočení na něj (ty vždycky…), což konflikt eskaluje. Obtížnější bývá práce s vnitřními procesy, například zcitlivět se na vnímání svých hranic, aby člověk zaregistroval, když mu je někdo překračuje.

Jde také o rozlišení, kdy mám na konflikt kapacitu, kdy mohu téma otevřít – naučit se postřehnout, že se dostáváme do stavu, kdy už nejsme schopní konstruktivní komunikace, a včas si dát pauzu.

Někdo potřebuje posilovat svoji sebedůvěru a získávat podporu (zprvu vnější, od terapeuta), aby si dovolil říkat všechno a nebrzdil ho pocit studu, strach z odmítnutí… Postupně je možné pracovat nejen na vlastní sebedůvěře, ale také na partnerském vztahu, aby byl bezpečný.