Nejistí muži

Je docela možné, že cítíme‑li se zrovna v životě nejistě a ztraceně, je to… v pořádku. Třeba nepotřebujeme, abychom byli silnější ani zralejší. A určitě nepotřebujeme, aby nám o tom, co potřebujeme, začal vyprávět někdo jiný.

Americký misionář John Allen Chau byl mladý muž, který se rozhodl v roce 2018 zvěstovat pravdu boží izolovanému kmenu Sentinelců. Zaplatil za to životem, když jej příslušníci kmene po vylodění na svém ostrově v indických Andamanech zabili.

Tomuto příběhu (byl o něm natočen film Misionář) jde rozumět různými způsoby a lze jej také různě vyprávět – jako příběh o vášnivé víře, o člověku, který riskoval svůj život pro duchovní spásu druhých, o strachu primitivních lidí před neznámým… Historie křesťanského misionářství je ale také příběhem o nadřazenosti, o touze „obrátit“ nevědomé děti, divochy k dospělému modernímu poznání. O nerespektu k jinému vidění světa.

Misionáři se často stávali členy kmenů, učili se jejich jazyk, jejich zvyky – ale nikoli proto, aby těmto lidem doopravdy porozuměli. Jen aby našli dobrý způsob, jak dosáhnout toho, co sami chtěli. Osud Johna Allena Chaua byl podobný mnoha jiným v lidské historii, častěji se ale stával pravý opak, kdy misionáři přinesli smrt původním obyvatelům skrze nemoci. A zkázu pro jejich vlastní prožívání a rozumění světu, pro jejich vlastní cesty.

Takto popsané misionářství se netýká jen křesťanství nebo víry. Týká se i psychologie, psychoterapie, takzvaného „osobního rozvoje“ – tedy oborů, které se také nějakým způsobem zabývají duší a dotýkají se jí.

Nejistota mladých mužů

Různými způsoby můžeme vyprávět i příběh libovolného osmnáctiletého kluka, kterému se přes jeho hlad po lásce nedaří najít přítelkyni. Má pocit, že se holkám nelíbí, že o něj nemají zájem. Má o sobě mnoho, mnoho pochyb. Je zraněný, nejistý, nemá představu o své budoucnosti a svém místě na světě, a pokud ano, určitě ne dobrou.

Může to být příběh o rozhodnutí k velkému kroku: stát se mužem s velkým M, odpojit se od svých pocitů, které jej činí slabým a zranitelným, mít život a vztahy pevně ve svých rukách… Stačí dozvědět se pravdu o tom, co znamená být mužem. Tato pravda je jasná, pro každého stejná, prodchnutá tradicí a starým světem, kdy věci byly ještě v pořádku.

Nabízí se ale i jiný pohled – že to, co ten kluk zažívá, je možná obyčejná lidská zkušenost, kterou se dá prostě projít, posbírat pár zranění na srdci, více nebo méně si ho pak obrnit (anebo vůbec ne) a jít dál životem k dalším obdobím nejistot. V tomto příběhu zkušenost nevolá po výkonu, zlepšení sama sebe, odolnosti. Vlastně nevolá po ničem jiném než po upřímném prožití.

V prvním případě se záhy setkáme s různými misionáři, kteří nám zvěstují pravdu o tom, jak se má muž cítit, co má dělat, jak se má vztahovat k druhým. Po cestě na moři, kde překonají různá nebezpečenství, s příběhem o svém hrdinství a šlechetných motivech připlouvají misionáři k břehům nového, neprobádaného ostrova – s knihou pravdy v ruce.

Jedním z takových velmi vlivných misionářů je například psycholog Jordan Peterson, kanadský ideologický guru, který neváhá přijít do vnitřního světa nejistého mladého muže a říct mu přesně, co je potřeba. Ano, položí mu pár hlubokých otázek, naučí se jeho jazyk, získá si jeho důvěru…, ale ne proto, aby poznal jeho unikátní vnitřní krajinu. Jen kvůli tomu, aby do ní správně zasadil semínka své pravdy.

