Vzpomínám na explozi štěstí, když jsem za minulého režimu sehnala vložky nebo toaletní papír. Při pohledu na nepřebernou nabídku v supermarketech už necítím nic a srovnatelný ohňostroj emocí ze mě dnes vykřešou možná boty (sehnat něco hezkého ve velikosti 43 chce taky hodně štěstí). Většina z nás zkrátka žije v pohodlí a dostatku. Příroda nejspíš s takovou variantou vývoje nepočítala – místo permanentní radosti totiž stále častěji nadáváme a počet lidí trpících závislostmi a duševními poruchami roste. Díky vědě už víme, co za tím stojí, a můžeme se civilizačním pastem vyhnout.
Hormon štěstí nás pohání, abychom usilovali o odměnu, třeba o sex nebo o jídlo. Geneticky upravené myši, jejichž mozky dopamin neprodukují, umírají hladem, přestože mají potravu na dosah. Prostě jim chybí potřebná motivace, aby se krmily. My lidé ovšem stále častěji narážíme na odvrácenou tvář důležitého neurotransmiteru, který objevil švédský neurobiolog Arvid Carlsson v roce 1957.