Dobrý den,
dnes se mi připomněla minulost, když jsem byla svědkem nepříjemného zacházení s pejskem. Šla jsem se projít do přírody a viděla jsem v řece sedět opuštěné černé štěně. Smutně na mě koukalo a já hledala jeho páníčka. Jenže nikde nikdo kromě mě nebyl.
Už jsem chtěla situaci řešit, když v tom přišel muž se ženou a šli pejska vyndat z vody. Jeho pán ho však surově popadl a několikrát ho ponořil zpátky do vody. Pejsek hlasitě kňučel a mně vyhrkly slzy.
Pokračovala jsem dál v cestě a myslela na pejska a na to, jak mě mrzí, že má takového pána. Došlo mi, že jsem byla v podobné situaci a že to není správné. Bylo to v době, kdy jsem bydlela se svou matkou. Bylo stále těžší spolu vycházet. Když jsem byla dítě, nebylo to tak zlé. Ale jak jsem dospívala a začala dělat věci po svém, přicházelo víc výčitek.
Nejhorší to bylo, pokud se stala věc, která se mi nepovedla, a já byla velmi na dně. Potřebovala jsem podporu, ale vždy přišel jen pravý opak a mně bylo ještě hůř. Proto mi to připomnělo toho pejska. Bál se, kde má páníčka, byl promočený, prochladlý a místo vřelého pohlazení ho čekalo hrubé zacházení.
Matce jsem to odpustila. Jde však o to, že v kontaktu s ostatními lidmi si myslím, že mají o mně jen to nejhorší mínění. Že si nezasloužím, aby se se mnou bavili, nebo aby mě dokonce měli rádi. A já nevím jak tuto situaci řešit. Předem děkuji za každou radu…
Katharina
Názor odborníka
Dobrý den, Katharíno,
oceňuji vaši důvěru, s níž jste se obrátila na tuto internetovou poradnu. Je dobře, že nezůstáváte se svým trápením sama a máte odvahu požádat o pomoc.
V dotazu nepíšete mnoho o tom, jaké bylo soužití s mamkou, kde byl táta a jaká byla jeho role v rodině, jestli máte nějaké sourozence nebo jiné příbuzné, se kterými si třeba rozumíte (nebo byste si mohla rozumět) trošku lépe. Zmiňujete se, jak moc jste v dětství potřebovala podporu od mamky, ale nedostávala jste ji. Napadá mě, jak si o podporu a ocenění dokážete říci dnes? Pokud nedovedete, jaký by byl první krok, abyste to dokázala „více“? Kdo by vám v tom mohl pomoci a kdo první pozná, že si o podporu již říci dovedete?
Píšete, že jste měla obtížné dětství, myslíte, že druzí vás nedovedou mít rádi. Najdete nějaké lidi, kteří vás přesto rádi měli a mají? Prarodiče, jiní příbuzní, kamarádi, učitelé? Dovedete se mít ráda vy sama? Pokud alespoň trošku, pro co se máte (můžete mít) ráda? Pro to, jak jste citlivá a vnímavá? Že dovedete lidem nabídnout pomocnou ruku? Třeba také něco umíte, v něčem jste dobrá? Dovedete zvládnout spoustu potíží? Jste usilovná? Jak poznáte vy sama, že se máte alespoň trošku ráda, že jste „láskyhodná“ a jaké byly nejmenší krůčky k tomu, abyste se měla ráda o malinko víc?
Také bych chtěla ocenit, že jste dokázala mámě odpustit, možná ani nic jiného, než jak se chovala neuměla, nemuselo ji ani napadnout, že dítě nepotřebuje „opravovat“, aby bylo dobré nebo nejlepší, ale že chce prostě jen pohlazení a podporu. S touto vaší zkušeností máte výhodu, že budete vědět, že to děti /druzí lidé potřebují a budete jim to umět dát. Na druhou stranu je třeba nezapomínat, že k odpuštění patří i reakce druhé strany, která uzná svou chybu, a k tomu nemusí třeba nikdy dojít. Jste na to připravená?
Nechci mentorovat ani moralizovat, ale když vidíme týrat pejska (nebo i dítě), stačí zvednout telefon a volat Městskou policii.
Bez lásky k sobě, vnímání vlastní hodnoty a místa v životě, je to docela těžké. Pokud máte příležitost, určitě vám doporučuji, abyste vyhledala psychologa nebo psychoterapeuta a pokusila se pracovat na tom, abyste sama sebe vnímala jako láskyhodnou mladou dívku, ženu, která partnerským a citlivým způsobem dovede mít ráda sebe a dovede si naleznout podobné přátele, popř. partnera a lásku tak projevovat druhým.
Přeji mnoho zdaru a ať vám cesta k druhým přinese dobro a štěstí,
Stanislava Ševčíková
