Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné

Odhalte lháře

Čeho si všímat, když máme podezření, že nás druhý klame?

Tereza Kašková

Tereza Kašková

14. 8. 2018

Opravdu? Řekněte mi víc! I tak může znít účinná obrana, když při komunikaci nabudete dojmu, že vám druhý lže nebo vámi manipuluje. Buďte na takovou situaci připravení, reagujte rychle. Přitom se ale neuzavírejte možnosti, že se ve svém hodnocení mýlíte. Jaké další metody dnes psychologové využívají při odhalování lži?

Anglický etolog, zoolog a sociobiolog Desmond Morris vydal ohromnou sbírku lidských gest. Do souvislosti s klamáním či lhaním dává několik z nich. Gesto je zde počin, jehož prostřednictvím aktér klame příjemce. Pomáhá mu zvládnout situaci. Lhář obvykle potřebuje odvést pozornost od samotného sdělení. Na druhou stranu je dobrým vodítkem pro příjemce či pozorovatele – vodítkem k odhalení lži.

Krycí gesta

Jedním z gest je zatáhnutí za límeček (u Morrise Collar Pull). Je často používané nevědomky, když má aktér pocit, že jeho lež je nebo by mohla být odhalena. Se strachem z odhalení se zvyšuje tělesná teplota, díky čemuž je člověk ve stále větším nepohodlí. Nekomfort se stupňuje, až jedinec musí „vypustit“ teplotu zpod límečku.

Dalším gestem je mnutí oka ukazováčkem (ve slovníku jako Eye Rub I). Toto gesto používá lhář v případě, že je velmi nervózní a chce se vyhnout vizuálnímu kontaktu s příjemcem. Mnutí oka umožňuje kontakt diskrétně přerušit. I toto gesto aktér často provádí nevědomky.

Dalším náznakem může být výrazné pokrčení rukou v loktech či zápěstích (Hands Shrug 2). Toto gesto má ale mnoho významů a není dobré se jím řídit. Může znamenat, že se jedinec čistě vzdává zodpovědnosti za nějaké činy, slova apod. Pokud si všimneme nápadného krčení rukou, hledejme i další signály – s tímto jedním gestem pro identifikaci lháře nevystačíme.

Celosvětově rozšířeným a významným gestem je i sáhnutí na nos (Nose Touch). Přesná podoba tohoto doteku bývá odlišná podle situace – někdy si třeme špičku nosu, jindy se za nos chytneme či po něm přejíždíme sem tam. Morris uvažuje, že možná nevědomky zvedáme ruku k ústům, abychom zakryli lež, která z nich vychází, ale nakonec pohyb ruky plynule prodloužíme a dotkneme se nosu. Ve výsledku zastírací manévr zastřeme manévrem ještě lepším.

Profesor Zbyněk Vybíral ve své knize Psychologie komunikace interpretuje Morrisovo tvrzení: „Obecně platí, že je toto gesto vždycky projevem vnitřního rozrušení, a to i tehdy, působíme-li navenek klidným dojmem. Naše nitro překypuje emocemi a my se rozhodujeme, zda budeme lhát, nebo zda přece jen řekneme pravdu. Tím, že si v tu chvíli sáhneme na nos, dáváme najevo zmatek, který v nás určitá situace nebo otázka vyvolala.“

Většina uvedených gest je široce rozšířena v západních kulturách, proto jsou nám i dobře známá a poměrně přirozeně v nich umíme číst. Ještě nedávno tedy platilo, že lež dokážeme lépe rozpoznat u osoby z naší kultury. Dnes se na to už úplně spolehnout nedá. Kulturní rozdíly se prostřednictvím filmů, televizního vysílání a internetu stále více slévají.

Nakonec tedy všichni používají stejná gesta, když lžou. Na první pohled bychom řekli, že díky tomu snáz poznáme, kdo nám lže. Efekt je ale opačný. Jak se učíme tato základní gesta, dáváme si na ně pozor a vyhýbáme se jejich používání.

