Naděje v praxi

Když mytická Pandora otevřela svoji pověstnou skříňku, vyvanuly do světa nemoci, neštěstí, svízele a strasti. Poděšená tím, co způsobila, chtěla skříňku zase rychle zavřít, když uslyšela tichý, slabý hlásek ze samotného dna: „Ještě jsem tu já, nezavírej mě tady.“ Ten hlas patřil naději. Snad i naše zkušenost je taková, že na dně všech strastí je vždy také naděje – i když její tichý hlas třeba hned nezaslechneme. Máme tak svoji představu, čím naděje je. Pro mne někdy byla kotvou, která mi umožnila pevně stát na nevlídném místě, a jindy kotvou, která mi nedovolila se z místa hnout. I naděje má dvě stránky a jednu z nich stinnou.