Těžké časy jsou součástí života a nikdo z nás jím neprojde, aniž by zažil chvíle smutku, truchlení, zoufalství a beznaděje. Ať už se jedná o traumatickou ztrátu, vážnou nemoc, rodinný konflikt, finanční útlum nebo karanténu, někdy nám život do cesty položí pořádný oříšek, shodí nás ze sedla. Rozlousknout problém a vyšvihnout se zpátky je věc odolnosti.
Existují stále méně a více účinné způsoby, jak přistupovat k nezdarům. Když přijdou náročné časy, záleží na našem přístupu k činnosti více než kdy předtím. Ačkoli se mnozí z nás uchylují k otupení alkoholem, nakupováním, technologiemi či sociálními sítěmi, většinou dokážeme celkem dobře rozeznat, jaké jsou limity neproduktivních nástrojů zvládání těžkostí.
Kam jinam než k závislostem a „provinilým potěšením“ (guilty pleasure) se ještě můžeme obrátit, když potřebujeme tváří v tvář utrpení najít mír a útěchu? Když jsme v úzkých, můžeme se uchýlit ke svým potřebám – a zkusit je vnímat trochu jinak než dosud.
Netflix potřeb
Každý si zřejmě snadno vybaví Maslowovu pyramidu potřeb, která je v současnosti vtipně rozšiřována wi‑fi a napájením. Všichni víme, jaké to je, když nejsou naplněny naše základní potřeby. Pokud systematicky ochuzujeme například své tělo, bude to mít v dlouhodobém horizontu škodlivé dopady.
Nyní si zkuste představit Netflix potřeb. Všechny vaše potřeby blízkosti, ocenění, bezpečí, respektu, tvořivosti se před vámi rozprostírají a stačí si jen vybrat, kterou potřebu právě naplníte. Líbí se vám představa? Mně taky! Potřeby bohužel nefungují na ovladač; ostatně ani Maslow pyramidu potřeb ve svých textech výslovně neuváděl. To však neznamená, že by nám koncept lidských potřeb do dnešní rozbouřené doby neměl co nabídnout.
Maslow zmiňoval, že seberealizace nestačí. To, co je dobré pro každého z nás, nelze chápat izolovaně. Je třeba se dovolávat dobra ostatních lidí, stejně jako se dovoláváme dobra pro sebe. Život není videohra. Nepostupujeme úrovní za úrovní, nepřekonáváme stále obtížnější překážky, opakovaně neumíráme a nerodíme se.
Většina lidí je ve všech svých základních potřebách současně částečně uspokojena a částečně neuspokojena. Maslow trval na tom, že jakékoliv chování má tendenci být určováno několika nebo všemi základními potřebami současně, nikoli pouze jednou z nich, a že každý z nás se může kdykoliv vrátit do určitého stavu mysli v závislosti na deprivaci potřeby. Jedná se tedy o určitý proces.
Dynamiku svých potřeb jistě zažíváme každý den. Troufám si říct, že o to víc, když se brodíme bouří nejistoty. Scott Kaufman ve své knize Transcend: The New Science of Self‑Actualization uvádí, že pyramida ze šedesátých let vyprávěla příběh, který Maslow nikdy vyprávět nechtěl: příběh úspěchu, zvládání úrovně po úrovni, dokud nevyhrajete hru života.
To je chybné pojetí seberealizace, jak ji pojímali humanističtí psychologové. Lidský stav není soutěž – je to zážitek. Život není trasa na vrchol, ale cesta, která vede přes obrovský modrý oceán, plný nových příležitostí ke smyslu a objevování, ale také nebezpečí a nejistot. V tomto bouřlivém prostředí je těžkopádná pyramida k ničemu. Proto Kaufman přichází s funkčnější metaforou: plachetnicí.
Dobrodružství života mohou být vášnivá, vzrušující, poklidná, chaotická, ale také děsivá, podobně jako současná plavba koronavirem. Příznačné pro životní dobrodružství i plavbu je, že jsou málokdy jasné. A už vůbec nemusí být podle našich představ: proto zde máme loď, která nás chrání před vlnami a také před vyčerpáním veškeré naší energie ve snaze udržet se nad hladinou.
Čím větší loď, čím odolnější jsme, tím více vydržíme. Proto i v současnosti pozorujeme, že každý z nás aktuální situaci zvládá jinak obstojně. Pyramida podobně jako pevnost je nezbytným základem pro naši potřebu bezpečí, prožití silného spojení s ostatními a pocit úcty a způsobilosti. Přesně takové potřeby si naplňujeme při překonávání bouře.
Mít ukotvenou, zabezpečenou loď ale pro skutečný životní pohyb nestačí. Od toho máme plachtu. Bez plachty jsme sice chráněni před vodou, ale odkázáni setrvat na místě nebo se nechat bezmocně smýkat okolnostmi. Čím větší plachta, tím více větru zachytíme a díky tomu i více prozkoumáme momentální prostředí a lépe se mu přizpůsobíme.
Nová metafora loďky tak rozděluje potřeby do dvou částí:
- bezpečí, které zahrnuje bezpečí fyzické, připoutání/napojení a sebehodnotu
- růst, který zahrnuje probádání, lásku, účel
Na špici se pak jako vlajka tyčí transcendence, přesah.
Friedrich Nietzsche píše, že náš život, to, jak se k němu postavíme, stejně jako uspokojení potřeb, je jen na nás: Nikdo vám nemůže postavit most, na kterém vy a jen vy musíte překročit řeku života. Může existovat nespočet stezek a mostů a polobohů, kteří by vás rádi přenesli; ale pouze za cenu zástavy a vzdání se. Na světě existuje jedna cesta, po které nemůže chodit nikdo kromě vás. Kam to vede? Neptejte se, jděte!
Podobně jako Martin Buber, který nepřijímal předurčenost: Jak žijeme, rosteme a naše přesvědčení se mění. Musí se změnit. Takže si myslím, že bychom měli žít s tímto neustálým objevem. Měli bychom být otevřeni tomuto dobrodružství ve zvýšeném povědomí o životě. Měli bychom vsadit celou naši existenci na naši ochotu zkoumat a zažít.
Metafora lodi nás tak přivádí k proměnlivosti a nutnosti reagovat na věci, které nám přicházejí do cesty. Někteří z nás nemají dost vnitřních zdrojů bouři ustát samostatně a neztroskotat. Naštěstí jsou zde lidé, jejichž profese a každodenní pracovní náplň je prodchnuta smyslem. A každý z nás může učinit v dnešní době něco navíc, něco, čím se alespoň na chvíli zabalíme do deky smyslu.
Spokojený člověk
Je to opravdu jednoduché. Pokud jsou naplněny naše základní potřeby, cítíme se dobře. Zažíváme pozitivní pocity: radost, spokojenost, hrdost. Asi znáte ten pocit, kdy po dlouhé době znovu uvidíte důležitou osobu. Právě v tom okamžiku naplníte svoji potřebu připoutání/napojení. Stejně tak nejspíš znáte uspokojení z cestování, kdy se cítíte daleko, nezávislí a svobodní. Tam sklízí zasloužené uspokojení vaše potřeba objevovat.
Ať k potřebám přistupujeme jako k pyramidě, lodi nebo Netflixu, vždy platí, že své potřeby nemůžeme naplňovat neustále a optimálně. V určitých situacích a životních fázích (například po přestěhování do nového města nebo po rozchodu) mohou i základní potřeby dočasně strádat. Obvykle můžeme včas vytvořit podmínky nezbytné k tomu, abychom se vrátili do normálu a uspokojili všechny potřeby, které máme – například hledáním nových přátel nebo oslovením těch starých.
Tyto těžké fáze jsou zásadní pro intenzivnější osobní růst a učení. Navíc v těchto okamžicích získáváme důvěru v sebe sama a ve své schopnosti zvládat výzvy, které nás dříve či později čekají.
Prvním krokem k naplnění je porozumět svým potřebám. Sebepoznání a identifikace našich potřeb jsou nezbytné, abychom mohli opět zažívat pohodu. Emoce a pocity nám dávají důležitou nápovědu. Jak na to?
- Uvědomte si, ve kterých situacích se cítíte obzvláště spokojeni nebo v klidu. Mezi blízkými přáteli? Když dosáhnete něčeho, co je pro vás důležité? Když se uvelebíte v posteli s knihou?
- Přemýšlejte, o jakou potřebu se v těchto situacích jedná.
To jde oběma způsoby. Pokud rozpoznáte negativní pocity, můžete si také položit otázku, která potřeba může být „neukojená“. Deník nálad může být nápomocen ve snaze vysledovat původ těchto vzorců.
V životě každého z nás někdy prší. A i když nemůžeme kontrolovat, jak prší, můžeme se rozhodnout, jestli zmokneme, nebo vytáhneme deštník. To platí ať už se potýkáme s lékařskou diagnózou, rozvodem, ztrátou zaměstnání, s dospíváním, či karanténou.
I když to na první pohled nemusí být patrné, můžeme na zkušenosti najít něco pozitivního: třeba zjistit, jak na své potřeby. Můžeme se emocionálně vypnout a zatuhnout, nebo můžeme pomyslným emocionálním betonem pozorně míchat a postupně díky tomu vyrůst.
