„Jsme s přítelem víc než čtyři roky,“ napsala nám do redakce devětadvacetiletá Anna. „Má občas velké propady a depresivní stavy, naštěstí dochází na terapii. Před pár měsíci mi řekl, že má pocit, že by měl odejít. Prý potřebuje být sám a mít prostor. Odvahu k odstěhování dostává až teď. Platí si nový podnájem, ale zatím stále bydlíme spolu. Fungujeme dobře, povídáme si, řešíme naše trápení, občas se také obejmeme a vlastně stále tam je nějaký kontakt. V posledních dnech přišel s tím, že má hrozný strach ze samoty, rozchodu a přátelství. Neodchází, protože mi nechce ublížit a být sobec. Při balení mu není dobře, takže raději nebalí. Včera jsme měli otevřenější rozhovor, co se vlastně děje, jestli je nějaká šance návratu. Přítel by chtěl, ale neví, jak by se mohlo vrátit zamilování. Prý je možné, že si uvědomí, že mu chybím, a vrátí se, ale teď prostě neví. Vztah ke mně pojmenoval jako kamarádskou lásku, čemuž nerozumím. Nevím, co mám vlastně teď dělat. Můžu nějak pomoci tomu, aby náš vztah měl budoucnost? Vztah je pro mě velmi důležitý a rozhodně jej nechci ukončit. Ani mi nepřišlo, že by to skončit mělo. Ale vnímám, že se přítel sám v sobě ztratil a neví, co se sebou.“