Jak si poradit s lháři, které neprozradí řeč těla? Vybíral uvádí, že je důležité se nepřeceňovat, protože naše sebevědomí a namyšlenost, že poznáme toho, kdo nám lže, sníží naši schopnost postřehnout detaily a soustředit se. Nastudovat si informace o typických gestech tedy nestačí.

Opravdu? Řekněte mi víc!

Pomoci může, když dostaneme dotyčnou osobu do časové tísně. Vymyslet dokonalou a věrohodnou historku dá práci, bez rozmyšlení je to takřka nemožné. Proto tedy, pokud chceme odhalit lháře, měli bychom se začít v jeho tvrzeních „šťourat“ a vyptávat se na detaily. Ale to vše velmi rychle – nesmíme mu dát žádnou možnost si lži promyslet. Když budeme bedlivě poslouchat, pravděpodobně odhalíme nějaké nesrovnalosti.

U této techniky je ale důležité myslet na „presumpci neviny“: člověk naproti nám možná nelže. Možná s námi opravdu mluví na rovinu, říká pouze pravdu a my ho tímto „výslechem“ obtěžujeme. Může se dokonce stát, že ho urazíme a on s námi odmítne dál mluvit. Proto všeho s mírou. Není rozumné se člověka dlouze vyptávat a hledat nesrovnalosti v detailech. Pravděpodobně se zvedne a rychlým uraženým krokem odejde.

Dívej se, jak se mnou mluví

Obecně platí, že větší šanci má pozorovatel než tazatel, protože samotné formulování otázek je energeticky náročné a vyčerpávající. Pokud to tedy je možné a nebude to bít do očí, je vhodné přizvat si nestranného pozorovatele.

Zdůrazňuji nestranného – pokud požádáme kamarádku a dopředu jí svěříme své podezření, je téměř jisté, že ji to ovlivní, udělá si názor předem a při rozhovoru se v něm pouze utvrdí. Lepší je neříkat nic konkrétního, pouze poprosit, ať pozoruje – dozvíme se informace, které jsme si možná sami ani neuvědomili.

Čtyři běžné omyly

Psycholog Jaro Křivohlavý ve své knize Tajemství úspěšného jednání upozorňuje na několik falešných představ o komunikaci, které je dobré zmínit i zde:

  • Není pravda, že spolu mluvíme jen slovy. Neverbální komunikace tvoří více než 90 % všeho, co si v osobním kontaktu sdělujeme. Proto nevnímejme pouze slova, ale právě i gesta, tón hlasu, rychlost projevu, netypická slova a podobně.
  • Není pravda, že záleží jen na obsahu našeho slovního sdělení, a na tom, jak to řekneme, nezáleží. Spíše naopak: právě způsob sdělení hraje obrovskou roli.
  • Není pravda, že si spolu musíme nutně rozumět, když oba mluvíme stejným jazykem. Každý z nás si pod každým slovem představuje do určité míry něco jiného. Proto se může stát, že ačkoli nám význam sdělení přijde jednoznačný, druhá strana to myslela trošku jinak. A hned to nutně neznamená, že nám chce lhát a klamat nás.
  • Není pravda, že věta přesně vyjadřuje, co si myslíme. Naše myšlení je velmi bohaté a nedá se přesně vyjádřit slovy. Obsah a význam sděleného může být pro posluchače jiný než pro mluvčího.

Naše komunikace je plná nedorozumění, dezinterpretací, omylů a překážek. Proto ať už pozorujeme gesta či tón hlasu, pozorně posloucháme, co druhý vypráví, či klademe záludné otázky, nesmíme zapomenout, že i kdyby všechno nasvědčovala tomu, že dotyčný lže, není to zárukou, že lže doopravdy. Pouze to zvyšuje pravděpodobnost, že nás druhý klame.

Více k tématu:
D. Morris – K. Korteová: Bodytalk
Z. Vybíral: Psychologie komunikace
J. Křivohlavý: Tajemství úspěšného jednání

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: