Terapie je tvůrčí práce. Člověk je v ní nucen sdílet sám sebe, což obvykle neděláme. V našich výtvarných projevech se přitom ukazuje opravdu hodně z toho, co se odehrává uvnitř nás.

Kamilo, co všechno je arteterapie a co zahrnuje? V čem tkví terapeutický prvek arteterapie?
Arteterapií jsme začali nazývat aktivitu, při které se cosi tvoří prostřednictvím výtvarných prostředků. Jak se tvoří, proč se tvoří, kam má ta tvorba vést, jaké jsou vzdělání, zkušenost a terapeutická základna, z níž vychází ten, kdo terapii „vede“ – to všechno jsou okolnosti, které z arteterapie vytvářejí rozmanitou, skoro až nepřehlednou platformu. Samotné tvoření může obsahovat radost z barev, údiv, co všechno mohu vytvořit, soustředěnost na dané téma, schopnost kombinovat, pobídku k otevření zavřených obsahů, šanci zahlédnout to, co slovy nejde vyjádřit. Ale také systematickou strukturovanou práci sama se sebou, se svými nevědomými obsahy, emocemi, životním nastavením. To je způsob práce, který je blízký mně. Velmi podrobně to popisuji ve svých knížkách.

Jak ses vůbec dostala od tvůrčí práce k té terapeutické?
Nedá se říct, že to bylo nějak vědomé, připravované. Dokonce nedokážu ani přesně určit čas, kdy se to stalo. Je to už hodně dávno, kdy jsem seděla v našem velkém obýváku v Myslíkově ulici s několika kamarády a kamarádkami. Povídali jsme si a malovali – a já jsem si uvědomila, že vlastně prožíváme zvláštní setkání podobné skupinové terapii. V té době jsem ale už byla ve výcviku P. C. A. (Person Centered Approach – přístup zaměřený na člověka). Hlavním motivem mého zkoumání sebe a druhých byla zvědavost a určitý druh nespokojenosti. Cítila jsem velkou potřebu změny. To jsem ale netušila, že mě ještě čeká víc než dvanáct let intenzivní sebezkušenosti a vzdělávání v psychoanalytické psychoterapii a až potom – velmi pozvolna – začne vznikat podoba terapie, kterou nabízím v současnosti.

Čím pro tebe terapie je a jak souvisí s tvým uměleckým zázemím?
Terapie sama o sobě je tvůrčí práce. Takže ten předěl nebyl nijak razantní. Tvorba je stav, situace, kdy je jedinec úplně sám se sebou. Forma meditace. Komunikace se svojí psychickou realitou. Člověk je nucen sám sebe sdílet, což je takřka opak běžně vykonávaných činností, v kterých sami od sebe utíkáme. Vždy, když jsem si prohlížela své dětské a adolescentní výtvory, byla jsem překvapena, jak jasně a přesně jsem v nich vyjadřovala vše, co jsem prožívala. Provázanost toho, co člověk vytváří a co se v něm odehrává, je opravdu velká.

Ve veřejném prostoru

Co máš v této chvíli před sebou?
V současné době vrcholí poslední část mého tříletého projektu Horizont událostí. Začal v roce 2014 a skončí výstavou v Centru současného umění DOX v roce 2017. Sestavila jsem experimentální skupinu žen, které přijaly moji nabídku a rozhodly se podstoupit sebepoznávací proces, během něhož popisovaly své dětství, mapovaly a znovu prožívaly systémy, v nichž byly vychovány, sdílely své příběhy, vyprávěly sny, přibližovaly se k sobě navzájem – či od sebe utíkaly. Prožily proces, jenž odkrývá intimní, skrytá, nevědomá a tím významná území lidské psychiky. Urazily dlouhou pouť, z níž po celou dobu poskytovaly svá svědectví. Z uzavřeného prostoru se dostávají „skryté“ obsahy do veřejného.

Proč je to podle tebe důležité?
Zdá se mi, že ve společnosti je silná tendence vytěsňovat a racionalizovat podstatné principy, které ovlivňují náš život. Stávají se tak nevědomými silami, jež vládnou. Materialismus jako hodnota a měřítko bytí je destruktivní. Výchova dětí k úspěchu a výkonu rovněž. Konzumní společnost nabízí jen soustavné uspokojování, které udržuje většinu v infantilním, nedospělém postavení.

Když imaginujeme postavu vnitřního muže, ještě se nikdy neobjevila v žádné imaginaci postava ředitele firmy, manažera nebo bankéře.

