Nechávám tě v sobě znít

Dojetí, husina, pobavení, slza na krajíčku, údiv, chvění v břiše… nejrůznější tělesné i emoční projevy toho, co se podobá stavu, kdy vibrace jednoho nástroje způsobí souznění s jiným nástrojem. Zvuk zesílí a vzniká bohatší zážitek. Rezonance se ještě umocňuje, když si hudebníci navzájem pozorně naslouchají a přizpůsobují svou hru tak, aby ladila s tóny nástrojů kolem nich. Co jiného je rozhovor, kdy opravdu nasloucháme? A jak nás rozechvívá svět, ve kterém žijeme?

Zeptala jsem se svých blízkých, co naposledy rozeznělo je. Jedna kamarádka mi svěřila zděšení a úzkost z náhlého uvědomění, že křičí na děti (fyzická nevolnost). Jindy cítí velkou vděčnost za to, že je má (vlna dojetí). Druhá popsala vděk a údiv nad tím, jak funguje tolik věcí kolem nás a co všechno máme, že někdo vysadil kytky na kruhový objezd (záchvaty vděčnosti), a zároveň paniku z možnosti záhuby lidstva.

Některé události, slova či setkání námi zatřesou, zamávají, máme pocit, že nám poskočilo srdce, ať už radostí, nebo bolestí. Zůstávají po nějakou dobu v těle, jako by si hledaly koutek, kde ještě zavibrovat, než utichnou. Rozezněním našeho vnitřního rezonančního ústrojí vznikne pohyb, jako by zazněl kovový zvoneček, jindy možná bubny, někdy spadne pomyslný kámen.

A tělo dál reaguje. Sevře se hruď, krk. Ramena se napnou. Nebo se nemůžeme přestat usmívat, smějeme se nahlas, křičíme radostí. Emoční rezonanci způsobí slova, dotek, zážitek, hlas, někdy prostá vzpomínka, jindy ticho. Taková síla, takové propojení. Není třeba nad nimi přemýšlet, jsou vlněním s okamžitým efektem: teď. Hned to vím, jako když náhle zazvoní zvonek nebo budík. Vstávat, je čas na přítomnost.

Přítomnost (pro) druhého

Stále častěji docházím k závěru, že dovolit si vnímat své rezonance je nejlepší způsob, jak zůstat autentický a jak to na nás i druzí poznají. Zcela vědomě s tím pracuji během konzultací. Pokud jsem unavená, musím se vrátit k této podstatě. Když se mnou nic nehýbe, nevadí, čekám. Věřím, že jsem zodpovědná právě a hlavně za svou plnou přítomnost, vědomí svých vlastních rezonancí a za to, co s nimi udělám.

Když se necháme vyjádřením druhého člověka rozhýbat a dovolíme si procítit dojem, jaký na nás jeho slova a vůbec jeho přítomnost dělají, naplňujeme podstatu dialogu jako takového. Alespoň to tvrdí psycholog Harry Goolishian a spojuje tento prvek také s etikou dialogu: zapomenout na diskuzi, co je správné, ale dávat poctivě najevo, co námi hýbe, a vnímat, co kdo potřebuje.

Mám ráda tento pohled na terapii, protože mě dokáže vyvést z občasných pochyb, když se nechám svést na cestu hledání řešení zamotaných koleček, která vypadají bezvýchodně. Vrať se k podstatě: nech se ovlivnit, připomíná mi. A mám také ráda tento pohled na vztahy a život, protože z hovoru mezi regály v samoobsluze mohu během chvilky udělat hovor opravdový. Nechat se oslovit.

Darujte předplatné

Koupit

Jak zastavujeme své rezonance

Hledala jsem spojitosti se světem psychologie a výzkumu a narazila na Sarah Peyton, jejíž práci jsem dosud podrobněji neznala. Vychází z výzkumů interpersonální neurobiologie Daniela Siegela a afektivní neurovědy Jaaka Pankseppa. Jejich výsledky ukazují, že pokud člověk (nebo i zvíře) nezastaví vibraci emoce, kterou právě prochází, dokáže rezonovat s druhou bytostí podobným způsobem a přinést jí tím útěchu.

