Události posledních let mě přiměly přemýšlet o tom, jaký vliv mají aktuální společenská témata na blízké vztahy. V covidovém období jsem si kvůli tomu jako lékařka prošla osobní hodnotovou krizí. Pandemie, strach, obecně společensky vyhrocená situace… a já jsem se najednou cítila být pro všechny kritiky z blízkého okolí svým vzděláním, ale i povoláním ztělesněním toho zlého – klasické medicíny, zdravotnictví. Dokonce jsem se ihned zkraje zapojila do pomoci s plošným očkováním proti covidu. A vlastně mě do té doby ani ve snu nenapadlo, že mě někdo může odsuzovat za to, že se snažím někomu pomáhat, dělat něco užitečného.

Paradoxně jsem si nejvíc kritiky a zpochybňování mé představy „dobra“ vyslechla z úst nejbližšího člověka – mého partnera – v době, kdy jsme spolu byli zavření doma a nesměli po večerce ven anebo jet na výlet za město. Partnera, který je nejlaskavější člověk, jakého znám, a se kterým máme stejné hodnoty. Ale každý jsme laskavost, zodpovědnost a přínos viděli najednou v opačném chování a aktivitách.

A kriticky se k mému konání stavěla i jeho rodina. Důvodem byly dezinformace a konspirační teorie: že vakcína mění DNA, způsobuje neplodnost, že nějací zlovolní „oni“, vládci světa, chtějí zredukovat počet lidí na Zemi, že respirátory způsobují dýchací potíže a podobně. Velmi mě to znejistilo, a měla jsem dokonce i chuť s medicínou seknout.

Asi jedinou cestou z krize mohla být změna postoje. A podařilo se: letos v zimě jsem nakonec přijala i to, že partner přestal nosit do MHD a obchodů respirátory. A tak jsme se vodili po obchoďáku za ruce – v respirátoru já, vakcinátor, a bez něj on, antivaxer. Ale vezměme to popořádku.

V jiném světě

Jsem mladá zubní lékařka, pracuji v oboru pár let. Vycházím ze sociální bubliny, která vnímá současnou medicínu a její poznatky jako zcela důvěryhodné. Z nepříliš velké rodiny vlastně jen jedna teta jde alternativním směrem, zabývá se homeopatií, astrologií a podobně. Asi rok před začátkem pandemie jsem se sestěhovala po roce známosti s partnerem.

Už před dobou covidovou vyšlo postupně najevo, že celá jeho početná rodina klasické medicíně nedůvěřuje, své děti neočkují, zabývají se pěstováním a užíváním bylin a různými alternativními až ezoterickými směry; například jsem si vyslechla názor, že zubní kazy jsou způsobené špatným sebevědomím – z úst magistry farmacie.

Překvapilo mě to, protože většina jejich rodiny jsou inženýři technického zaměření, absolventi matfyzu, IT specialisté a podobně a v širší rodině je i několik lékařů a zubařů. Proč nadprůměrně inteligentní, zdánlivě racionální a technicky založení lidé nedůvěřují medicíně založené na důkazech?

Jsem introvert, stejně jako můj partner, byla jsem people pleaser a konfliktům jsem se tehdy vyhýbala za každou cenu. Jeho rodinu jsem teprve poznávala, přesto se vyskytlo i před covidem několik momentů, které mě zvedly ze židle (alespoň vnitřně). Například když jsme se bavili o očkování malé „neteře“ – nechápavě jsem se ptala, proč ji nenaočkovali.

Argumentem bylo riziko autismu. Když jsem se snažila (možná příliš emotivně) toto vyvrátit, bylo mi řečeno, že nemám vlastní výzkum, tak jak můžu něco tvrdit. Já jsem v sobě pak dlouhé hodiny a někdy i dny dusila vztek a ponížení. V podobném duchu se neslo mnoho dalších situací během covidové situace – a bohužel podobné debaty probíhaly i mezi mnou a mým partnerem.

Na začátku jsem vše velmi prožívala. Byla jsem opravdu naštvaná a skutečně mě jejich odlišné postoje, sebedůvěra a nedůvěra v medicínu vnitřně sžíraly. I když jsem se snažila nedávat to najevo, často jsem při vyslechnutí jejich názorů například na očkování proti covidu zrudla, mračila se… neumím své emoce úplně skrývat. A hlavně jsem neměla chuť trávit s nimi jakýkoliv čas a budovat s nimi vztahy.

