Léto je doba, kdy cestovatelská horečka vrcholí. A tak by to mohla být i chvíle, kdy se nad tím vším trochu zamyslíme. Co od našich cest očekáváme? Co nám skutečně dávají? A vracíme se z nich rádi domů? Takové zamyšlení nám může pomoci nejen lépe naplánovat dovolenou, ale hlavně lépe porozumět té nejdůležitější cestě, na které jsme opravdu všichni. Cestě, která má svůj začátek i konec a měla by mít svůj smysl i cíl. Cestě životem.

Možná bychom mohli s trochou nadsázky říct, že jak žijeme, tak i cestujeme – a naopak. Manažer, který žije hektickým způsobem života, chce často i z pár dnů dovolené vytěžit co nejvíc. Muž, kterému dny jednotvárně plynou v klidu maloměsta, si vybere dovolenou na rybách. Rady odborníků na tělo i na duši, že je dobré činnosti střídat a vyvážit, často zůstávají nevyslyšeny a vlastně je to celkem pochopitelné. Svůj volný čas chceme prožít tak, jak je nám to nejpřirozenější. A tak naše cesty mohou hodně prozradit o nás samých:

• Upřednostňujete výkon, nebo vztah?
• Jste sami ochotni něco pro své sny udělat, nebo čekáte, až to někdo jiný udělá za vás?
• Jste na druhou stranu schopni občas se přizpůsobit, nebo musí být vše podle vašeho?
• Klouzáte raději po povrchu, nebo se snažíte jít do hloubky?
• Utíkáte sami před sebou, nebo se se sebou chcete setkat?
• Jaký je váš cíl?

Důvodů, proč se vydáváme na cesty, může být opravdu hodně a často nevycházejí z nějaké hlubokomyslné úvahy. Je například překvapivě mnoho lidí, kteří cestují jen proto, že se to od nich očekává. Je to součást životního stylu skupiny, ke které chtějí patřit, snaží se udělat radost partnerovi nebo dětem. I to jsou ale legitimní důvody, proč se na cestu vydat. Někdy nemusí být ani tak důležité, na jaká místa se vypravíme, co nového poznáme, ale čas, který strávíme s někým blízkým.

Bohužel tento způsob volí nejčastěji ti, jejichž životním postojem je snaha všem se zavděčit, nevybočovat, nedostat se do konfliktu. Role oběti ale v konečném důsledku nepřinese pocit uspokojení ani jim, ani okolí. Maminka, která neustále vyzařuje přesvědčení „vždyť to všechno dělám jen kvůli vám“, vzbuzuje ve svých blízkých spíš vztek než vděk. Na ten většinou čeká marně.

Někam ven

Další důvod, který se pro cestování nabízí, je prostě odpočinek. Odjet (někdy doslova utéct) z každodenního stereotypu. Být na jiném místě, jíst jiná jídla, zapomenout na všechny starosti a problémy každodennosti. K takovému ryze odpočinkovému cestování si samozřejmě vybíráme místa, která jsou naší duši blízká. Někdo vyhledává samotu a ticho, jiný touží po ruchu velkoměsta a další hledá něco mezi tím. Jednoho to láká do hor, jiného k vodě. Může se tedy zdát, že si vybere každý.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy nejedeme sami a náš spolucestující má o způsobu odpočinku zcela jiné představy. I v tomto případě je nezbytné si ještě doma ujasnit, co od cesty kdo očekává, jak by to šlo sladit, a pokud už na nějaký kompromis přistoupíme, je třeba to mít na paměti a respektovat to. Užít si své a nevyčítat protějšku jeho aktivity, které jsou pro nás nezajímavé. Taková typická rodinná dovolená se pak stává dokonalým obrazem právě našeho každodenního života.

Jaké má kdo v rodině místo? Opravdu rozhodují rodiče, nebo vládnou děti? Má každý svůj prostor? Jsme schopni si dohodnout nějaká pravidla a dodržovat je? To jsou jen některá témata, která během pár dní, kdy jsme nuceni být spolu mnohem intenzivněji než jindy, mohou vyplynout na povrch. Měli bychom se jim věnovat a nezametat je pod koberec s tím, že jde jen o pár dnů. Ve skutečnosti jde o náš život – a před ním neutečeme.

