19. 8. 2025
Někdy si myslíme, že jsme konečně našli to pravé. Že po letech tichého přizpůsobování se a nošení batohů cizích očekávání někdo přijde, podívá se nám do očí – a my najednou „víme“. Jsme doma. Tak to měla Lucie, když potkala Petra. Byla spolehlivá, zodpovědná, vstřícná, přemýšlivá. Dlouho žila ve vztahu, kde se potlačovala a ustupovala. Setkání s Petrem bylo jako závan čistého vzduchu. Byl jiný – charismatický, vnímavý, vtipný, hluboký. A ona po velmi dlouhé době cítila, že není osamělá. Že dýchá naplno.
Jenže co zpočátku hřálo, začalo časem pálit. Blízkost střídalo Petrovo mlčení, vzdor ve stylu „ber, nebo běž“. Něžnost vystřídal sarkasmus, hloubku zase útěk. Vztah, který měl být přístavem, se proměnil v soužití dvou lidí, kteří žili vedle sebe, ale každý za svým neviditelným sklem. Viděli se, ale nedotýkali. Slyšeli se, ale nerozuměli si. A každý pohyb jedné strany vyvolával reakci té druhé – jako v uzavřeném systému, kde nefunguje ventil.