Zařekla jsem se: od zítřka nekřičím na děti. Nebudu protivná na manžela. Všechno změním. Ráno mě budí zoufalý křik. Vstávám k mladšímu z dětí, které svým křikem budí staršího sourozence. Ten rozmrzele kňourá, že chce snídani. „Říkala jsi, že ode dneška budeš klidná. Zhluboka dýchej,“ uklidňuji sama sebe a v hlavě počítám do deseti, do dvaceti… do sta. Netuším, jak se to stalo – mladší se po mně sápe, starší hodil o zem talířem a ten se rozbíjí. Najednou ječí jak smyslů zbavení oba. Kdybych byla postavička z animovaného filmu, bylo by vidět, jak mi z uší vychází pára a v očích žhnou plameny. Uvnitř mého těla všechno vře. Slyším sama sebe, jak na ně zase křičím. Necelá hodina po probuzení a už řvu, rozdávám příkazy a zákazy. Ještě se slepenýma očima přichází manžel, který se se zívnutím ptá, co se zase děje, že se ani pořádně nevyspal. Vztekle mu odseknu, že já jsem nespala už čtyři roky, a odcházím se zabouchnout do koupelny, kde se znovu snažím počítat minimálně do milionu. Zase jsem za tu vzteklou a zlou a nesnáším to.