Krajina duše

Touha po poznání se s cestováním pojí tak nějak automaticky, i když jsme si ukázali, že to tak mnohdy být nemusí. Touha po poznání se totiž úzce váže k životnímu období, kterým procházíme, stejně jako k našim zájmům a prioritám, které se časem proměňují. Mladý člověk dobývá svět, snaží se ho uchopit a zařadit se do něj. Sbírá zkušenosti, ke kterým se bude moci časem vracet. Poznává nové lidi, baví se. V další fázi života začínáme budovat blízké vztahy, zakládáme rodinu a téma poznávání světa ustupuje do pozadí.

A pak přichází Jungova „druhá polovina života“. Čas, který nás vybízí k zastavení, zpomalení, tichu. K pečlivějšímu promýšlení toho, čemu tuhle fázi života věnujeme, co je pro nás to nejdůležitější, nejhodnotnější. A právě v tomto období můžeme k cestování přistoupit jako k opravdu vědomé možnosti něco nového se naučit nejen o světě jako takovém, ale i o sobě a o tom, jak se ke světu vztahuji já. Prozkoumávat krajiny vnější i vnitřní. Vydat se do míst, kde se můžeme přiblížit své duši. Na takové cesty nepotřebujeme perfektní fyzickou kondici ani spoustu peněz. Potřebujeme na ni čas, klid, touhu a umění žasnout.

Mnoho lidí je dnes pracovně aktivních do vysokého věku, důchodci často tvoří nejpočetnější klientelu poznávacích zájezdů. Takoví vášniví cestovatelé se snaží za pár dní obejít všechny památky, muzea a turistické atrakce, které dané místo nabízí. Tak jako někdo sbírá známky, někdo sbírá zážitky tohoto druhu. Na tom určitě není nic špatného, ale počet projetých zemí z nikoho kvalitnějšího člověka neudělá.

Na cestě životem bychom se měli nakonec učit hlavně laskavosti, zodpovědnosti, mezilidským vztahům. A to můžeme skutečně kdekoli a kdykoli. Čím dříve začneme krajinu své duše objevovat, tím lépe budeme vědět, jaké prožitky v sobě nesou skutečnou radost. Můžou to být cesty za uměním do výstavních síní, na koncert či do divadla. Cesty do přírody, tam, kam nám síly dovolí. Může to být pohled na Kantovo „hvězdné nebe nad námi“. A může to být také předáváním našich zkušeností druhým. Vlastním životem, příkladem.

Umění být

Život na cestě a život v naší každodennosti je pořád náš život. Možná má každý trochu jinou příchuť, ale jsme to pořád my a náš příběh. Pokud se snažíme na našich cestách utíkat před problémy, na dlouho stejně většinou neutečeme. A pokud se náš každodenní život snažíme jen nějak „přežít“ ve vidině dovolené, která nás čeká za několik měsíců, je dobré se nad tím přinejmenším zamyslet.

Neleží opravdu to vytoužené štěstí u našeho prahu? Není v naší moci ho přivést i do našeho každodenního života? Jistě si nepřivezeme moře ani velehory, ale prožitek klidu, krásy, pobývání s lidmi, které máme rádi, můžeme určitě zažívat mnohem častěji. Někdy stačí jen se trochu přemoci a udělat z naší všednodennosti malý krok. Jít do přírody, uspořádat piknik u rybníka, fotografovat západ slunce nad vlastním domem, zastavit se, být.

Teprve když si umíme vychutnat život doma, můžeme si užít i čas na cestě za vším výjimečným. Pak můžeme poznávat, odpočívat, nechat se okouzlit beze strachu, že za přesně vymezenou dobu vše hezké skončí a my se budeme muset vrátit domů. Vždyť právě umění vrátit se domů může být tím největším uměním života.