Netlač řeku, teče sama. Poprvé jsem tuto větu slyšela na přednášce z adiktologie a musela jsem se usmát. Zněla mi zvláštně z úst doktora, který většinu své praxe věnoval práci se závislými – tam se přece tlačí řeka neustále. Přesto ji říkal s neochvějnou jistotou, že „netlačit“ je správně. Tato čtyři slova mi v tu chvíli „zadrnkala“ na důležitou situaci v mém vlastním životě a nepřestala mě od vysoké školy provázet. Troufám si říct, že tato moudrá věta dokázala vdechnout trochu lehkosti, humoru a volnosti i několika mým přátelům a klientům, kterým jsem ji s radostí předala. A díky čemu má vlastně takový terapeutický potenciál? Možná, že už dlouho o něco usilujeme. Upínáme své myšlenky a energii k někomu či něčemu, ale namísto porozumění či úspěchu pociťujeme zmar. Možná se už dlouho snažíme něco odvrátit nebo přivolat, ale nakonec se vždy stane opak. Třeba už několik let ze všech sil slepujeme vztah, který se nám pod rukama rozpadá. Tlačíme někoho ke změně, chceme, aby fungoval, jak si přejeme, a ono se to nedaří. Tak může vypadat, když se snažíme tlačit naši řeku. Aby tekla rychleji nebo jinam. A ono se jí prostě nechce.