Nejistota, zranitelnost, citlivost… to všechno jsou slabosti, které nás brzdí v tom být pravým mužem. Modlami jsou síla, produktivita, výkonnost, úspěch. Jenom pro ně obětujeme své vlastní světy, které pro nás přestanou mít váhu. Všechno je lekce a příležitost k růstu – přece.

Když Peterson praví, že přirozeností člověka je slézat hory (a když na jednu vylezu, musím jít slézt další, vyšší), nasloucháme příběhu o odhodlání k nekonečnému růstu, celoživotnímu osobnímu rozvoji. I filozof Martin Heidegger tvrdí, že bytí je pohyb – člověk nemůže stát, neměnit se. Problematické ovšem je, když tento pohyb začíná být pohybem nikoli k sobě a své autenticitě, ale od sebe, k ideálům diktovaným vnějším světem a vnějšími autoritami. Tolik vzývaná produktivita, výkonovost, time management jsou pak jenom prostředky k zaplnění prázdna, které v sobě chováme.

Darujte předplatné

Koupit

Jestliže pak našemu mladému muži, kterému vztahový život zatím nevychází tak, jak by si přál, imponují lidé jako Andrew Tate nebo Filip Turek, tedy siláčtí muži s velmi chudým vnitřním světem, nejde o řešení jeho nejistot skrze růst ke své celistvosti, ale o vyhnutí se sobě samému. Kdo z nás by v existenciálně těžkých situacích netoužil po jednoduché, jasné pravdě.

Manosféra a ideál necítícího, silného muže, který se nezavazuje, tuto pravdu nabízí. Je to pravda poměrně psychopatická, z nějakého důvodu je však přijatelná snáze, než když řekneme: „To, co prožíváte, je v pořádku. Ano, bolí to, ale z dobrého důvodu. Řešení neznám, ale to nikdo. Možná proto, že nejde o to najít řešení.“

Jsme tu jako pasažéři

Americký spisovatel Cormac McCarthy napsal zvláštní, někdy odpudivou, jindy krásnou knihu Pasažér v diptychu s neméně bohatou Stella Maris. Je to kniha, jejíž děj se těžko popisuje, zcela jistě ale mnohé říká o tom, jak složitá a hlavně nepoznatelná je pro nás realita. Svět a jeho významy jsou všechno, jenom ne jasné a přehledné.

A právě pochybovat o našem osobním i společenském vnímání reality (jak v sociálním, tak senzorickém smyslu) je potřeba, chceme‑li porozumět druhému člověku: tedy nebýt misionářem a nezjevovat mu naši pravdu o jeho utrpení.

Abychom mohli cokoliv dobrého udělat pro člověka s něčím, čemu říkáme psychóza, deprese nebo prostě zaseknutí, prokrastinace a podobně, je dobré si uvědomit, že to vše jsou pouze slova, která něco označují, aby to mohlo být nějak uchopeno. Jsou to symboly, obaly pravd – nic víc. Což platí pro mnohem více věcí, než jsme často ochotní přijmout, abychom se nevystavili hluboké nejistotě.

Cestou ke spolubytí s naším osmnáctiletým osamělým mužem tedy není zneužívat ho a obracet jeho prožívání k projektu nekonečného osobního růstu, ale jistě ani je zlehčovat. V tu chvíli totiž možná prožívá něco, co je ve své jedinečnosti i velmi lidské a univerzální.

Martin Buber v knize Problém člověka píše: Život se neuskutečňuje tak, že hraji sám se sebou záhadnou stolní hru, nýbrž tak, že jsem postaven před přítomnost bytí, s nímž jsem si nedomluvil pravidla hry a s nímž se domluvit nedají. Přítomnost bytí, před kterou jsem postaven, mění svou podobu, svůj jev, své zjevení, je jiná než já, často děsivě jiná, a jiná, než jakou jsem očekával, často děsivě jiná. Postavím‑li se jim, zabývám‑li se jimi, setkám‑li se s nimi skutečně, tj. s pravdou celé mé bytosti, pak, a jen pak, jsem „autenticky“ tu.