Láska není absence rozdílů

Debaty s partnerem mě frustrovaly a chtěla jsem ho nějak přimět změnit názor, jakkoliv. Štvala mě bezmoc a vlastní neschopnost přesvědčit je všechny o mé pravdě. Navíc jsem se užírala i tím, že jsem se jimi necítila být respektovaná jako odborník – sice nejsem epidemiolog, ale stále jsem studovala o x semestrů epidemiologie, mikrobiologie, imunologie, infekčního a vnitřního lékařství více než oni. Štvala mě jejich sebedůvěra, když já jí ve své vlastní lékařské praxi tou dobou těsně po škole měla tak hrozně málo.

Nejvíc mě trápily rozepře s partnerem. Nejprve jsme se jim vyhýbali. Jak situace eskalovala a emoce gradovaly, začali jsme vést i několikahodinové diskuse, zpočátku vždy upřímně oboustranně otevřené novým argumentům, ale obvykle zakončené naštvaným odchodem jednoho z nás z místnosti a následným dusnem. Až jsem ho jednou dokonce rozbrečela. V tu chvíli jsem zalitovala – ten pocit pravdy za to nestál. Došlo mi, co je důležitější: partnerství.

Tato skutečnost, nepříjemné návštěvy u „tchyně“ a agresivní chování ze strany pacientů kvůli povinnosti nosit v naší ordinaci respirátory nakonec katalyzovaly postupnou změnu mého postoje: i když máme každý jiný názor, stále máme mnoho společného.

Došlo mi, že jakkoliv racionálně vidím naši názorovou neshodu jako nepřekonatelný vztahový problém, vždy když slyším, jak partner při návratu z práce odemyká dveře, srdce mi poskočí radostí. A že láska není absence rozdílů, ale právě ta náklonnost a cit rozdílům navzdory. Že nevyhraje ten, kdo druhého ubije argumenty, ale oba složením zbraní, když řekneme: kašlem na to, pojďme se radši společně něčemu zasmát. A že to je mnohem více než mít pravdu.

S partnerem jsme začali aktivně hledat a sepisovat názory, které sdílíme, a na konci jedné z hádek o covid jsme se shodli, že už vidíme, jak moc jsme jako lidé iracionální a své názory si nevybíráme: mnohé spíš přijímáme od lidí, kterým důvěřujeme. A já si uvědomila, že ani mně se nevyhýbají kognitivní zkreslení – například fixace na ty informace k tématu, které jsem měla k dispozici nejdřív.

A už to nemám za zlé sobě ani ostatním. Jsem pokornější ohledně vlastních znalostí, dokážu se nad názorové rozdíly trochu lépe povznést. Obecně mám lidi radši, méně se trápím jejich odlišnými názory na cokoliv. Nutno dodat, že jsem shodou okolností v průběhu pandemie docházela na psychoterapii, která mi pomohla vyladit mou potřebu prosadit se, sebejistotu, schopnost ubránit se a celkově více přijímat sebe i ostatní.

Z partnera se stal manžel. Až budeme v budoucnu rozhodovat o očkování našich dětí, možná se zhádáme jako psi, ale věřím, že díky všemu, co nás spojuje, a nově nabytým vhledům z dob covidu to ustojíme. Zpětně své zkušenosti hodnotím jako neskutečně přínosné pro můj osobnostní a duševní vývoj a partnerský vztah zejména v těchto ohledech:

• Přijala jsem partnerovu odlišnost i mimo oblast názorů, například jeho odlišné zájmy, zvyky, potřeby. Začala jsem ji vnímat jako součást vztahu, se kterou je potřeba počítat a pracovat, ne jako problém, který je třeba napravit, odstranit nebo druhému vyčítat.
• Došlo mi, že jako lidé jsme méně racionální, než si často myslíme. S názory už se tolik neidentifikuji, naopak – nestavím na nich svou identitu.
• Uvědomila jsem si, že názory jsou „jen“ názory, ale vztahy ve skutečnosti stojí na něčem jiném, důležitějším. Že stavět lze vždycky jen na tom, co máme společné. A hledat to společné je užitečnější než se zaměřovat na rozdíly.

Magdalena, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.