Studovala jsi (mimo jiné) aktivní imaginaci u jungiánského terapeuta Pietera Middelkoopa a ve své tvůrčí práci pracovala s různými archetypy – prozradila bys, jestli máš svůj oblíbený archetyp a proč?
Lilith. Je to postava, která v sobě obsahuje to „oddělené“, vyhnané z ráje. Je to téma, kterého jsem se dotýkala už předtím. Démon a běs, který zabíjí děti, agrese, odvrácená strana měsíce. Silná symbolika, která získává na síle. Stačí si přečíst noviny, otevřít zpravodajské servery, přečíst si pár komentů v takzvané diskusi… Agrese, hořkost, sebezahleděnost.

Učit se sounáležitosti

Arteterapii a jiným formám terapie se věnuješ dlouhodobě. Pozoruješ v průběhu času změny témat, které lidé přinášení nebo je trápí, případně je něco, co se dostává v posledních letech víc do popředí?
Pozoruji a trápí mě rostoucí neschopnost vytvářet a udržovat vztahy. Skupinová analytická terapie se věnuje pozorování a zpracovávání kolektivního nevědomí. Tak jako jedinec má své nevědomí, tak jej má i lidská skupina. Jsou určité zákonitosti, které jsou společné jak malým, tak i velkým skupinám. Práce v malé skupině umožňuje porozumět světu a dění v něm, ozřejmí každému účastníkovi i jeho podíl na vědomém i nevědomém dění. To bylo ostatně i tématem už zmíněného Horizontu událostí. Vztahy jsou podstatnější součástí reality, než jsou objekty.

Jak se to projevuje ve skupině?
Do skupin přicházejí úspěšní, sympatičtí jedinci, kteří nedokážou navázat či udržet vztah. Chybí jim taková zkušenost z jejich dětství. Vyrostli v systémech rodiny, která se rozpadla či se vůbec neuskutečnila. Pokládáme za správné nezůstávat v systémech, které nepřinášejí uspokojení, používáme lidi stejně jako věci, dokud slouží či jsou předmětem slasti – ponecháváme si je. Pokud vyžadují péči či vztahovou službu, začínají být na obtíž. Odejít, vyměnit je – takto může být chápana svoboda. Mně se jeví toto chování spíše jako svévole. S tímto modelem chování se potýká i skupinová terapie. Několik členů skupiny očekává, že budou syceny jejich potřeby, pokud nejsou – dostavuje se agrese a zloba. To, že i oni by mohli být těmi, kdo se zajímají o druhé a vnímají jejich potřeby, a snažili by se vést dialog či vytvářet dohody, je nezajímá. Patrně je to stejný vztahový nezájem, jejž zažili od svých rodičů, kteří nebyli schopni je vnímat, protože byli sami velmi sebestřední. Prolomit toto sebezahledění je obtížné, ale hlavně bolavé. K uvědomění, že žijeme v síti vztahů, kterých jsme také spolutvůrci, vede cesta od myšlenkových konceptů k srdci, soucítění a pocitům sounáležitosti.

Je něco, na co se tě nikdo nezeptal, a ty bys o tom ale chtěla mluvit?
O hodnotách. O smyslu života. To vše spolu souvisí. Když imaginujeme postavu vnitřního muže, ještě se nikdy neobjevila v žádné imaginaci postava ředitele firmy, manažera nebo bankéře. Vždy to jsou postavy typu rybář, lesník, truhlář, kovář… Vnitřní ženy bývají třeba selky, bylinářky, babičky. Když malujeme kořeny svého stromu, pojmenováváme je rodina, vztahy, víra, příroda… Všímáš si toho rozporu? Čemu většina z nás věnuje naprostou většinu svého životního času a energie, ale když sníme či imaginujeme, toužíme po něčem jiném? Proč?

Kamilo, když bolí duše tebe, co ti pomáhá?
Nechceš ode mě recept, že ne? Snažím se uvědomit si, co se mi děje. Na čem ulpívám a co nechci ztratit. Snažím se být na sebe hodná. Trvá to nějaký čas, než bolest odejde. Neprožívám se jako hrdina.

Kamila Ženatá vystudovala grafiku na AVU v Praze a působí jako malířka, multimediální umělkyně, terapeutka a autorka literárních textů. Ve své tvorbě soustavně sleduje dva hlavní směry. Jedním z nich jsou vzpomínky, sny, paměť, sítě vztahů a vlivů (oblast nevědomí) a dalších principů, které působí mimo konvenční čas a prostor. Druhým je pozorování a zaznamenávání přírodních jevů a jejich stavů.  Jako kurátorka či autorka spolupracovala na  řadě uměleckých projektů (galerie DOX, galerie Prádelna, Komunitní centrum Školská 28 atd.).