Bolest lidí, kteří mají pocit, že jsou v tomto světě ztracení, že sem nepatří a není zde pro ně místo, není důkazem jejich slabé vůle nebo neschopnosti se přizpůsobit realitě. Oni pojmenovávají něco, co je hluboce reálné. Kultura, systémy a instituce jsou lidské výtvory, které nemohou fungovat a nefungují pro všechny. Ale s ne‑lidskými výtvory je to stejně tak. Svět se nás neptá, jestli se nám na něm líbí. Jsme do něj vrženi, aniž bychom si jej předtím mohli vyzkoušet a říct, jestli na něj chceme, nebo ne.

V tomto jsme tedy, vypůjčím‑li si název McCarthyho knihy, pasažéři. V některých oblastech života, v některých jeho obdobích jsme jistě i řidiči (nebo se tak alespoň cítíme), ale mnohem více jsme na světě situováni tak, že zdaleka nad vším nemáme kontrolu a dosáhneme jen tam, kam dosáhneme. V situaci bytostí vyskytujících se na kusu kamene kroužícím kolem jiného rozžhaveného kamene, za účasti nekonečného a nezúčastněného vesmíru kolem, se nějak nedá divit.

Psychoterapeut je taky pasažér

Stejně jako je dobré nechat lidi, aby byli pasažéry, je myslím dobré si uvědomit, že my terapeuti jsme jimi také – pokud chceme odolat pnutí být misionáři. I jako odborníci toho o lidské duši mnohem více nevíme, než víme, a každý člověk, který za námi přijde, nás staví zas a znovu před fakt naší nevědomosti. Zbývá tak s ním prostě být. V místnosti jsou pak pasažéři alespoň dva.

Vůbec si nemyslím, že psychoterapie je odpovědí na všechno. Spíše ji považuji za jednu z variant přístavu, v kterém hledající, nejistý člověk může zakotvit, pobýt sám se sebou a hledat své cesty bez toho, aby se někdo jiný prohlásil kapitánem jeho lodi. Stejnými přístavy ale může být i umění, příroda, prostě cokoliv, co není tím, co se v dnešní době označuje jako „obsah“.

Když hledáme pravdu mimo sebe, docházíme k tomu, že „hluboké pravdy“ Jordana Petersona a jiných misionářů jsou právě obsahem – velmi plytkými motivačními řečmi, které se tváří pravdivěji díky vzývání tradic a skrze sebejistou formu, o vnitřní krajinu člověka ale zájem nemají. Americký psychoterapeut Sheldon B. Kopp kdysi napsal knihu If You Meet Buddha On the Road, Kill Him! s poměrně provokativní myšlenkou, že máme‑li svého guru, měli bychom jej (obrazně) zabít. Brání nám totiž být svým vlastním guru.

Příběhy a způsoby, jakým je vyprávíme, mají velkou sílu. Když třeba politický geograf Michal Romancov nedlouho po začátku ruské agrese na Ukrajině napsal, že Rusko je zejména rozlehlé spíš než veliké a svérázné spíše než výjimečné, jde o větu, která vypráví příběh Ruska jinak, než jak jsme zvyklí. Způsobem, který nám dává větší svobodu ve vztahu k této mocnosti – svobodu umístit slovo „mocnost“ do uvozovek.

Takové zacházení s příběhy, tedy zpochybnění jejich moci a nalezení vlastního postoje, si zaslouží většina zažitých vyprávění. A právě období našich největších tápání a nejistot jsou k tomuto dobrými příležitostmi. Pokud nám tedy neřekne někdo jiný, jak se věci mají.

Od misionářství k dobývání není daleká cesta. Misionáři jako Jordan Peterson mají velkou moc a skrze ni ovlivňují, obohacují, ale i pokřivují a zabíjejí vnitřní světy druhých. Pokud místo toho, abychom druhému umožnili být v otázce, nabízíme jasné odpovědi, neděláme to pro něj, ale pro sebe.

Potom má tento druhý veškeré právo nás ve své sebeobraně zabít. Sentinelci to udělali bohužel doslovně a jeden život kvůli tomu naprosto zbytečně vyhasl. Nám však většinou stačí jen nechat zemřít vliv, který na nás mají lidé s pravdami.