27. 1. 2026
„Racionálně vím, že jsem mu nemohla pomoct, že by to bylo jen horší a horší... a přesto si to nedokážu odpustit,“ píše pětatřicetiletá Petra, která nedávno nechala uspat svého téměř patnáctiletého psa. „Já jsem rozhodla o jeho smrti. Já jsem to musela říct, já jsem to musela zpečetit. A ta vina je strašně tíživá.“ Její slova popisují něco, o čem se překvapivě málo mluví. Články o truchlení po ztrátě mazlíčka existují. Ale tento specifický druh bolesti, pocit, že jste to byli vy, kdo zabil bytost, která vám bezmezně věřila, zůstává často nevyřčený.
Když jsem četla tato slova, úplně jsem cítila tíhu, kterou Petra prožívá. Ztratila jsem dva psy. Jeden byl se mnou osmnáct let, druhý šestnáct. A odchod ani jednoho z nich nebyl bez viny.