Jak a proč brzdíme své vlastní rezonance – k sobě i ke druhým? Sarah Peyton hovoří o stavu přesunutí se do levé hemisféry: nemáme kapacitu procházet emocí a snést dané vnitřní vibrace, jež přináší, a proto se uchylujeme k racionálnímu uvažování, radám, reaktivitě nebo dalším obranným mechanismům. To se děje například ve stavu reálného nebo vnímaného ohrožení, často vlivem traumatu.

Naši schopnost nechat se zasáhnout a ovlivnit někdy oslabuje i přílišná snaha vše „nastudovat“, ovládnout myslí, vytvořit metodu. Často myslím na příběh o klientovi, který na nedávné konferenci vyprávěl Anders Lindseth. Ten člověk hledal pomoc a potkal u střediska pro podporu duševního zdraví jednoho pracovníka. Zeptal se ho: „Jste studovaný?“ On odpověděl popravdě, že ne. A klient na to: „Dobře, takže spolu můžeme mluvit.“

Líbí se mi, že Sarah Peyton u každé zmínky o rezonancích bere v potaz i naše vlastní. Rozpoznat, že jsme je zastavili, můžeme třeba tehdy, když rychle vyměníme smutek za vztek. Odborníkům doporučuje, aby si dobře všímali, kdy nemohou zůstat v plnosti prožívané emoce, ať už klientovy, nebo svojí vlastní. Myslím, že nejen pro odborníky může být zajímavé pozorovat, kdy raději vystupujeme z kontaktu, aby nás vlna emoce, kterou nechceme cítit, nezaplavila.

Když jsme rezonance schopni, dokážeme druhému (nebo sami sobě) dodat vřelost, která je tak důležitá pro zklidnění nervového systému například ve stavu ztráty, traumatu či stresu. Díky neuroplasticitě mozku můžeme svou kapacitu pro vřelost k sobě i druhým během života navyšovat. Musím říct, že při poslouchání této části přednášky se mi sevřelo hrdlo a vlily se mi slzy do očí. Tolik naděje… Zůstávám chvíli se svou emocí, nechám ji doznít a vracím se ke psaní.

Ne nadarmo máme tolik obrazných výrazů, které se týkají těla a jeho částí, spojených s možnostmi vyjádřit, co se nám zrovna děje. Tělo nabízí neskutečné bohatství podnětů. Pokud rezonujeme, pracuje naše pravá hemisféra. Máme kapacitu popsat své emoce a porozumět jim. V levé hemisféře jsou emoce spíše jen takovými nepříjemnostmi. Když nás něco bolí, řekneme si: to nechci, ale tělo nebylo vyslyšeno, nedovolili jsme si plně projít skrz emoci.

Ke změně může dojít právě díky neuroplasticitě. Potřebujeme se při tom cítit v bezpečí. Jen tehdy jsme schopni plně rezonovat s druhými, mohou se tvořit nové spoje, máme přístup k dění ve svém těle. Podle Sarah Peyton je trauma v širším pojetí stav, kdy jsme zůstali bez porozumění (tedy rezonance) s druhými. Dokládá to příběhem navrátilců z války, kteří vykazovali rozdílné úrovně posttraumatické stresové poruchy, pokud nebyli ve své rodné vesnici přijati.

Ať už pojmeme tyto teorie vědecky levou hemisférou, nebo je na sebe necháme působit a zkusíme své rezonance „nacítit“, užitek se dostaví každopádně: zvědomíme si, jak na tom jsme, kolik si jich dovolíme, s kým je sdílíme, jak na ně naše okolí obvykle reaguje. A také jak my sami můžeme nebo nemůžeme v různých obdobích života dovolit sami sobě rezonovat a dopřát si nebo vyhledat vstřícnost, útěchu, laskavost a naději.