Taky to všude slyšíte? Tu otázku, jak to bude vypadat poté, až „to“ nějak skončí? Až se „to“ zvedne? Až se „to“ zase vrátí do normálu? A taky přemýšlíte, jak „to“ bude jiné? Pozoruji tu debatu na všemožných kanálech a už se mi z ní točí hlava. Ano, čtete správně, pozoruji. S aktivním posloucháním, neřkuli participací jsem už musela skončit, abych si zachovala zdravý rozum. Napadají mě totiž k těmto otázkám ještě moje vlastní:
V čem se měníme? Co si z dneška zapamatujeme a udržíme? Jak a kam se posuneme v naší lidské kvalitě vědomí a hodnot? A co když se „to“ (proboha) zase vrátí tam, kde jsme ten náš děsivý krysí závod opustili? Co když na tom budeme ještě hůř a ve snaze zachránit vlastní kůži a živobytí se rozběhneme ještě rychleji? Co když se ten náš vzájemný tlak, kterému sociologicky i psychologicky tak snadno podléháme a který na sebe navzájem vyvíjíme pod záminkou růstu, konkurenceschopnosti, odlišení se a pyšně jej obhajujeme korouhvičkou obchodního – a tedy i osobního – úspěchu, co když se tenhle tlak ještě zesílí? Jak to nedopustit?
Já v sobě v téhle pro mnoho lidí těžké době objevuji úlevu. Krysí závod se teď nekoná. Kolo se otáčí na volnoběh. Lidi si možná trochu víc všímají, co se s nimi děje. Obavy, tíseň, strach, napětí, zklamání, zoufalství, úleva, naděje, víra, láska, obětavost, vůle, odvaha, tvořivost, odhodlání. To všechno mezi námi je. Tolik uvědomělé a pro nás všechny stejné člověčiny!
Krize jako příležitost
O to víc ale ve mně klíčí obavy z nějakého systemického protiúderu, z nějaké naší nashromážděné energie a odstředivé tendence se rychle vrátit do starých kolejí, mít se zase relativně dobře a pohodlně a bezstarostně, i když vlastně docela často hoří někde lány lesa, zuří hurikán, měsíce nespadne ani kapka, není seno pro koně a na noční oblohu není přes smog vidět.
Nechci, aby to vypadalo, že jsem proti ekonomické revitalizaci nebo proti návratu k hospodářské prosperitě. Jen si uvědomuji, jakou máme teď šanci roztočit to kolo nějak trochu jiným tempem a možná i jiným směrem. Směrem k domácímu produktu. K tomu, co dává smysl, protože to živí a těší lidi v každé zemi a v každé historické epoše. K domácímu se vším všudy a v pravém smyslu toho slova: k sobě samým, a ne k nějakým vnějším impulzům s pozlátkem slasti.
K zelenině a ovoci, které se urodí na zahradách a polích, k řekám, které se dají sjet od jara do podzimu, k hradům, kde jsme dozajista ještě nebyli. K výletům na kolech s dětmi, k chození pěšky, k domácím rodinným rituálům ranní snídaně, společného hraní a učení, k sezení u táboráku, k procházce parkem plným rozkvetlých keřů.
Ke společnému pivu a fotbálku s kamarády. A k té množině úžasně chytrých a schopných lidí, které kolem sebe máme. K naší novodobé národní elitě, k lidem s podnikavou, poctivou a odvážnou duší. No schválně, že znáte alespoň jednoho takového? Skoro jako bych zatoužila po světě z té Waldovy písničky:
Znám zem plnou mlíka a buclatejch krav,
kde proud řeky stříká na dřevěnej splav.
A slunce tam pálí a pořád je máj
a ceny jsou stálý a lidi se maj!
No dobře – dám stranou nostalgii a možná i trochu toho idealismu. Svět se točí a my s ním. Nakonec se – jak praví historie – vždycky tomu otáčení přizpůsobíme. Takže pro ty z vás, kteří si kladou podobné otázky jako já, mám takový tip. Přestaňme usuzovat a dohadovat se, jak to bude. Zkusme, lidi, dát do pohybu takové to malé klišé a začít s novou budoucností – s naší novou podobou toho, jak to bude jinak, nově normální, a jak to chceme mít – u sebe.
Čtyři otázky
Do nového prostoru jsme totiž už vstoupili. Tohle není zvláštní období, které pomine. Tohle je akcelerovaný vývoj, evoluce, nová realita. Nic poté nebude. Život plyne rovnoměrně a změn si všímáme jen potom, až se stanou. Teď poté tvoříme. Intelektuálních a odborných debat různé kvality a mediálních masáží všeho druhu bylo dost. Pro mě je vždycky důležité, jak se v tom chaosu vyznat z místa, kde se nacházím, ze kterého se můžu rozhlédnout a které mi nabízí hned nějaký výhled, posun nebo perspektivu.
Možná na tom jste podobně: tolik věcí teď děláme jinak, jiným způsobem, s jinou energií, v jiném tempu. Spousta věcí z minulého období, z té časové smyčky označené before pandemia nám vůbec, ale vůbec nechybí. A díky omezením pohybu, sociálního kontaktu a vzájemného spolubytí si také uvědomujeme, co nám tolik schází; co k životu, radosti i pocitu štěstí potřebujeme a k čemu teď nemáme přístup.
Co kdybychom si každý za sebe položili následující čtyři otázky, poctivě se nad nimi zamysleli a po pravdě si na ně odpověděli? Co kdybychom pak ty naše odpovědi vzali jako závazek, jako osobní předsevzetí, vytesali si je někam do kamene na zahradě našeho svědomí a poctivě je už napořád dodržovali? Jedině tak, milí lidi, můžeme vytvořit kritickou masu pozitivního posunu, po kterém tak trochu všichni toužíme.
- Co to je, co teď díky jiné realitě ve svém životě nově děláte a chcete si i nadále ponechat?
- Co to je, co teď díky omezením neděláte a k čemu se už nechcete nikdy vrátit?
- Co to je, co teď kvůli omezením více postrádáte a čeho si chcete dopřávat více, až budete moci?
- Čeho jste ochotni se vzdát a co jste ochotni opustit, protože už to nepotřebujete?
Hotovo? Tak uvidíme, jak na tom budeme. Však on se ten výsledek za pár let projeví. Těším se na něj.
